Olympiáda v Cortině: zima už není samozřejmost

V pátek 6. února 2026 se po 70 letech vrátily zimní olympijské hry do italského lyžařského střediska Cortina d’Ampezzo. Nejlepší sportovci a sportovkyně světa budou porovnávat své síly a schopnosti. Nás diváky čekají chvíle zklamání, překvapení a úžasu. Od roku 1956, kdy se konala zimní olympiáda v Cortině naposledy, doznaly zimní sporty obrovských změn. Nezměnila se jen olympiáda samotná, ale také podmínky, za kterých se koná.

Zimní olympiáda je extrémně náročná zkouška zimy. Ne proto, že by byla důležitější než běžný život v horách, ale protože má jasně dané požadavky: stabilní sněhové podmínky, bezpečnost pro závodníky, přesný časový plán a mnohé další.

Zimní olympijské hry 2026 mají ale zcela odlišné podmínky, než soutěže před 70 lety. Průměrná únorová měsíční teplota stoupla v Cortině od konání předchozí olympiády v roce 1956 přibližně o 3 °C. Cortina d’Ampezzo rozhodně není v tomto vývoji osamocena, analýza Climate Central ukazuje, že se od poloviny 20. století výrazně oteplila všechna hostitelská místa zimních olympijských her.

Nejde jen o pocit: v praxi to znamená více dnů, kdy panují pro udržení přírodního sněhu horší podmínky, oblevy se objevují častěji, což přináší větší nejistoty v průběhu sezóny.

Dobře to ukazuje počet mrazivých dnů. V samotné Cortině d’Ampezzo klesl za 70 let průměrný roční počet dnů s teplotami pod nulou o 20 % z 214 na 173. Pokud tuto změnu velmi zjednodušíme, je to podobné, jako by zima přicházela přibližně o tři týdny později a jaro začínalo o tři týdny dříve.

Laická debata často zní: „Bude sníh?“ Jenže sportovci a pořadatelé řeší ještě jednu důležitou otázku: „Budou podmínky pro vrcholové výkony bezpečné?“

Výzkum (D. Scott et al. 2022), který sbíral pohledy olympioniků, olympioniček a trenérů a trenérek zimních sportů, ukazuje, že za ideální podmínky pro vrcholové výkony považují teplotní rozmezí zhruba od -10 do -1 °C. Pokud panují  podmínky s vyššími teplotami (nebo naopak extrémní mrazy), přestávají být z jejich pohledu soutěže bezpečné.

Dotazovaní sportovci uvádějí, že při vyšších teplotách je „sníh těžký, přestává být bezpečný pro jízdu ve vysokých rychlostech“ (závodník/závodnice: sjezd, super-G), „trať je hrozně rozbředlá, rychlost klesá a na dopadech vzniká spousta děr a nerovností, které jsou nebezpečné“ (závodník/závodnice: freestyle), „obecně to ovlivňuje vybavení, ale hlavně boty jsou příliš měkké; nemáte správnou kontrolu nad lyžemi – nebezpečné!“ (závodník/závodnice: slalom)

Ve stejné studii autoři a autorky hodnotí, kolik lokalit, kde se olympijské hry konaly v minulosti, bude mít do konce století podmínky, aby se zde mohla zimní olympiáda konat znova. Výsledek závisí na tom, jak se budou vyvíjet emise skleníkových plynů vypouštěných lidmi. Studie pracuje s dvěma okrajovými scénáři, budoucnost se může vyvíjet mezi těmito dvěma póly; rozdíl mezi nimi dobře ukazuje, co udělá rychlost snižování emisí.

Ve světě s rychlým snižováním emisí  zůstává počet takových míst řádově podobný jako dnes, zhruba 8–9. Ve světě vysokých emisí se výběr dramaticky zúží, v krajním scénáři by zbylo jen jediné místo, japonské Sapporo, kde se konala zimní olympiáda v roce 1972.

První reakce je často: „Tak se to zasněží.“ Umělý sníh opravdu umí sezónu stabilizovat a v areálech už je zcela běžný. Umělé zasněžování má ale tři praktické limity, které se s oteplováním zhoršují. Zasněžování potřebuje vhodné teplotní podmínky. Když je dlouhodobě teplo, nevyrábí se dobře ani technický sníh – nebo je jeho výroba výrazně nákladnější. Zasněžování je velmi náročné na zdroje, především na elektřinu a vodu. V mnoha regionech se s prohlubující klimatickou změnou zároveň zhoršuje dostupnost vody, ze zasněžování se tak stává velmi citlivé téma. Čím víc se musí „dohánět“ příroda technikou, tím víc rostou náklady a tím víc se sport stává závislý na infrastruktuře a především penězích, což omezuje současnou masovost zimních sportů. A v neposlední řadě, při teplých dnech ani technický sníh automaticky neřeší kvalitu podmínek. Tající sníh je pro vrcholové sportovce nebezpečný bez ohledu na to, zda je umělý nebo přírodní.

Zasněžování a další adaptace umí část dopadů zmírnit, ale adaptační opatření jsou s prohlubujícím se růstem průměrné teploty stále nákladnější. O tom, zda zimní sporty zůstanou široce přístupné – a za jakou cenu – tedy rozhoduje nikoli množství sněžných děl, ale především tempo snižování emisí skleníkových plynů.

Když se díváme jen na pár posledních zim, snadno vznikne dojem „jednou teplo, jednou zima“. Jenže delší záznamy ukazují, že ústup sněhové pokrývky v posledních desetiletích je v kontextu staletí výjimečný. Rekonstrukce hodnotící vývoj sněhové pokrývky v jedné z alpských oblastí (hodnotí historii posledních 600 let) ukazuje, že současný pokles výrazně vyčnívá. A syntézy IPCC a další studie podobný trend potvrzují i v širším alpském a světovém měřítku. S růstem průměrné globální teploty ubývá (nejen) v Alpách sněhu.

V únoru 2026 se Cortina d’Ampezzo po 70 letech znovu stane jevištěm momentů, kvůli kterým zimní olympiádu milujeme: odvaha, přesnost, risk, krása pohybu i dramata na setiny. A právě proto stojí za to brát vážně, co sportovci říkají: nejde jen o to, jestli „nějaký sníh bude“, ale jestli budou podmínky bezpečné.

Fandit se dá dvěma způsoby najednou: oblíbeným týmům, závodníkům a závodnicím a zároveň tomu, aby zimní sporty zůstaly zimními – nejen pro elitu, ale i pro všechny, kteří jimi žijí a sledují je. Ať už medaile cinknou jakkoli, největší výhra bude, když se z olympijské „zkoušky zimy“ nestane závod s přírodou o poslední mrazivou noc. Což je závod, ve kterém na rozdíl od olympiády soutěžíme všichni. (Jak na to v  ČR viz například atlasdekarbonizace.cz)