17. listopad a klima – proměna země, která začala ještě před revolucí

Listopad 1989 si obvykle spojujeme se studentskými demonstracemi, občanskou odvahou a politickým obratem. Méně zřetelně je ale vidět, že to byl také začátek zásadní změny v ekologii, energetice a průmyslu — změny, která výrazně ovlivnila podobu české krajiny i životního prostředí v následujících desetiletích. Naše dnešní debaty o klimatu a energetice stojí právě na těchto základech, jsme svým způsobem dědici 17. listopadu 1989.

Je symbolické, že první listopadové protesty roku 1989 neproběhly v Praze, ale v Teplicích. Ostatně i odtud pochází úvodní fotografie článku. Mezi 11. a 13. listopadem proběhl v Teplicích ekologický protest, který vyvolaly extrémní koncentrace znečištění ovzduší. (Podrobněji iDnes)

Severní Čechy tehdy pravidelně zahalovala žlutavá smogová vrstva. Koncentrace oxidu siřičitého (SO₂) často překračovaly 1 000 µg/m³, zatímco dnešní limit je 150 µg/m³. Znečištění bylo nejen viditelné, ale také zdravotně rizikové — a prakticky bez vyhlídek na zlepšení.

Listopadový protest v Teplicích byl natolik silný, že přiměl okresního tajemníka KSČ Antonína Váňu přislíbit veřejnou diskuzi o řešeních. K té ale již kvůli dramatickému vývoji v Praze nedošlo. I tak se ale stala jedním z momentů, které ukázaly, že společnost je připravena mluvit o ekologii jako o tématu veřejného zájmu.

Ne náhodou uvedl první porevoluční prezident Václav Havel svůj novoroční projev slovy: „Naše země nevzkvétá“. Po roce 1989 prošla Česká republika jednou z nejhlubších ekonomických a průmyslových transformací ve své historii. Ta se zřetelně promítla i do životního prostředí.

V roce 1990 připadalo na jednoho obyvatele přes 20 tun CO₂eq. V následujících desetiletích emise významně klesly — dnešní hodnota činí ~9t CO₂eq/obyvatele.

Pokles nebyl rovnoměrný: některé sektory (například energetika nebo těžký průmysl) si prošly zásadními změnami bezprostředně po roce 1989, jiné spíše pozvolnými, emise sektoru dopravy a odpadového hospodářství dokonce rostou.

Jedním z nejdůležitějších kroků 90. let bylo rychlé odsíření hnědouhelných elektráren. Technologie, které se v Československu dlouho odkládaly, byly po roce 1989 zavedeny během několika let.

Výsledek byl mimořádný, celkové emise SOₓ poklesly o více než 90 % (viz přehled níže), kvalita ovzduší (nejen) v severočeských regionech se výrazně zlepšila, zanikla smogová situace, která byla v 80. letech v zimě prakticky každodenní realitou. I přesto se s dopady kyselých dešťů potýkáme do dnes. Kyselá půda byla spolu se způsobem hospodaření a klimatickou změnou jednou ze tří hlavních příčin smrkové kalamity v letech 2016–2022. (Podrobněji viz „Proč umírají české jehličnaté lesy?“)

Zásadním krokem bylo vyhlášení územních limitů těžby hnědého uhlí v říjnu 1991 vládou Petra Pitharta. Tento krok ukončil plán pokračovat ve velkoplošné těžbě až hluboko do 21. století — některé scénáře počítaly s těžbou hnědého uhlí do roku 2120. Připomeňme, že dnes je záměr ČR ukončit těžbu uhlí v roce 2033.

Limity ochránily mnoho měst a obcí před zbouráním a daly regionům šanci začít hledat jinou budoucnost než jen uhlí a těžký průmysl.

Důsledky transformace se promítly do mnoha dalších oblastí. Zlepšila se kvalita řek a vodních toků, začalo rozsáhlé čištění průmyslových areálů a ekologických zátěží, vznikly nové národní parky a posílila ochrana přírody, modernizovalo se teplárenství i průmyslové technologie.

Mnohé z těchto změn byly rychlé, jiné postupné. Dohromady však znamenaly, že Česká republika opustila trajektorii „velkého vyuhlení“ a extrémního smogu, která byla pro 80. léta typická.

Dnes se mluví o další velké změně — o dekarbonizaci a adaptaci na změnu klimatu. Není jasné, zda bude rozsah budoucí transformace srovnatelný s tou porevoluční, spíše však ano.

Ale něco víme: jednou už jsme si hlubokou, rychlou a systémovou změnou prošli. Máme zkušenosti, které ukazují, že modernizace je možná, pokud je podporována technologiemi, investicemi i společenskou shodou.

Porevoluční období přineslo zlepšení kvality ovzduší, modernizaci energetiky, obnovu řek, nové národní parky i přísnější environmentální standardy. V mnoha ohledech jsme se posunuli od průmyslového stavu 80. let k ekonomice založené na efektivnějších technologiích a přísnějších limitech.

A co dál? To nevíme, ale stejně jako v roce 1989 záleží svým způsobem jen na nás.