Článek
Takovým člověkem je i Donald Trump. Známe ho už z dávné historie. Byl to Caesar, který se tvářil jako ochránce plebejů proti zkorumpovanému senátu. Byl to Napoleon, který tvrdil, že revoluci zachrání před jejími vlastními dětmi. Byl to Juan Perón, který se stal „hlasem lidu“, aby mohl vládnout neomezeně. A nyní Trump, obchodník a showman, který přebral tuto starou melodii a zahrál ji na moderních nástrojích – televizní obrazovce, Twitteru a v nekonečných shromážděních plných bouřlivého potlesku.
Člověk, který se postaví proti establishmentu, vždy přitahuje davy. Když Trump křičel „Make America Great Again“, lidé v něm viděli toho, kdo jim vrátí jejich sny. Zapomněli však, že dějiny nejsou pohádka a že hrdinové často nejsou takoví, jakými se zdají být.
Síla slov a boj s nepřítelem
Trump vládne především slovem. Je mistrem zkratek, hesel a jízlivých poznámek. Nepotřebuje dlouhé projevy – stačí mu pár ostrých vět. A ví, že k úspěchu nestačí jen slibovat, musí se také najít nepřítel. Všechny velké postavy dějin potřebovaly protivníka: Caesar měl Pompeia, Robespierre měl šlechtu, Mussolini měl socialisty. Trump si vybral „liberály“, „fake news média“, „globalisty“, imigranty.
Je to osvědčená metoda. Lidé jsou nespokojení? Dejme jim viníka. Je to nebezpečné? Ano. Funguje to? Bezesporu.
Rozpad institucí: krok za krokem
Demokracie je křehká věc. Stojí na dohodách, důvěře a zákonech, které platí pro všechny stejně. Když se však objeví někdo, kdo se rozhodne tyto základy rozbít, může se systém začít hroutit. Trump se nezajímá o pravidla. Nevidí v nich záruku stability, ale překážku, kterou je třeba obejít. Média? Nepřátelé. Soudy? Překážka. Volby? Hra, kterou je dobré zpochybnit, pokud nevyjde podle plánu.
Tento přístup není nový. Dějiny znají mnoho vůdců, kteří odmítali uznat realitu.
Konec jednoho příběhu, začátek dalšího
Populismus není jen jméno jednoho muže, je to cyklus, který se vrací znovu a znovu. Lidé zapomínají. Zapomínají, jak snadné je uvěřit jednoduchým slibům, zapomínají, že historie se nikdy neopakuje úplně stejně, ale vždy se jí daří najít nové cesty.
Co tedy zůstane? Možná ponaučení, že demokracie potřebuje pevné instituce, pravdivá slova a kritické myšlení. A možná také varování, že kdykoli se objeví někdo, kdo říká, že on jediný má řešení, je na místě obezřetnost. Dějiny jsou plné takových hlasů. A většina z nich nezanechala šťastné konce.
