Článek
Nejnovější obvinění Elona Muska – že Liga proti hanobení (Anti-Defamation League, ADL) je „nenávistná skupina“ za to, že dokumentuje křesťanský extremismus – není jen hádkou mezi miliardářem a stoletou občanskoprávní organizací. Je to podobenství o tom, jak se v našem veřejném životě obrací jazyk naruby, jak se Orwellova varování před politickou řečí uskutečňují ne v zákulisí vlád, ale v příspěvcích nejvlivnějšího podnikatele světa.
ADL byla po více než sto let hlídacím psem proti nesnášenlivosti. Byla založena, aby čelila antisemitismu, ale postupně rozšířila svou působnost na sledování extremismu ve všech podobách. Není dokonalá. Jako každá tradiční instituce má své vnitřní frakce a slepá místa. Její vedení se někdy přibližuje příliš k moci – například když letos bránilo Muska po jeho bizarních gestech na Trumpově inauguraci, která vyvolala obvinění z fašistického salutování. Přesto je morální projekt ADL jasný: učinit Ameriku méně pohostinnou vůči nenávisti.
Muskovo obvinění tento morální projekt obrací vzhůru nohama. ADL dělá to, co dělala vždy: katalogizuje extremismus – ať už se skrývá pod kuklou, hnědou košilí, nebo biblickými verši. Upozorňuje, že někteří lídři Turning Point USA koketují s rasistickým humorem nebo vítají na své akce bílé nacionalisty. Dokumentuje hnutí „Christian Identity“ – ideologii, která předchází Twitter o celé století a která výslovně hlásá rasovou svatou válku. Nazývat tuto dokumentaci „nenávistí vůči křesťanům“ není jen nepravdivé; je to orwellovské. Je to převrácení významu samotného.
V Orwellově 1984 je válka mír, svoboda otroctví a nevědomost síla. V Muskovo rétorice jsou hlídací psi nenávistníky a kronikáři extremismu samotnými extremisty. Tento jazykový trik není neškodný. Rozmazává definice, stírá hranici mezi kritikou a pronásledováním a zbavuje samotný pojem extremismu smyslu. Pokud je každá instituce, která pojmenovává bigotnost, sama označena za bigotní, pak už nikdo nemůže nic nazývat pravým jménem.
Nejde jen o příběh jednoho muže, jeho ega nebo jeho twitterových návyků. Je to součást širší kulturní krize. Žijeme v době, kdy se pocit křivdy mění v identitu a kdy se kritika přetváří v pronásledování. Náboženské většiny v Americe, které stále disponují obrovskou kulturní i politickou mocí, se čím dál častěji prezentují jako marginalizované a utlačované. Naznačovat, že křesťanství – dominantní víra v dějinách země – čelí existenční hrozbě ze strany židovské občanskoprávní organizace, je překroucením reality tak extrémním, že by bylo směšné, kdyby nebylo tak účinné.
Ironie je tu bolestná. Jen před pár měsíci ADL riskovala svou reputaci, když se zastala Muska proti obviněním z antisemitismu – přestože si pohrával s krajně pravicovými memy a koketoval s konspiračními teoriemi. Mnozí zaměstnanci a dárci při tom skřípali zuby. A přesto, navzdory této loajalitě, se Musk nyní proti organizaci obrací a přejímá rétoriku influencerů, kteří požadují trestání kritiků a přiživují atmosféru zastrašování.
Hlubší tragédie spočívá v tom, že toto převracení morálních kategorií eroduje společný občanský jazyk, na němž závisí demokracie. Potřebujeme instituce, které dokážou bez obav říci: rasistické vtipy o vraždě černošských studentů jsou špatné; pokřikování „bílá síla“ je špatné; vyzývání k svaté válce proti Židům je špatné. Pokud jsou tato tvrzení přeznačkována jako „protikřesťanská nenávist“, pak se veřejný prostor mění v zrcadlový sál, kde nic není pravdivé a všechno je jen pocit křivdy.
ADL, stejně jako všechny tradiční instituce, se musí zodpovídat sama sobě. Ale měli bychom být jasní v tom, co se tu děje: skupina, která se zasazuje o boj proti nenávisti, je obviňována z toho, že je nenávistná, právě proto, že si dovoluje pojmenovat extremismus. To není věcná kritika. To je jazyková manipulace, před kterou nás Orwell varoval.
A jakmile už nebudeme schopni nenávist poctivě pojmenovat, ztratíme samotné nástroje, které potřebujeme k tomu, abychom jí dokázali čelit.
