Článek
Bylo mi 16 let, když mě babička pozvala, abych ji doprovodil na svatbu na malé farmě v naší jižní sousední zemi – Uruguayi. Její bývalá spolužačka totiž chtěla, aby na honosné svatbě její vnučky, pořádané v okázalém latinskoamerickém stylu, nechyběli žádní z jejích přátel.
Cítil jsem se ztracený, dokud ke mně nepřistoupil starší muž s knírkem a nezeptal se: „Nudíš se jako já?“. Zůstali jsme tam, oba úplně potichu, ale žádná trapnost se nekonala. Mlčky jsme sdíleli společný despekt ke všem těm nevkusným nablýskaným luxusním dekoracím a mizanscéně, které najdeme na každé svatbě.
Teprve o desítky let později jsem si uvědomil, že ten muž byl José Pepe Mujica, anděl na Zemi převlečený za člověka. Žil na „sousedním“ malém statku.
V některých dialektech španělštiny (např. v Argentině/Uruguayi, odkud Pepe Mujica pochází) se „j“ před „i“ může lehce změkčit, což může evokovat „č“. Příjmení Mujica se vyslovuje jako Mu-ČÍ-ka a přízvuk leží na druhé slabice.
Bývalý marxistický guerillový bojovník, který přežil téměř patnáct let věznění a mučení během vojenské diktatury v Uruguayi, Mujica se stal demokraticky zvoleným prezidentem jedné z nejstabilnějších demokracií Latinské Ameriky. Taková dráha je v regionu poznamenaném cykly násilí a kultem silných mužů výjimečná.
Mujica, lidově přezdívaný „Pepe“, zaujal jedinečnou morální pozici ve světové politice. Zatímco se velká část světa klonila k autoritářskému populismu nebo technokratické apatii, Mujica vládl z pozice osobní skromnosti a politického smíření. Nenosil kravatu, jezdil starým Broukem, odmítl se přestěhovat do prezidentského paláce a většinu svého platu věnoval na dobročinné účely. Nešlo přitom o politickou pózu. Jeho způsob života vycházel z hluboce zakořeněného přesvědčení: z nedůvěry k konzumerismu, úcty ke svobodě jednotlivce a víry – spíše prožité než ideologické – že politika má sloužit životu, nikoliv ho ovládat.
Mujica přežil nejen temné období osamění a nelidských podmínek v podzemních celách, ale dokázal z vězení vyjít bez touhy po odplatě. Po návratu demokracie vstoupil do politiky skrze koalici Široká fronta (Frente Amplio) a svou vládu provázela překvapivá dávka pragmatismu. Jako prezident (2010–2015) legalizoval potraty, manželství osob stejného pohlaví i rekreační užívání konopí – nikoli z ideologického zápalu, ale z přesvědčení, že svoboda a veřejné zdraví si to žádají.
Pro Mujicu nebyla svoboda abstraktním pojmem, který se skloňuje na západních univerzitách, ale žitou zkušeností, založenou na pokoře, soucitu a zdrženlivosti. Nedůvěřoval tomu, co nazýval „civilizací odpadu“, a o udržitelnosti hovořil jako o existenční nutnosti. Jeho projev na summitu OSN v Riu v roce 2012 – „Obětovali jsme staré nemateriální bohy a teď jsme obsadili chrám boha trhu“ – zůstává jednou z nejupřímnějších kritik moderního kapitalismu, jakou kdy pronesl úřadující státník.
Mujica ovšem nebyl svatý. Jeho minulost v hnutí Tupamaros – včetně účasti na únosech a ozbrojených akcích – zůstala pro mnohé trnem v oku a komplikovala jeho mezinárodní obraz. Ve skutečnosti však ztělesňoval tragiku i ideály latinskoamerické levice dvacátého století. Na rozdíl od mnohých svých současníků však pochopil – možná skrze utrpení – že skutečná revoluce nespočívá v uchopení moci, ale v jejím odmítnutí.
V posledních letech se stále více stáhl do ústraní, ale nadále komentoval politické dění – varoval před novým autoritářstvím v Latinské Americe i před odcizením liberální demokracie jejím vlastním hodnotám. „Nejsem nepřítelem trhu,“ řekl jednou. „Jen nesnáším, když se z něj stane jediná víra.“
José Mujica nezanechal po sobě dynastii, bohatství ani pomník z mramoru. Zanechal jiný odkaz – odkaz příkladu. V době, kdy mnozí lídři usilují o velikost a zanechávají po sobě jen skandály a trosky, spočívala Mujicova velikost právě v tom, že se jí zřekl.
Jeho život nám připomíná, že lze být radikální bez krutosti a skromný bez slabosti.
A možná je to nakonec ta nejrevolučnější politická myšlenka ze všech.
