Ale co Čína? Co víme o klimatické politice Číny a kam směřuje?

Během klimatických jednání, prezident COP 30 André Corrêa do Lago označil ve svém rozhovoru pro média Čínu jako vzor, který by měly ostatní státy následovat. I v českých diskuzích o klimatické změně a snižování emisí je Čína velkým a emočně nabitým tématem.

Fakta o klimatu navíc nedávno oslovili novináři s celou řadou zajímavých otázek směřujících právě k Číně, klimatické politice asijské velmoci a jak vnímáme Čínu my sami v Evropě a ČR. Ve spolupráci s Filipem Noubelem z AMO jsme připravili odpovědi, které považujeme za užitečné sdílet i zde.

Budeme rádi, pokud vám náš text pomůže v hlubšímu porozumění klimatické politiky Číny, jaká rizika a příležitosti jsou s Čínou spojena i co to může znamenat pro ČR a EU.

---------------------

Obraz Číny v debatě o klimatu je plný mýtů a zjednodušení – buď jako největší znečišťovatel a hrozba, nebo jako alibi pro naši nečinnost. Ve skutečnosti je Čína zároveň lídrem v obnovitelných zdrojích i největším producentem emisí. Porozumět jí vyžaduje data a širší kontext, ne černobílé soudy.

---------------------

O Číně ví obecná veřejnost jen velmi málo, její obraz je proto velmi černobílý a zjednodušený. Není proto divu, že obraz Číny je plný mýtů a zavádějících informací. I v dezinformačním prostoru se o Číně mluví především ve zjednodušených obrazech. Obraz Číny odpovídá často minulosti, nebo je ovlivněn specificky českou zkušeností s komunismem, případně pozdní normalizací. Naše debata o Číně je často zaseknutá o nejméně 20 let pozadu. Čína roku 2025 je technologicky i politicky jiným státem než v roce 2005.

Porovnejte celkové (kumulativní) emise vybraných států světa.

Čína se objevuje buď jako hrozba (protože znečišťuje a ovládá trh se solárními panely či bateriemi), nebo naopak jako alibi („dokud něco neudělají oni, nemusíme my“). Nejčastěji zaznívá argument „Čína je největší znečišťovatel, tak proč bychom měli něco dělat my“. Tento kontrast „my malí vs. oni velcí“ funguje jako záminka k vlastní nečinnosti.

Dalším motivem je „Čína profituje na zelené transformaci Západu“, kdy se zdůrazňuje její dominance v solární a bateriové výrobě. A občas se objevuje i opačný extrém: pohled na Čínu jako na model klimatické politiky, kde autoritativní přístup umožňuje rychlejší jednání než v Evropě.

Čína má dnes nejvyšší absolutní emise skleníkových plynů, je dominantních producentem skleníkových plynů. Emise na obyvatele Číny jsou srovnatelné s emisemi na osobu ČR (~8 tun CO₂ ročně) a převyšují globální průměr (~5 tun CO₂ ročně). Pokud budeme brát na zřetel historické emise (viz výše), největší díl pochází ze Spojených států a Evropa je druhá, ale Čína ji rychle dohání.

Čína zároveň ale masivně investuje do obnovitelných zdrojů – více než polovina světově instalované nové kapacity solárních a větrných elektráren připadá právě na ni. Klimatická změna je globální problém: nezáleží, zda CO₂ uniká v Číně nebo v Evropě, rozhoduje celkový objem emisí. Argument o „největším současném znečišťovateli“ proto zkresluje realitu, pokud se používá k odmítání evropské akce.

Chybí smysluplná a datově podložená diskuze, ve které by bylo možné srovnat emise jednotlivých států a především rychlost s jakou jsou schopni emise snižovat.

Taková argumentace zpochybňuje smysl klimatické politiky v EU a přehlíží, že pro dosažení klimatických cílů je nutná souběžná akce nejen Evropy a Číny, ale i dalších států světa. V praxi má navíc evropská politika významný dopad na ostatní: zavedení emisních povolenek nebo tlak před Pařížskou dohodou ukázaly, že pokud Evropa postupuje důsledně, přizpůsobují se i ostatní velcí hráči, včetně Číny. Ta také přijala klimatická opatření nejen kvůli domácímu znečištění, ale i proto, aby si udržela mezinárodní legitimitu poté, co se v roce 2006 stala největším světovým emitentem.

V debatách se často objevuje obava z nové „zelené závislosti“ na Číně. V dezinformačním prostoru se tento motiv rámuje jako „Zelená dohoda prospívá hlavně Číně“. Reálný rozdíl oproti fosilním palivům je ale zásadní: zatímco u ropy či plynu jsme závislí na neustálých dodávkách, solární panely či baterie představují jednorázovou investici s dlouhou životností. V pozadí je i otázka bezpečnosti – kdo ovládá technologie a data – podobně jako v debatách o závislosti na Rusku. A co je důležité, pokud to bude nutné, umíme si jak fotovoltaické panely, tak větrné elektrárny vyrábět sami v Evropě. Ostatně i v rámci evropské politiky, který je reprezentován Clean Industrial Dealem, je kladen důraz na větší zaměření na vlastní zdroje a soběstačnost EU.

Ano. Většinou jde o rétorický nástroj, který má odradit od evropské klimatické politiky. Skutečné analýzy, které by ukázaly celou šíři čínského vývoje – tedy současné rekordní instalace obnovitelných zdrojů i pokračující výstavbu uhelných elektráren – se v českém prostoru objevují zřídka. V české i evropské debatě se čínská politika často líčí černobíle: buď se obdivuje její rychlý růst OZE, nebo se kritizuje výstavba nových uhelných kapacit.

Absence analytického přístupu k čínské politice a uchylování se k ideologické kritice, zabraňuje kritickému hodnocení čínské politiky a znemožňuje státům se poučit z chyb (absence vědeckého vstupu a veřejné a odborné konzultace) a inspirovat se dobrou praxí.

Podle nové analýzy Carbon Brief zůstávají čínské emise CO₂ už rok a půl beze změny nebo mírně klesají – poprvé za dlouhou dobu. Důvodem je kombinace zpomalující výstavby v realitním sektoru, rekordního růstu výroby elektřiny ze solárních a větrných zdrojů a slabšího růstu spotřeby uhlí. Pokud trend vydrží i po odeznění ekonomických stimulů, může to znamenat, že Čína dosáhla svého „uhlíkového vrcholu“ dříve, než plánovala – tedy ještě před rokem 2030.

Klíčové je zasazovat fakta do širšího kontextu: ukazovat rozdíl mezi absolutními, historickými i emisemi na obyvatele. Připomínat, že Čína je současně problém i nezbytná součást řešení. Zdůrazňovat, že klimatická politika není „my nebo oni“, ale „my i oni“. Rozlišovat typy závislostí – mezi fosilními palivy a technologiemi – a vysvětlovat jejich odlišné důsledky. A využívat srozumitelné vizualizace a srovnání, která ukážou, že realita není černobílá: v čínském postupu najdeme i inspirativní kroky, i závažné problémy, například dopady těžby surovin v Africe či jihovýchodní Asii nebo otázky férového a bezpečného transferu technologií.

Na debatu o Číně se vyplatí nahlížet i z širší perspektivy: nejen co dělá samotná Čína, ale také co si z jejího přístupu můžeme – a nemůžeme – vzít. Inspirativní může být například tempo, s jakým dokázala rozšířit výrobu a instalaci obnovitelných zdrojů, nebo schopnost rychle investovat do nových technologií. Naopak autoritativní model rozhodování není cestou, která by byla slučitelná s evropskými demokratickými hodnotami.

Je také nutné připomínat, že čínská dominance v oblasti solárních panelů či baterií je propojená s těžbou a zpracováním surovin na globálním Jihu – od kobaltu v Kongu, přes nikl v Indonésii, až po vzácné zeminy v Brazílii. Tyto investice mají své sociální a environmentální náklady: podmínky práce, vliv na místní komunity i ekologické škody. Součástí férové transformace by proto mělo být nejen sledování uhlíkové bilance, ale také otázky pracovních práv, vzdělávání či přístupu k elektřině v zemích, odkud suroviny pocházejí.

Do budoucna bude zásadní otevřeně řešit i téma technologického transferu: jak nastavit spolupráci mezi Evropou a Čínou tak, aby byla bezpečná, férová a umožňovala sdílení inovací, aniž by vytvářela jednostrannou závislost. A nesmíme zapomínat ani na otázku recyklace – dnešní investice do solárních panelů a baterií budou vyžadovat řešení pro příští desetiletí, až tyto technologie doslouží.

Ve spolupráci s Filipem Noubelem (AMO) napsala a zpracovala Eliška Soperová.