Článek
15. dubna 1989 umírá Chu Jao Pang, bývalý generální tajemník komunistické strany, kterého strana v 1987 jako liberálního reformátora odstavila, patrně na pokyn skutečného stínového vládce Teng Siao-pchinga.
Pietního shromáždění se účastní 100 tisíc lidí, převážně studentů, kteří požadují uvolnění poměrů. Protesty pokračují a šíří se do dalších měst.
Požadují posun k demokracii: svobodu tisku, řešení korupce, politické reformy a hospodářský pokrok. V té době už je v Číně povoleno podnikání. Lidé doufají, že dosáhnou i dalšího uvolnění.
22. dubna se koná Chu Jao Pangův pohřeb. Přichází desetitisíce studentů. Požadují dialog svých zástupců s vedením státu a strany. Jenže vedení se s nimi sejít nehodlá. Požadavky jej ale dráždí.
Protesty na náměstí Nebského klidu v Pekingu, květen 1989
Nepřátelé státu
Strana ve svém oficiálním Lidovém deníku vydává rozsáhlý úvodník, kterým vyzývá jasně se postavit narušitelům, označuje je za protistranické a protisocialistické živly.
To pobuřuje studenty, kteří předtím plánovali po pohřbu Chu Jao Panga protesty ukončit. Jsou vyděšeni, k čemu takové označení může vést. Zakládají Federaci pekingských studentů, vylepují plakáty a snaží se dál dosáhnout jednání s vládou. Jejich postoje nejsou protistátní. Vedle rockové hudby na shromáždění zaznívá také Internacionála.
K protestu se připojí i novináři, policisté a dokonce část armády. Skoro každý den je v ulicích milion lidí, na náměstí jich táboří tisíce i přes silné bouřky.
10. 5. 1989. Demonstranti nechtějí být označováni za protisocialistické živly.
V zemi jsou zahraniční novináři, kteří přiletěli kvůli návštěvě Michaila Gorbačova. Díky tomu máme dnes informace z následujících událostí, které by Čína jinak zlikvidovala.
13. května studenti, kteří protestovali od počátku, zahajují hladovku. 18. května někteří z nich omdlévají a tím získávají další sympatie veřejnosti.
Jenže pozice strany už je jasně daná a nemá se změnit. Úvodník s pozicí strany byl napsán podle pokynů samotného Teng Siao-pchinga a ten rozhodně nehodlá vycouvat a ztratit tvář.
Na setkání se studenty se přece jen vydává premiér Li Pcheng. Jeden studentský vůdce se na jednání s ním dostaví v pyžamu a když Li Pcheng klade požadavky, přerušuje ho. Předseda vlády se urazí. A to je průšvih, je totiž hlavou radikálního křídla ve straně a stoupencem násilného zásahu proti protestům.
19. května na náměstí Nebeského klidu nečekaně zavítá jeho oponent ve straně, generální tajemník Čao C’-jang a vyzývá studenty k ukončení hladovky. Neúspěšně.
Následně je obviněn z rozdělování strany a má nařízeno domácí vězení. Radikální křídlo vítězí.
Všemocná šedá eminence, Teng Siao-pching. Protestující označil za protisocialistické živly.
20. května vláda vyhlásí stanné právo a zákaz vycházení. Lidé se chovají, jakoby se to náměstí Nebeského klidu netýkalo. Dál se zde shromažďují, nosí čínské a anglické transparenty s nápisy jako „demokracii“ a „svobodu.“ Vojáky hostí čajem a komunisté raději přikážou, aby se armáda stáhla.
Tento stav trvá ještě dva týdny. Protestující ignorují stanné právo a okolo Pekingu stojí statisícová armáda.
Masakr
2. června politbyro rozhodne, že shromáždění ukončí. Armáda tak má učinit co nejpoklidněji, ovšem má svolení použít sílu. Formulaci o užití „jakýchkoliv prostředků“ si vojáci vykládají jako pokyn k ostré střelbě.
3. června odpoledne armáda obsadí televizi a redakci novin. Hlasatelé varují občany, aby se na náměstí Nebeského klidu nezdržovali. V průběhu večera k náměstí směřuje 200 tisíc vojáků. Přijíždějí i tanky.
Type 59 v Pekingském vojenském muzeu. Tyto tanky v noci z 3. na 4. června 1989 „potlačovaly“ protesty.
Konflikt začíná celé kilometry od náměstí. Protestující zapálí trolejbusy jako barikády. Armáda barikády překoná a střílí do neozbrojených civilistů. Většina prchá.
Střelba je slyšet celou noc. Mnoho protestujících končí pod pásy tanků.
Lidé ošetřují a odvážejí zraněné. Sanitky nestačí.
Původní reportáž BBC ze 4. 6. 1989
Konec všech nadějí
4. června ráno armáda náměstí obsadí a strhne sochu, která byla symbolem protestu. Později toho dne zastrašuje a střílí i rodiče, kteří přichází hledat své děti, pak i zdravotníky, kteří je chtějí ošetřit.
Strana tvrdí, že předběžný počet obětí je 300, později číslo sníží na 236. Údajně se nestřílelo, zemřely pouze kontrarevoluční živly, které útočily na armádu.
CIA odhaduje 400-900 mrtvých, protestující 2000-3000 mrtvých, britský velvyslanec se od kontaktu ve vládě dozvídá, že zemřelo 10000 lidí. Dalších 10000 lidí je zatčeno.
Armáda likviduje nemocniční záznamy. Čína vypovídá zahraniční novináře. Je zakázáno o masakru informovat. Lidé si zprávu předávají pomocí plakátů.
Peking, necelý týden po masakru. Ještě není vše uklizeno. Už brzy ale nezůstane ani stopa.
Informační embargo platí dodnes. Masakr se nazývá „incident 4. června.“ Výročí je zakázáno připomínat. Na čínském internetu jsou informace o masakru povinně blokovány.
Donedávna si incident připomínali alespoň obyvatelé Hong-Kongu a Macau, i tam už ale čínský režim utahuje šrouby.
S novou generací se události roku 1989 rozplývají v zapomnění.
Pieta u příležitosti 30. výročí masakru, 2019, Hong-Kong
Zdroje: It happened in Tiananmen Square, Tiananmen Square: What happened in the protests of 1989? - BBC News, Jiří Tondl (Blow up), CC BY-SA 4.0 , via Wikimedia Commons, Teng Siao-pching, 1989 Tiananmen Square protests and massacre, Výpověď svědka masakru na náměstí Nebeského klidu
