Článek
Dům vydechl v odpoledním slunci oblak prachu. Ten grandiózní, gotický moloch melancholie, posazený nejistě na okraji morální propasti Gothamu, vždycky působil spíš jako mauzoleum s ústředním topením než jako domov. Dnes však působil obzvlášť pohřebně. Možná to byly ty stohované krabice v chodbě, nebo možná ta tichá, téměř hrobová chůze Alfreda, jehož obvyklou svižnou efektivitu nahradila mdlá, téměř truchlivá nálada.
Sledoval jsem ho z okna knihovny, sklenka brandy v ruce mě hřála. Jantarová tekutina se vířila a zrcadlila bouřlivé víry mých myšlenek. Dnes byl ten den. Den, kdy Dick, můj Robin, odcházel. Odcházel, aby se oženil s Barbarou Gordonovou, naprosto příjemnou, i když poněkud všední, mladou ženou. Ta myšlenka, jako střep ledu, prorazila pečlivě vybudovanou fasádu lhostejnosti, kterou jsem léta pěstoval. Lhostejnost, samozřejmě, byla nutností. Jeden nemohl přežít v Gothamu bez silného pancíře emocionálního brnění.
Pamatoval jsem si, jak jsem ho poprvé uviděl. Byl to uzlíček, plný živé energie a surového potenciálu, vznášející se vzduchem s lehkostí rozeného akrobata. Jeho rodiče, tragicky smrtelné figury z cirkusu, se právě zřítili k smrti, oběti „nehody“, jak se psalo v oficiální zprávě. Věděl jsem, instinktivně, že ten chlapec je můj. Ne v posesivním smyslu, alespoň ne zpočátku. Byl to tulák, zraněné stvoření, které potřebovalo úkryt, a já, nejžádanější playboy ve městě, jsem byl jediný, kdo mu ho mohl poskytnout.
Oficiální verze, kterou jsme prodávali bulvárům a neustále podezřívavé gothamské policii, zněla tak, že jsem, dojat tragédií, vzal chlapce pod svá křídla jako svěřence. Dobročinný čin, balzám na mé vlastní, dávno pohřbené rány. Spolkli to, samozřejmě. Gotham, se svou neukojitelnou chutí na melodramata, z takových příběhů žil. Pravda, jako vždy, byla mnohem složitější, mnohem… pokroucenější.
Viděl jsem v Dickovi odraz sebe sama. Tu samou zející díru tam, kde měla být nevinnost, tu samou doutnající zuřivost pod maskou zdvořilosti. Byl to nepopsaný list, čekající na to, až bude pomalován temnými odstíny mé vlastní posedlosti. A já, samozřejmě, byl mistr malíř.
Trénoval jsem ho, přirozeně. Vybrousil jeho přirozené talenty, formoval ho do dokonalé zbraně, dokonalého partnera. Robin. Jasný, akrobatický protipól mé vlastní zádumčivé temnoty. Všechno to bylo tak pečlivě naplánováno, tak precizně zorganizováno. A pak se něco… neočekávaného… stalo.
Začal se na mě dívat jinak. Nebyla to hrdinská úcta vděčného chráněnce. Bylo to něco… jiného. Něco, co ve mně probudilo dlouho spící, téměř zapomenutý pocit. Touhu.
Byla to, přiznávám, groteskní parodie na lásku. Pokroucený, spoluzávislý tanec mezi predátorem a kořistí, mentorem a… něčím víc. Byl mladý, ovlivnitelný a, budeme upřímní, snadno vzrušivý. Kostým, sdílené nebezpečí, samotný adrenalin našich nočních eskapád – to byl silný koktejl. A já, věčný loutkář, jsem přesně věděl, za které nitky tahat.
Nebylo to tak, že by… tím směrem tíhnul. Dick byl ve svém jádru heterák. Ale dospívání je matoucí období, vír hormonů a rodící se identity. A já, svým vlastním jemným, záludným způsobem, jsem té zranitelnosti využil. Byl to přece Robin. Ne Dick, chlapec, kterého jsem zachránil z popela cirkusu, ale Robin, maskovaný mstitel, ztělesnění mladistvé bujarosti. Byla to pohodlná fikce, nutná iluze. Oba jsme hráli své role, ztraceni v opojné mlze noci.
Alfred, samozřejmě, věděl. Vždycky věděl. Jeho mlčení bylo formou spoluúčasti, tichým uznáním zvláštního, pokrouceného pouta, které nás drželo pohromadě. I on choval ke mně své vlastní tajné city, tichou, neopětovanou lásku, která se projevovala v nekonečných šálcích čaje a perfektně vyžehlených oblecích. Byli jsme dům tajemství, dysfunkční rodina svázaná nevyslovenými touhami a sdílenou osamělostí.
A pak tu byl Joker. Ten extravagantní, psychopatický klaun, temný šašek gothamského pokrouceného dvora. I on prohlédl tu fasádu, rozpoznal spodní proudy touhy, které pulzovaly pod povrchem našich nočních bitev. Škádlil mě, samozřejmě, se svou maniakální radostí a naznačoval „zvláštní“ vztah, který jsem sdílel se svým mladým chráněncem. Joker, svým vlastním zvráceným způsobem, chápal pravdu lépe než kdokoliv jiný. I on byl stvořením touhy, i když touhy po chaosu, po destrukci, po naprostém zničení řádu. I jeho to táhlo ke mně, k temnotě, která se skrývala v hloubi mé duše. Byli jsme dvě strany téže mince, svými odrazy v zrcadle šílenství Gothamu.
Nyní Dick odcházel. Bral s sebou poslední zbytky mé… naděje? Ne, ne naděje. Naděje byla luxus, který jsem si nemohl dovolit. Poslední zbytky mé… iluze. Měl se oženit s Barbarou, vytvořit si „normální“ život, život, který jsem mu nikdy nemohl nabídnout. A já bych zůstal sám v tomto ozvěnami naplněném mauzoleu, jen s Alfredem a duchy mé minulosti jako společností.
Sledoval jsem, jak Dick schází po velkém schodišti, s kufrem v ruce a s úsměvem na tváři. Vypadal šťastně. To, víc než cokoliv jiného, byl ten nejostřejší nůž. Byl šťastný, že mě opouští.
Zastavil se na konci schodiště, pohlédl směrem ke knihovně. Naše oči se setkaly. Na okamžik jsem v jeho očích zahlédl záblesk… něčeho… Žal? Smutek? Nebo to byl snad jen trik světla?
„Sbohem, Brucei,“ řekl, jeho hlas byl plochý, bez emocí.
„Sbohem, Dicku,“ odpověděl jsem, můj hlas byl stejně odměřený.
Otočil se a vyšel ze dveří, zmizel v jasném slunečním světle. Dveře cvakly a zvuk se rozlehl tichým domem. Vzal jsem si dlouhý doušek brandy, teplo jen málo rozehnalo led, který se mi usadil v srdci.
Alfred vstoupil do knihovny, jeho tvář byla maskou zdvořilé starosti. „Pan Grayson odjel, pane,“ oznámil zbytečně.
„Ano, Alfrede,“ řekl jsem a odvrátil se od okna. „Všiml jsem si.“
Nalil si sklenku brandy a připojil se ke mně u krbu. Stáli jsme tam v tichosti, dva staří muži, svázaní sdílenými tajemstvími a neopětovanou láskou, a sledovali jsme, jak se prachové částice v tlumeném světle vznášejí.
Dům, ten zámek, znovu vydechl, dlouhý, unavený povzdech. Gotham, jako vždy, to všechno sledoval dál, lhostejný k bolesti, kterou způsoboval. A já, temný rytíř města, jsem zůstal sám ve stínech a čekal, až padne noc.
