Ať ČR zavede eutanazii a nenutí lidi trpět. Pro je 73 % Čechů

Podle průzkumu CVVM z letošního jara si 73 % Čechů přeje uzákonění eutanazie. Pozitivní názor na její zavedení má také většina lékařů a zdravotních sester. Snaha ANO o její zavedení ale před několika lety neprošla, stejně jako předchozí návrhy. Proti jsou hlavně lidovci a SPD.

K otázce humánního způsobu odchodu ze života se již dříve pozitivně vyjádřil prezident Pavel. Tento týden k tomu mluvil takto:

Typickou představou člověka, který má zájem o eutanazii, je nemocný v terminálním stadiu rakoviny nebo jiné nemoci. O tom mluví pan prezident v citaci výše, k tomu se také nejvíce vyjadřují odpůrci eutanazie. Přitom ale existují četné situace, kdy by eutanazie byla humánní a etická, i když nejde o člověka v terminálním stádiu nemoci provázeném nesnesitelnými bolestmi.

Lidé s těžkou depresí nebo s těžkou invaliditou nepotřebují paliativní péči. Možná ani nikdy nebudou. Období, kdy mají nedůstojně žít, může představovat měsíce, roky, ale i desítky let. Uvedu pouze dva případy, v nichž by eutanazie byla vhodným a etickým řešením, pokud by si ji trpící člověk přál.

Pracoval jsem kdysi krátce na vrátnici domova důchodců. Byla to úžasná práce se zajímavými lidmi. Jednoho dne tam saniťáci přivezli nového „ležáka“. Byla to paní, která se sama ve svém profesním životě starala o „ležáky“. Znala jejich osudy, litovala je a soucítila s nimi. Možnost, že se něco takového stane i jí, ji děsila, působila jí noční můry.

Dokážete si představit, jak jí bylo, když se ty noční můry vyplnily a ona po autonehodě skončila na lůžku nemohoucí, ale vědomá? Celé dny a noci křičela hrůzou, dokud nedostala sedativa.

Měla před sebou dlouhé období života, které ji děsilo a které ani za nic nechtěla žít. Byla schopna vyslovit přání zemřít, ale ne se zabít. Pokud by jí někdo její přání splnil, dopustil by se vraždy.

Proč člověku upírat právo rozhodnout, kdy jeho život přestal být důstojný?

Představte si stařenu, která ví, že trpí neurodegenerativní chorobou. Nemá zatím důvod z života odcházet. I když se její kognitivní schopnosti snižují, žije důstojně, raduje se z vnoučat, z krásy světa okolo sebe a ze svých životních úspěchů.

Také ale ví, že přijde čas, kdy nebude schopna si sama dojít na záchod, sama se najíst. A pak čas, kdy nebude schopna ničeho. Možná o ni budou pečovat příbuzní, možná bude v domově důchodců nebo v nějakém hospicu. Bude ležet, dostávat prášky a výživu. Prožívat základní pudy. Potřebu vykonávat do plen. Když ji ponesou do sprchy, bude se děsit, co se to děje.

Proč ji k tomu nutit? Proč se takový člověk nemůže předem rozhodnout, kdy jeho život přestává být kvalitní a důstojný? Byl by takový problém tohoto člověka nechat předem u notáře sepsat, za jakých okolností si přeje eutanazii? O to více by si přece mohl užít zbytku kvalitního a důstojného života, který má ještě před sebou. A necítil by potřebu se zabývat otázkou, jestli svůj život neukončit sám.

Tím, že asistovanou sebevraždu nebo eutanazii nezavedeme, lidem nezabráníme se zabít. Stařenka z příkladu výše se možná rozhodne pro sebevraždu, dokud jí bude schopna. To může znamenat i několik let předtím, než by podstoupila eutanazii. Podobně jako mnoho dalších lidí s demencí totiž může být ochotna obětovat zbytek poměrně důstojného kvalitního života za to, aby nemusela prožít ten extrémně nedůstojný a nekvalitní konec.

Eutanazie ale také předchází bezdůvodnému zapojení jiného člověka, například strojvedoucího v případě skoku pod vlak jako v případě Ivety Bartošové nebo zaměstnanců střelnice jako v případě Karla Heřmánka (netvrdím, že by jejich případy byly vhodné k eutanazii).

Pro nedobrovolně zapojené lidi je podíl na jejich smrti i bez sebemenší míry vlastního zavinění psychickou zátěží, může způsobit například šok a trauma. Není lepší, aby se na usmrcení podílel školený profesionál, který je na to psychicky připravený a pobírá za to plat?

Asistovaná sebevražda mírní bolest blízkých, kteří mají možnost se s odcházejícím člověkem rozloučit, takže se s jeho odchodem snáze smíří.

Naopak nedůstojné umírání na zákeřnou nemoc (nebo dokonce v důsledku sebevraždy) pro blízké vždy představuje zátěž. Málokterý smrtelně nemocný si přeje, aby si je blízcí pamatovali jako zesláblého vyzáblého člověka pod prášky.

Vzpoměňme na případ sportovce Martina Přecechtěla, který umíral na ALS a rozhodl se pro eutanazii ve Švýcarsku, aby umíráním nezatěžoval svoje děti. Připadá mi nepochopitelné, že naše společnost mu právo na takové rozhodnutí upírala a ještě to odůvodnila etikou.

V debatě o eutanazii se zatím bohužel údajné etické otázky redukují pouze do obavy dobrovolný odchod umožnit: usmrtit člověka není etické. Opravdu to ale platí i v případě člověka, který si přeje ukončit nekvalitní a nedůstojný život?
Usmrcení je neetické, protože je největším možným zásahem do práv člověka. Pokud si ale člověk zemřít přeje a jeho důvody můžeme ověřit jako legitimní, usmrcení přece zásahem do jeho práv být nemůže.

Naše společnost je založena na lidských právech a svobodě jednotlivce. K tomu patří svoboda rozhodování a právo na důstojný život. Umožněme lidem s extrémně těžkým osudem, aby se rozhodli, co přesně důstojnost znamená pro ně.

Linka první psychické pomoci je nonstop a zdarma: 116 123

Linka bezpečí pro děti a mládež je nonstop a zdarma: 116 111

CVVM: Podpora uzákonění eutanázie narostla na 73 procent. Volby rozhodnou. Proč odcházet ze světa jako Karel Heřmánek? Prezident volá po debatě o asistované sebevraždě a měli bychom ho poslouchat. Robin Williams. Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0 Generic.