Článek
Má zvláštní nos. Jedinečný. Takový trochu zahnutý a přitom useknutý. Na fotkách vás zaujme. Když s ním sedíte u stolu, fascinuje vás. Nedá se zapomenout.
Právě podle nosu jsem ho poznal na fotkách, když ho zatkli. Pamatoval jsem si ale i jeho jméno. A především to, co kdysi dělal. Začátkem století totiž podváděl v komunitě hráčů sběratelské hry Pán prstenů.
Tu tehdy hrála spousta kluků ve věku od 12 do 20 let a vtáhnout jsem se nechal i já. Měla báječnou atmosféru — na kartách byly postavy, místa a předměty z filmu Společenstvo prstenu. Každý měl svůj balíček a mohl si do něj dát karty, jaké chtěl. Byla to bomba.
Hrávali jsme v prostorách suterénního obchodu na Smíchově. O víkendu se tam konaly turnaje, na které chodilo snad 40 lidí. Zpětně nechápu, jak jsme se tam mohli natěsnat. To jsme ale tehdy neřešili. Chtěli jsme hlavně hrát a vyměňovat karty.
Petr Hlubuček mezi námi vyčníval věkem. Dnes vím, že mu tehdy bylo 25, ale vypadal starší. Nehrál moc dobře, ale často v turnajích končil na předních místech protože mu dobře chodily karty. Měl ten druh štěstí, které ostatní karetní hráče štve a vede je k pověrčivosti.
„Ten zatracenej Hlubuček se nedá porazit,“ slýchal jsem docela často. A sám jsem to jednou zažil.
„Má snad ten člověk smlouvu s ďáblem?“ zeptal jsem se po hře žertem Tomáše, karetního guru, který měl ze všech nejvíc karet a hrou trávil ze všech nejvíc času. A jak se ukázalo, taky při zápasech proti Hlubučkovi koukal jinam, než na ten fascinující nos. Vysvětlil mi, že to není náhoda.
***
Hlubuček si po každé hře balíček srovnal tak, aby mu karty chodily v přesně takovém pořadí, v jakém si přál. Dokonce si na ně napsal i čísla, takže je řadil od jedničky do šedesátky.
Před hrou měl povinnost si balíček zamíchat — ale to nedělal. Karty mu chodily v ideálním pořadí. A díky číslům navíc vždy přesně věděl, jaká karta mu přijde. To se mu to hrálo, když měl takovou výhodu.
Příště, když jsem s Hlubučkem hrál, tak jsem ho vyzval, aby si balíček zamíchal. Odtušil, že už to udělal. Chtěl jsem mu balíček zamíchat sám, ale on mi v tom zabránil. Že prý podle pravidel mohu karty jen sejmout. To se mi samozřejmě nelíbilo, protože jedním sejmutím se pořadí karet nezmění.
Zavolal jsem rozhodčího a čekal jsem, že to vyřeší. Čekalo mě nepříjemné překvapení. Postavil se totiž na stranu Hlubučka. Balíček je zamíchaný dost, mohu ho jedině sejmout. A čísla? Jsou na lících karet, takže vrchní karta balíčku není poznat. Karty tedy nejsou označené. Že jsou srovnané v pořadí? To přece nemůžu vědět. A kdyby, může to být náhoda.
(Náhoda to být samozřejmě nemůže. Počet způsobů, jak namíchat šedesátikaretní balíček, vyjadřuje číslo, které má 82 nul. To je výrazně víc, než je atomů v celém vesmíru. Hlubuček by tak karty nenamíchal, ani kdyby mícháním strávil zbytek života. Na druhou stranu — kdyby byl po zbytek života jen míchal karty, společnost by ušetřila obrovské peníze.)
Bylo zřejmé, že u rozhodčího se spravedlnosti nedomohu. Znechuceně jsem Hlubučkův balíček sejmul a odehrál trapný zápas, ve kterém mě snadno rozcupoval. Ruku jsem mu nepodal. Seděl jsem sklesle na židli a sledoval jsem, jak si znovu rovná karty podle čísel. Všiml si mého pohledu a řekl omluvně: „Já mám smůlu, mně by to jinak nechodilo…“
Ta bezostyšnost podvodníka spojená s arogancí moci rozhodčího mi vyrazila dech.
Hlubuček toho dne porazil ještě jednoho dospělého a dvě děti. Turnaj vyhrál a s ním i ceny v hodnotě několika stokorun. Slavnostně mu je předal rozhodčí a potřásl mu rukou.
Přemítal jsem, zda mu umožňuje nás podvádět z kamarádšoftu nebo z jiných důvodů. Bylo to nechutné. Trápil mě pocit, že s tou nespravedlností nemůžu nic dělat.
Naštěstí s tím něco udělal Tomáš. Promluvil si s majitelem obchodu, napsal mail výrobci karet… a za pár týdnů už turnaje pořádal a rozhodoval sám. Zkaženého rozhodčího jsme tam už nikdy neviděli.
Petr Hlubuček už nehrál s očíslovanými kartami, směli jsme mu míchat balíček a místo na prvních místech končil na posledních. Už na turnaje moc nechodil. Asi se pak věnoval něčemu jinému.
***
Když s odstupem čtvrt století čtu, z čeho je obviněn v kauze Dozimetr, připadá mi to hodně podobné. Jde tam o korupci a aroganci mocných, o spojení hráčů s pořadateli a rozhodčími. O bezohlednost vůči zbytku společnosti. O obohacování lidí, kteří jsou dobře finančně zajištěni a poškozovat ostatní by neměli mít zapotřebí. Jenže kdyby nepodváděli, měli by na zakázky smůlu…
Proto mi připadá úplně přirozené, že někdejší karetní podvodník do něčeho takového spadnul. Tentokrát už ale nejde jen o pár stokorun a o zničenou radost pár dětí. I ta korupční síť je tak nějak větší. Tak snad už z toho bude i nějaký trest.
Autentický zážitek autora; v případě nutnosti jej doloží svědeckými výpověďmi.
