Článek
Malé děti ještě nejsou schopny pochopit svět dospělých — je pro ně příliš složitý, chaotický. Potřebují se naučit jej vnímat, ale jejich mysl toho ještě není schopna. Přitom potřebují zodpovědět tolik otázek o světě! Ke zdravému vývoji potřebují svět průběžně přibližovat.
Nejoblíbenějším nástrojem, který dospělí používají, aby svým dětem pomohli komplikovaný svět pochopit, je pohádka.
Pohádka, alespoň ta klasická, dětem pomáhá zodpovědět mnohé otázky. Odkud se bere člověk? Co je po smrti? Jak získat přízeň silnějšího? Proč se lidi někdy nemají rádi? Proč nesmím mluvit s cizími lidmi?
Dítě potřebuje kladného hrdinu i čiré zlo
Aby to všechno pohádky dovedly, musí jednak problémy světa komunikovat stručně a přímo, musí mimo jiné jednoznačně vyhranit, co je dobré a co je zlé.
Dítě se pak ztotožňuje s kladným hrdinou pohádky. Nutno dodat, že se s ním neztotožňuje, protože je dobrý (to ještě nepozná), ale protože je jí sympatický. Jakmile si dítě odpoví na otázku, kterou postavou chce být, prožívá spolu s ní děj pohádky, útrapy a nástrahy zla. Jako Jeníček leze na strom, jako Mařenka bratra zachraňuje před zlou ježibabou. Jako Karkulka naletí vlkovi. Jako princ porazí draka a veze živou vodu, zachrání ale bratry a doplatí na to.
Pohádka provokuje fantazii dítěte a umožňuje mu chápat svět. Něco dítě pochopí hned, něco až pohádku uslyší nebo uvidí příště.
Pokud tedy někomu připadají „komunistické“ pohádky jako černobílý souboj dobra se zlem, je to vlastně dobře. V tomto ohledu totiž plní jednu ze svých základních úloh: být dětem srozumitelné a užitečné. Umožňují totiž sžít se s hlavní postavou a čelit spolu s ní výzvám, učit se řešit problémy. Král Miroslav se nesmíří s odmítnutím, v převlečení si získá sympatie krásné princezny a láskou ji odnaučí pýše. Princezna Lada utíká před zlým králem; díky své dobrotě a pracovitosti nachází úkryt v kuchyni.
Je také přirozené, že neznalému dospělému pohádka připadá extrémně vyhraněná na ose dobra a zla. Zralý člověk už problémy světa nevnímá černobíle, ale v odstínech šedi nebo dokonce v barvách. Také mu pohádka připadá přehnaně jednoduchá — vždyť jeho mozek by dovedl zpracovat experimentální román! Nedovede pochopit, jak se mu tak jednoduchá pohádka bez děje mohla líbit! Co mu to ti rodiče vůbec pouštěli?!
Jenže mozek malého dítěte nedovede pochopit ani tu jednoduchou pohádku. Proto děti požadují, aby jim rodiče pohádky vyprávěli pořád dokola — snaží se ji vstřebat a pochopit. Pohádka musí být jednoduchá.
Postavy v klasických pohádkách jsou často jednoduché: kluk, holka, Honza, princ… Není tomu tak proto, že by je autor odflákl. S takovou postavou se dítě snáze ztotožní. Složitou postavu by ani nebylo schopné pojmout.
Propaganda je něco jiného
Je tedy hloupost černobílost a jednoduchost pohádek vnímat jako prvky komunistické propagandy. Propaganda se v pohádkách z éry minulého režimu samozřejmě projevuje, většinou tam je ale spíše jemně a mimochodem. Je jistě možné o ní mluvit, ale neměl by to dělat někdo, kdo nerozumí nejen propagandě, ale dokonce ani pohádkám.
Je úplně přirozené, že jako záporná postava vystupuje zákeřný rádce nebo výběrčí daní. Není třeba v tom hledat symboliku nežádoucí šlechty a komunistickou propagandu, ale spíše varování před lichotkami, špatnými radami a hamižností. To dítě třeba hned nepochopí, ale ponese si to v sobě do dospělosti.
Na rozdíl od psané nebo vyprávěné pohádky se ovšem filmová pohádka musí vypořádat s tím, jak budou postavy vypadat. Proto jim přiřazuje symbolické atributy — například drahé nebo prosté šaty, líbezný nebo odpudivý vzhled.
Takové zrzavé vlasy krále Kazisvěta tak zdaleka nemusí symbolizovat Němce nebo Zikmunda. Jsou poměrně neobvyklé, takže (ve vší úctě k zrzkům a zrzkám) dětem umožňují vnímat postavu jako zlou. Zrzavý byl ostatně také Jidáš Iškariotský — a přece autory evangelií nepodezíráme z komunismu.
Staré pohádky často lépe než ty moderní chápou principy, jimiž se mají řídit. Jedním z nich je ostré rozdělení dobra a zla. Někteří dospělí paradoxně vidí zlo právě v tom.
Skutečný problém s pohádkami je jinde
Navíc se co do pořadů pro děti jako mnohem závažnější téma jeví moderní „pohádky,“ jež funkci klasické pohádky neplní — tím mám na mysli především přihlouplé televizní nebo internetové pořady, které nevyvinutý mozek dítěte zaplavují impulzy, nerozvíjejí jej a naopak vytvářejí závislost. Jde ale samozřejmě také o moderní „vánoční“ televizní pohádky s komplexním dějem a nevhodnými postavami, které dítě nemůže pochopit a obtížně je vstřebávají i dospělí. A v neposlední řadě jde dokonce i o líbivá zpracování klasických pohádek od Walta Disneyho, které dokonalou kresbou i animací dítěti ubírají prostor k fantazii a redukují poučný příběh na pouhé zabíjení času.
Pokud chcete dítě rozvíjet, tak mu vyprávějte nebo čtěte klasické pohádky. Jsou to příběhy, které si lidstvo předává z generace na generaci stovky a v některých případech i tisíce let, protože se osvědčily, protože jsou dokonalé. A pokud chcete nějaké pohádky pouštět, tak ty „komunistické“ z padesátých let jsou téměř nejlepší volbou. Pocházejí totiž ještě z doby předtím, než si lidé pyšně vzali do hlavy, že tu jednoduchou a prostou klasiku musí překonat.
Popis aspektů pohádky je v textu pouze velice povrchní; slouží výhradně účelu polemiky s tvrzením o propagandě v pohádkách. Zdroje: Černoušek Michal, Děti a svět pohádek, kouzlo vyprávěného slova, II. vydání, Portál, 2019. Bettelheim Bruno, Za tajemstvím pohádek, Portál, 2017.
