Článek
Sběr hub je tu hluboce historickou záležitostí, které se věnovali již Keltové. Houby pak sbírali i všichni Slované. Svědčí o tom i rozšíření slova houba (praslovanské gąba) do všech větví slovanských jazyků i to, že houbaření je u všech slovanských národů oblíbené dodnes. V ostatních slovanských zemích však není houbaření národním sportem — to jedině u nás.
Nejstarší písemná zmínka, která dokládá sběr hub, pochází z přelomu 11. a 12. století. V latinských Verších o utrpení svatého Vojtěcha se dočteme, že „Vojtěch přinesl z lesa byliny a houby.“ O sběru hub se zmiňuje i Kronika tak řečeného Dalimila z roku 1314, v níž se Vršovci radují, že „budou slabému knížeti brát osady tak snadno, jako se trhá hlíva z kmene stromu.“1) Další zmínku o houbách najdeme ve hře Mastičkář ze 14. století.
Ze stejné doby pak pochází nejvýznamnější písemný důkaz o znalosti hub. V latinsko-českých slovnících Klareta a jeho družiny2) najdeme desítky názvů hub, mj. hřiby (hrzib), muchomůrky (muchomorka), pýchavky (pichavka), žampiony (peczarka), špičky (sspiczki), křemenáče (krzemenacz), hlívy (hliwy), kozáky (kozacz), smrže (smrz), holubinky (holubka), lišky (lysski), ryzce (rizczi), ryzec peprný (mlecze), podtrnky (sadowki), hadovky, kuřátka (kuratnyk) a další.
V zeleném údolu kuřátka a holuběnky pospolu. Co je to?
Je tedy zřejmé, že český lid se sběru a konzumaci hub věnoval, jinak by tolik názvů pro lesní houby neměl. Nejraději měl hřiby a smrže. V první české kuchařce od Severina mladšího Kuchařství z roku 1536 najdeme recept na smaženici ze smržů, které můžeme v nouzi nahradit jinými houbami. Dalšími stovky let starými recepty jsou vánoční kuba nebo krkonošský hubník.
Ke smržům se patrně váže i rčení „Byl ještě na houbách.“3) Bylo totiž tradicí, že mládež šla na jaře na smrže. Takové houbaření často končilo milostným objetím, a tak se hledání smržů stalo častou příčinou početí potomka.
O tom, že budou jejich potomci výskyt smržů mapovat a analyzovat je na molekulární úrovni, o tom se středověkým Čechům samozřejmě nesnilo. Byli rádi, že smrže našli a že si pak spolu užili.
Jedlá nebo jedovatá?
Osobní lékař Karla IV. houby svému vladaři nedoporučoval stejně jako osobní lékař Ferdinanda I. Ferdinandův vzdálený synovec Karel VI. naopak houby jedl, naposledy v roce 1740, kdy se patrně otrávil muchomůrkou zelenou. Voltaire k tomu poznamenal, že „ten houbový pokrm změnil osud Evropy.“4)
Mnoho hřibů, málo chleba.
Tím se dostáváme k zajímavé otázce, jak lidé poznali, které houby jsou jedlé a které jedovaté. O některých houbách to bylo známo už od starověku. Víme to například o muchomůrce císařce, ale také o zmíněných hřibech a smržích. To jsou poměrně nezaměnitelné houby a zdá se logické, že povědomí o nich se mohlo předávat z generace na generaci po stovky nebo tisíce let.
O muchomůrce zelené se také vědělo, že je jedovatá, už od starověku — velmi pravděpodobně ji Agrippina přimíchala do jídla z muchomůrky císařky, aby zavraždila svého manžela, císaře Claudia.
Vyobrazení nejznámějších jedlých hub v Ottově slovníku naučném, 1896
Jinak ale lidé pravděpodobně jedlost hub prostě zkoušeli. Motivem mohlo být, že trpěli nouzí a neměli co jíst. U hřibovitých hub tolik neriskovali, převážná většina je jedlá a případné otravy nejsou smrtelné. U holubinek je sice jedovatých druhů více, ale všechny výrazně pálí, což je činí nepoživatelnými.
Některé jedovaté houby ale zkoušením odhalit nemohli. Třeba takový pavučinec plyšový patří k našim nejnebezpečnějším houbám, ale až do padesátých let minulého století byl v atlasech uváděn jako jedlý. K úmrtí na něj totiž dochází s odstupem několika dní až tří týdnů. Čechratka podvinutá je pak běžná jedovatá houba, jejíž jed se v těle ukládá při každé konzumaci třeba celé roky a otravu způsobí až za určitých okolností. Do čtyřicátých let minulého století byla velmi populární houbou, a ještě dlouho od odhalení její jedovatosti o ni mykologové vedli spory.
Dalším zajímavým pramenem jsou vyhlášky a kodexy tržních hub, které od 19. století vyhlašovali v Praze i Vídni. Účelem bylo chránit obyvatele před jedovatými houbami. Oběžník z roku 1818 ukazuje, že patrně docházelo k záměnám jedlých špiček a holubinek za podobné jedovaté houby a že nepřípustné byly houby, které nešlo identifikovat, například kvůli rozkrájení, oloupání nebo nakládání.
V roce 1909 už existoval „Pražský regulativ“ tržních hub, který zahrnoval následující houby:
čechratka černohuňatá (dnes čechratice černohuňatá), čechratka ohrnutá (dnes jedovatá), čirůvka bílá (dnes mechovka), čirůvka červenožlutá, čirůvka havelka, hlíva buková (dnes ústřičná), hřib obecný (dnes smrkový), hřib kaštanový, hřib královský, hřib hnědý, hřib špičník (kozák), hřib žlutomasý, kozí pysk (hřib plstnatý), křemenáč osikový, choroš ovčí (mlynářka), choroš srostlý žemličkový (žemlička), všechny druhy chřapáčů, zvláště: chřapáč jedlý-obecný (dnes ucháč obecný, jedovatý), chřapáč obrovský, chřapáč svraštělý, klouzek obecný, klouzek bledožlutý, klouzek kravský, klouzek ovčí dnes zrnitý), klouzek pestrý (strakoš), klouzek žlutý-sličný, kotrč kadeřavý, kuřátka jarmusová, kuřátka žlutá, kyjanka Herkulova, lanýž černý, lanýž bílý (hlíva), liška obecná, lošák bílý (dnes zprohýbaný), lošák jelení, májovka luční, opěnka, oříš, pečárka polní (žampion), pečárka ovčí, pečárka lesní, penízovka vřetenovitá, ryzec pravý, všechny druhy smržů, zvláště: smrž obecný, smrž jedlý, smrž český či kačenky, smrž špičatý, stroček rohový (kominíček, dnes stroček trubkovitý), stroček kyjový (myší ouško), syrovinka, šedivka (kočárky), špička polní, špička česneková, ucháč obrovský, václavka, závojenka štítovitá (podtrnka) a zelenka (dnes čirůvka zelánka, jedovatá).
„Jedovaté a podezřelé“ houby dle Ottova slovníku naučného z roku 1896. Kolik jich poznáte? A nejsou tam náhodou nějaké jedlé?
O největší rozmach houbaření se zasloužili mykologové
V druhé polovině 19. století pak na scénu vstoupili mykologové. Prvním z nich byl patrně Jan Bezděk, mnohem významnější a známější však je jeho následník František Smotlacha. Ten začal vydávat Časopis československých houbařů a založil bezplatnou mykologickou poradnu i Českou mykologickou společnost.5) Ještě v roce 1910 měl seznam jedlých hub pouze 100 položek, z toho 50 doporučených ke sběru. Smotlacha ale osobně vyzkoušel konzumaci 1700 druhů hub. Přitom některé údajně jedovaté druhy „osvobodil“ a přesunul je mezi jedlé.
Na jeho popularizační dílo navázal syn Miroslav i další mykologové6) — jejich počtem i kvalitou je Česká republika dodnes mykologickou velmocí. Vedle výzkumu se věnovali a věnují i popularizaci houbaření.
Bylo by obtížné spočítat, kolik díky nim v češtině existuje atlasů hub a houbařských publikací.
V době válečné i poválečné nouze a přídělového hospodářství, kdy byla nouze o maso, si lidé rádi obohatili jídelníček o houby, které jsou také zdrojem bílkovin. Zvlášť, když měli díky Smotlachovi k dispozici recepty na chuťově pestrou paletu jídel.
Zlatou éru českého houbaření pak znamenalo období socialismu. Lidé už měli auta, ale nesměli přes hranice. Jezdili tedy na rekreaci především po republice. Když udeřil víkend, města se vyprazdňovala, protože se lidé vydali na chatu. Na dovolené i na chatě bylo houbaření jednou z nejčastějších a nejoblíbenějších aktivit.
Češi se o houby zajímají od útlého věku. Houbaření se předává z generace na generaci, a tak houbařů neustále přibývá.
Z hlediska státu bylo vítaným koníčkem, a tak se mykologii dostávalo potřebné podpory. Publikace, televizní i rozhlasové pořady a výstavy houbaření dále šířily a popularizovaly.
Dnes už zas jezdíme za hranice, ale fenomén houbaření přetrval. Krásně to je vidět v lesích od minulého týdne, kde po vydatných deštích konečně začala houbová sezóna. Všude parkují auta, všude potkáte lidi s košíkem. Pokud chcete najít houby, musíte vyrazit brzy ráno — jinak už může být vysbíráno.
Houbařům je dodnes k dispozici odborná mykologická poradna. Dříve do ní mohli donést nebo poslat vzorky hub, už pár let ale funguje mnohem praktičtěji na Facebooku, kde čeští mykologové a přední houbaři určují houby na základě fotek a popisu. Jejich práce je opravdu úctyhodná. V průběhu houbařské sezony jde až o stovky hub denně.
Podobné odborné určovací skupiny fungují i v jiných zemích světa, ta česká je ale svým rozsahem jedinečná a umožňuje další rozmach houbaření i mykologie. Status houbařské supervelmoci tak máme pojištěný na všech frontách.
Poznámky:
1) od neho dediny ako z pňa hlivu brať
2) tedy Bartoloměj z Chlumce a kolektiv
3) stalo se před jeho narozením
4) vedl k Válce o dědictví rakouské
5) původně oddělení botanické společnosti — teprve začátkem dvacátého století se botanika a mykologie oddělily
6) ve vší úctě k Albertu Pilátovi a dalším slovutným mykologům není předmětem článku historie české mykolologie
Zdroje: Archiv autora. Tajemné houby, Jana Arcimovičová, Longevity, 2004, se svolením autorky. Slovníky veršované, Klaret a jeho družina, v úpravě a vydání V. Flajšhanse, 1926. Ottův slovník naučný, kolektiv autorů, 1896. Tržní houby v České republice. Češi loni nasbírali v lesích 26 tisíc tun hub. Karel VI. Znalec hub, sportovec a propagátor juda. Před 135 lety se narodil František Smotlacha. Český rok, díl druhý, Léto, Karel Plicka a František Wolf, Odeon, 1979. Etymologický slovník jazyka českého, Václav Machek, 1968, Academia. Utečeme na chalupu. Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0
