Článek
Nejenže se uskutečnil, ale zřejmě se rozrostl v událost epických rozměrů, kdy se do města sjely „stovky tisíc“ lidí, což jednou provždy dokázalo, že dobrý starý zákaz může být tou nejlepší marketingovou strategií.
Oficiální počet, v závislosti na tom, koho se zeptáte (a kolik toho vypil), se pohybuje od konzervativních 50 000 po úchvatných 200 000. Ať tak či onak, je to spousta lidí, zvláště s ohledem na celou tu „nelegální shromáždění“ atmosféru. Dalo by se to dokonce nazvat situací „vítáme narušitele večírku“, jenže večírek byl ten, který se pořádal sám.
K nádherně chaotické scéně se přidali obvyklí podezřelí: hrstka významných osobností Evropské unie, včetně eurokomisařky pro rovnost Hadji Lahbibové a solidních sedmdesáti poslanců Evropského parlamentu. Je zřejmé, že se nebojí dobrého starého obvinění z „nedovoleného vstupu“, nebo se jim možná jen opravdu líbí maďarský guláš. Dokonce i česká europoslankyně Markéta Gregorová (Piráti) se připojila k zábavě, což dokazuje, že i Piráti mají slabost pro duhu.
Poté je tu odůvodnění maďarské vlády pro zákaz: „ochrana dětí“. Protože, jak všichni víme, vidět dva dospělé, kteří se drží za ruce na veřejnosti, je pro dětskou psychiku mnohem škodlivější než, řekněme, drakonická vláda, která se snaží potlačit základní lidská práva. Maďarský ministr spravedlnosti Bence Tuzson dokonce zašel tak daleko, že varoval velvyslance, aby se akce neúčastnili, a přísně jim připomněl, že účast na „zakázaném shromáždění“ je „přestupkem“. Lze si jen představit diplomatické koktejlové večírky, kde se o tomto tématu bude diskutovat – „Drahý, slyšel jsi, že ten a ten velvyslanec dostal pokutu za špatné parkování za účast na Pridu?“
Aby se nenechalo zahanbit v oblasti velkolepých gest a pochybné účinnosti, rozhodlo se ultrapravicové hnutí Mi Hazánk (Naše vlast) „narušit“ průvod. Jejich plán? Zablokovat most. Most! Ve městě s mnoha mosty, během průvodu, který evidentně měl několik stovek tisíc lidí připravených najít jinou cestu.
Mezitím si budapešťský liberální primátor Gergely Karácsony užíval roli vzdorného hostitele. „Policie nemá právo zakázat akci organizovanou městem,“ prohlásil a prakticky vyzval vládu, aby poslala vodní děla (neposlali). Také moudře poukázal na to, že zákaz byl „fatální politickou chybou“, neboť rázem udělal z Budapest Pride nejžhavější vstupenku v Evropě. Nic nepřitahuje dav tak jako to, když vám řeknou, že něco nesmíte mít, zdá se.
Jeden z účastníků, Szabolcs Barna, který ani nebyl součástí LGBT+ komunity, to shrnul perfektně: přišel, protože to vláda zakázala. „V demokratickém státě by nemělo docházet k zákazu demonstrací a pochodů. To se spíš podobá autoritářským režimům,“ poznamenal, pravděpodobně si užívaje zasloužený langoš.
Takže, když se prach usazuje po budapešťském „zakázaném“ Pridu, člověk se nemůže ubránit úsměvu. Vláda se pokusila uhasit plamen a místo toho na něj nalila benzín, čímž vytvořila oslavnou a vzdornou vatru. Ultranacionalisté se pokusili být překážkou a skončili jako malý hrbolek na silnici.
A statisíce lidí se prostě objevily, což dokazuje, že někdy je nejlepší způsob, jak protestovat proti zákazu, prostě uspořádat opravdu, opravdu velkou párty.
Průvody Pride, dnes celosvětově známé jako barvité oslavy diverzity a přijetí, mají kořeny v mnohem odlišné realitě: v protestech a boji za základní lidská práva. Jejich historie je příběhem odolnosti, solidarity a neustávajícího tlaku na společenskou změnu.
Zlomovým okamžikem, který je považován za počátek moderního hnutí za práva LGBTQ+ lidí, byly Stonewallské nepokoje. V časných ranních hodinách 28. června 1969 provedla newyorská policie razii v gay baru Stonewall Inn v Greenwich Village. Policejní zátahy v gay barech byly tehdy běžné, ale tentokrát se patroni – především trans ženy, drag queens a queer mládež – rozhodli vzdorovat. Následovaly dny potyček a protestů, které se rozšířily do ulic.
Tyto nepokoje se staly katalyzátorem pro zformování organizovaného aktivismu. O rok později, 28. června 1970, se v New Yorku uskutečnil první „Christopher Street Liberation Day March“ (pochod za osvobození Christopher Street) na památku Stonewallských událostí. Podobné pochody se konaly i v dalších amerických městech, jako je Los Angeles a Chicago. Nebyly to veselé průvody s alegorickými vozy, ale spíše politické demonstrace s jasným poselstvím: voláním po rovnoprávnosti a osvobození.
Během 70. a 80. let se myšlenka průvodů Pride rozšířila po celém světě. Původně se jim říkalo „Gay Liberation Marches“ (pochody za osvobození gayů) nebo „Gay Freedom Marches“ (pochody za svobodu gayů), ale postupně se ustálil termín „Pride“ (Hrdost), který symbolizuje sebeúctu a důstojnost. S tím, jak se hnutí rozvíjelo a získávalo větší podporu, se průvody stávaly více oslavnými, s hudbou, tancem a barevnými kostýmy, které dnes známe. Staly se platformou pro viditelnost, komunitní spojení a oslavu identity.
V České republice, podobně jako v dalších postkomunistických zemích, přišla éra Pride průvodů o něco později. I když se již dříve konaly menší akce a festivaly zaměřené na LGBT+ komunitu, první větší a pravidelný festival, Prague Pride, se uskutečnil až v srpnu 2011. Předcházely mu menší akce například v Brně (od roku 2000 pod názvem Queer Parade) a Táboře, ale nepodařilo se jim vytvořit pravidelnou tradici.
První ročník Prague Pride v roce 2011 se sice setkal s bouřlivými protesty konzervativních kruhů a tehdejší prezident Václav Klaus dokonce hovořil o nutnosti „bojovat proti fenoménu ideologie homosexuality“, ale paradoxně to jen zvýšilo zájem veřejnosti a zviditelnilo celou událost. Festival se od té doby každoročně koná v srpnu a jeho návštěvnost neustále roste. Z pouhého průvodu se vyvinul týdenní festival s desítkami doprovodných akcí, diskusí, koncertů a kulturních vystoupení.
Proč Pride průvody nejsou proti heterosexuálům ani proti rodině
Když se mluví o Pride průvodech, často zaznívají argumenty, že jsou namířeny proti heterosexuálním lidem nebo že ohrožují tradiční rodinné hodnoty. Nic nemůže být dál od pravdy. Pride průvody nejsou útokem na většinovou společnost, ale spíše mocným vyjádřením vlastní hodnoty a důstojnosti, která byla po staletí upírána.
Slovo „Pride“ (hrdost) v názvu těchto průvodů má hluboký a zásadní význam. Není to arogance ani nadřazenost nad ostatními. Je to opak hanby, studu a strachu, které byly historicky vnucovány lidem, kteří se vymykali heteronormativním standardům. Být „hrdý“ na svou identitu, ať už sexuální orientace nebo genderu, znamená odmítat internalizovanou nenávist a společenské stigma. Znamená to říci: „Jsem, kdo jsem, a nemám se za co stydět.“
Pro většinovou, heterosexuální společnost je koncept „hrdosti na svou sexualitu“ často nepochopitelný, protože nemusela nikdy čelit kriminalizaci, diskriminaci nebo násilí jen kvůli tomu, koho miluje. Heterosexuálové si nemusí připomínat, že mají právo na lásku a rodinu, protože to je pro ně standard. Právě proto Pride průvody nejsou potřeba pro heterosexuály – jejich hrdost je implicitní a společensky přijímaná.
Historie je plná tragických příkladů perzekuce lidí, kteří byli odlišní. Jeden z nejznámějších je případ britského spisovatele Oscara Wilda. V roce 1895 byl Wilde odsouzen za „hrubou nemravnost“ (eufemismus pro homosexuální aktivity) a poslán na dva roky do vězení s nucenými pracemi. Jeho život byl zničen, jeho kariéra ukončena a on sám zemřel v exilu, zlomený a zbankrotovaný. Jeho případ je mementem doby, kdy láska „jež se neodvážila promluvit svým jménem“ vedla k veřejné potupě a zkáze.
Další tragickou postavou je Alan Turing, britský matematik, považovaný za otce moderní informatiky a klíčovou postavu v rozluštění německého kódu Enigma za druhé světové války, což významně přispělo k vítězství spojenců. V roce 1952 byl Turing odsouzen za „hrubou nemravnost“ a místo vězení si vybral chemickou kastraci, aby mohl pokračovat ve své práci. Hrůzné hormonální zákroky ho dohnaly k depresím a v roce 1954 spáchal sebevraždu. Británie tak přišla o jednoho z největších géniů své doby kvůli předsudkům.
Tyto případy nejsou ojedinělé. Desítky tisíc lidí, méně známých, trpěly a umíraly v tichosti pod tíhou stejných zákonů a společenského odsouzení.
Ačkoliv v západním světě došlo k obrovskému pokroku v oblasti práv LGBTQ+ lidí, situace zdaleka není ideální a v mnoha částech světa je stále kritická.
- Násilí a diskriminace: Podle studií jsou LGBTQ+ lidé pětkrát častěji oběťmi násilných trestných činů než heterosexuální osoby. Jsou devětkrát častěji oběťmi nenávistných trestných činů z důvodu jejich orientace. Transgender osoby, zejména trans ženy barvy pleti, jsou pak vystaveny nepřiměřeně vysokému riziku vraždy a sexuálního násilí. Statistiky ukazují, že i v zemích s pokročilou legislativou dochází k diskriminaci v zaměstnání, bydlení, zdravotní péči a dalších oblastech života.
- Šokující zákony v Africe: Zatímco v některých částech světa se slaví Pride, ve 31 z 54 afrických zemí je stále kriminalizován konsenzuální sexuální styk osob stejného pohlaví. Tresty se pohybují od pokut a dlouhých let vězení až po doživotí nebo trest smrti. Například v Ugandě byl v roce 2023 přijat zákon proti homosexualitě, který za "aggravated homosexuality" (složitější definice homosexuálního styku) stanovuje trest smrti. V Nigérii (v některých severních státech) a Mauritánii hrozí za homosexuální činy rovněž trest smrti, byť není vždy vynucován. Tyto zákony nejenže trestají samotné sexuální akty, ale často kriminalizují i identifikaci jako LGBTQ+ osoba nebo jakoukoli podporu LGBTQ+ práv, což vede k obrovskému tlaku a strachu ve společnosti.
Pride jako volání po spravedlnosti a bezpečí
Pride průvody tedy nejsou o tom, že by homosexuálové chtěli heterosexuály připravit o jejich práva nebo zničit rodinu. Naopak. Jsou to prosby, volání a oslavy základního lidského práva žít bez strachu, bez diskriminace a bez násilí. Jsou to připomínky, že láska má mnoho podob a že všechny by měly být respektovány a chráněny.
Když vidíme někoho v průvodu, jak hrdě mává duhovou vlajkou, vidíme akt vzdoru proti staletím útlaku. Vidíme naději pro ty, kteří stále žijí v zemích, kde je jejich existence zločinem. A vidíme připomínku, že dokud jeden z nás není svobodný a v bezpečí, nikdo z nás není skutečně svobodný a v bezpečí. Proto jsou Pride průvody, i v dnešní době, stále tak nezbytné a důležité.
