800 sovětských pilotů konalo po vzoru hrdinného Gastella, on ale padl jinak

Sovětskému lidu ten příběh imponoval. Z Nikolaje Gastella se během několika dní stala jedna z největších postav historie. Postarala se o to všudypřítomná propaganda.

Už týden po vydání článku obdržel zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu. Básníci o něm skládali oslavné ódy. Z rádia zněla balada o něm. Vojenské kapely hrály jeho pochod. Sochaři mu sochali pomníky. Malíři malovali jeho manévr i výbuch, který způsobil. Jelikož propaganda z příběhu zcela vynechala posádku jeho bombardéru, na obrazech seděl v jednomístné stíhačce.

Piloti se učili, jak zemřít jako on. Ti, kteří provedli sebevražedný manévr taran a narazili do nepřátelského letounu nebo pozemního cíle, byli od té doby „gastellovci“.

Kapitánovo jméno se stalo symbolem hrdinství, nesobectví a ochoty se obětovat pro vlast. Několik vesnic a osad se dodnes jmenuje Gastello nebo Gastellovo, jedna říčka Gastellovka; parky, ulice, školy, nemocnice, kulturní domy a pionýrské oddíly Nikolaje Gastella by bylo těžké spočítat.

Za největšího hrdinu boje proti nacistům byl považován i po válce. Jeho portrét zdobil několik známek. Děti o něm četly už v první třídě; významnějším velikánem pro ně byl jedině Lenin.

V učebnici byla za příběhem o kapitánovi Gastellovi i kontrolní otázka: „Co znamená ‘obětovat se pro vlast’?“

A tak sovětské děti vyrůstaly s touhou stát se stejně nesobeckými jako hrdinný kapitán. Sovětští vojáci a zejména piloti k tomu byli školeni. Sovětští občané k jeho pomníkům nosili květiny.

Nikdo z nich netušil, že to je všechno jinak.

V roce 1950 se ředitel Běloruského muzea historie rozhodl u příležitosti desetiletého výročí postavit pomník v místě Gastellova činu. Jelikož v žádné publikaci nenašel přesnou lokalitu, obrátil se na velitelství letectva.

Obdržel oficiální přípis, že přesné místo není známo. Jediná bližší informace pocházela z návrhu na vyznamenání. V tom stálo, že Gastello zničil konvoj na silnici mezi Malacečnem a Radaškoviči.

Návrh sepsal Gastellův nadřízený na základě svědectví dvou pilotů, kteří na misi letěli s Gastellem. Ti ale zahynuli krátce po něm. Podobné bylo, že sloužili v jiné jednotce.

Místo nehody měli vidět i další dva důstojníci. Ani to už nebyli naživu. U Gastellovy jednotky ale sloužili jako technici, a tak nedávalo smysl, že by se pohybovali v prostoru bojů.

Kdyby šlo o jinou událost, takové nesrovnalosti by mohly vyvolat pochyby, zda není zcela smyšlená. V případě úmrtí hrdinného Gastella by však taková rouhačská myšlenka nikoho ani nenapadla.

Do Radaškovičského okresu se tedy vydala komise, aby určila místo, čas i okolnosti události a nalezla zbytky Gastellova letadla.

Místo výbuchu určila díky pomoci místních pamětníků. Nacházelo se asi 180 metrů od silnice.

To vyvracelo celý příběh o zničení konvoje na silnici, ale zprvu si to zřejmě nikdo neuvědomil. Místní komisi ukázali i místo, kde pohřbili posádku letadla.

Komise navrhla hroby přesunout do centra Radaškoviči a postavit tam pomník. Úřady to schválily, a tak na výročí události do města zamířila malá skupina vojáků pod vedením podplukovníka Kotelnikova, aby padlé exhumovala a přesunula do čestného hrobu.

Na určeném místě vykopala mrtvé včetně osobních věcí. Mezi nimi i schránku a osobními údaji vojáka. Kotelnikov ji neotevřel, ale v duchu svých rozkazů ji poslal Ústřednímu výboru Komunistické strany Běloruska.

Ostatky s velkou slávou pohřbili uprostřed Radoškoviči.

Informace o obsahu schránky Kotelnikov obdržel až po několika měsících. Byly označeny jako přísně tajné. Není divu — vyvracely oficiální verzi příběhu. Schránka patřila poručíku Reutovovi, který nelétal s kapitánem Gastellem, nýbrž s jeho kolegou kapitánem Maslovem.

Maslovovo letadlo se ztratilo ve stejný den, kdy měl Gastello provést svůj hrdinský čin.

Jelikož nebyly důkazy o tom, že by bylo sestřeleno, nebyla posádka nikdy prohlášena za mrtvou. Podle stalinských předpisů proto byla podezřelá, že se vzdala nepříteli — a tím i ze zrady, takže jejím rodinám stát nevyplácel rentu.

Kotelnikov v tichosti přesunul ostatky z čestného hrobu v centru do masového hrobu za městem. Na příkaz Moskvy zahájil vyšetřování nesrovnalostí.

Ukázalo se, že v osudný den v oblasti ztroskotalo ještě jedno letadlo. Spadlo do bažiny a jeden voják stihl seskočit přes křídlo.

V bažině pak vyšetřovatelé nalezli trosky letadla, ale také zbytky dopisu a další schránku s údaji. Dopis psal Gastellův střelec své ženě, schránka patřila jinému členu jeho posádky. Nalezli i zlomek motoru se sériovým číslem 873441. Ten byl součástí Gastellova stroje. Bylo definitivně zřejmé, že Gastellův letoun nemohl zapálit kolonu německých tanků a cisteren, protože skončil v bažině.

Navíc bylo pravděpodobné, že Gastello z letadla vyskočil; jedině on by totiž mohl bombardér opustit přes křídlo a v troskách nebyly jeho věci. Jelikož jeho tělo nebylo nalezeno, existovala možnost, že se vzdal Němcům. Domnělý hrdina tak byl najednou podezřelý ze zrady; zdálo se také, že domnělý zrádce Maslov mohl být skutečným hrdinou příběhu — pokud vůbec k explozi na silnici došlo. Trosky letadla se našly 180 metrů od ní…

Přiznat chybu ale bylo pro sovětskou propagandu nemyslitelné; tím spíš, že Gastella už vychválila až do nebes. Informace proto zůstaly přísně tajné a vše zůstalo při starém. V Běloruském muzeu historie vystavili zbytky Maslovova letadla s popiskem, že jej pilotoval Gastello. Tomu také vztyčili pomník v místě, kde trosky nalezli.

O hrdinném Gastellovi se učily celé generace dětí a zdálo se, že tomu tak bude na věčné časy. Jenže pak se stalo něco nepředstavitelného: padl komunismus a rozpadl se Sovětský svaz. Během následného uvolnění nechal prezident Boris Jelcin otevřít tajné archivy. V nich se našlo spousta překvapení, mimo jiné pravda o katyňském masakru, zvací dopisy z roku 1968 nebo vyšetřovací spis z Radoškoviči.

Zjištění, že skutečným hrdinou nebyl Gastello, nýbrž Maslov, způsobila senzaci. Část veřejnosti to ale odmítla přijmout. Hlavním odpůrcem byl Viktor Gastello, v té době skoro sedmdesátiletý syn Hrdiny SSSR. Najednou se mu nezdálo, že by letadlo bylo tak daleko od silnice. Poukázal také, že pokud by Maslovovo letadlo explodovalo při nárazu, trosky by musely být v mnohem horším stavu a nenašly by se ostatky posádky.

Měl naprostou pravdu. To ale neznamená, že by jeho otec zničil konvoj a trosky přitom shořely. Ve skutečnosti onoho osudného dne do německé kolony na silnici u Radoškoviči nenarazil vůbec žádný letoun. Výbuchy byly patrně důsledkem bombardování.

Bojovou misí Gastella a Maslova bylo bombardovat nepřátelský konvoj na silnici. Kvůli tomu museli letět velmi nízko. Právě v nízké výšce Němci jejich letadla zasáhli — nedisponovali totiž zbraněmi, které by letadlo trefily v běžné letové výšce.

Piloti sestřeleného letadla neměli čas zamířit na konkrétní místo, natož vyskočit s padákem. Na to by ani neměl potřebnou výšku. Kapitáni Maslov a Gastello se patrně neúspěšně pokusili o nouzové přistání a zahynuli.

Nelze vyloučit, že Gastello přežil a byl zajat. V tom případě patrně zemřel v německém zajetí. Za zradu to považovat nemůžeme — ta doba už je naštěstí za námi.

Gastellův sebevražedný manévr si někdo vymyslel, snad velitel jeho jednotky. Odpovídaly by tomu odkazy na svědectví důstojníků, kteří na místě nebyli. Mohli to po něm chtít propagandisté z Moskvy, kteří měli za úkol taranování zpropagovat.

Těm to přikázal Stalin, protože životy vojáků pro něj nic neznamenaly a sovětská letadla byla levnější, než německé stroje. Propagace taranování byla velmi úspěšná, gastellovců bylo dost a dost: celkem jich za „Velké vlastenecké války“ taranovalo přes 800, z toho 200 proti pozemním cílům.

Sebevražedné"taranování pozemních cílů" si přitom propaganda zcela vymyslela v roce 1939, kdy ho podle ní objevil pilot-politruk Jujukin. Ten byl prostě sestřelen na nepřátelském území, ale v moskevské redakci Pravdy s ním naložili stejně, jako o dva roky později s Gastellem.

***

Boris Jelcin v roce 1996 zvláštním dekretem vyznamenal kapitána Maslova a jeho posádku zlatou hvězdou Hrdinů Ruské federace. Vyznamenání ale nemělo souvislost s tím, že by podnikli sebevražedný manévr proti německému konvoji.

Příběh hrdinného kapitána Gastella žije v srdcích lidí i názvech mnoha míst dál. A nezdá se, že by na tom pravda s malým „p“ měla něco změnit.

Zdroje: Legendy a fakta o Gastellovi, archivováno na https://web.archive.org/web/20060620180754/http://legends.by.ru/legends/gastello-1.htm | The Most Glorified Soviet War Hero Was a Fake, Paper Skies, 2025 |
Sovětští kamikaze a jejich ohnivé tarany – odvaha a nenávist k nepříteli v třaskavé směsi | Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0