Animované písničky z internetu působí dětem závislost a dělají z nich zombie

Začalo to nevinně: chtěli jsme batoleti pustit nějakou českou písničku z internetu. Vybrali jsme animované pásmo českých písniček. Kvalita animací nebyla nic moc, ale ratolest byla nadšená a fascinovaně písně hltala. Nechali jsme ji tedy koukat. Pásmo bylo tak dlouhé, že je dokoukat nemohla, ačkoliv hodně chtěla.

V dalších dnech se dožadovala dalších animovaných písniček, dokonce i anglických. Písničky rychle vytlačily pohádky z času, který měla na sledování internetu a televize vyhrazený.

Netrvalo dlouho a začala si o ně říkat i v nevhodných časech, třeba při vstávání nebo na procházce. To už jsem zbystřil. Pozorně jsem sledoval, jak chová, když pohádky sleduje. Vůbec se mi to nelíbilo. Na vnější podněty téměř nereagovala. A pokud ano, tak přitom neodvracela zrak od obrazovky s animacemi. To přece není normální!

Zadal jsem tedy do vyhledávače anglicky „dítě fascinují písničky.“ Chvíli jsem četl. A pak jsem oznámil, že na ty animované písničky už ratolest koukat nenecháme. Cože jsem se na internetu dozvěděl, že mě to vedlo k tak razantnímu kroku?

Našel jsem hodně názorů rodičů i vyjádření odborníků. Vesměs se týkaly největšího kanálu s písničkami pro děti, Cocomelon. Všechno šlo ale vztáhnout i na písničky, které frčely u nás doma.

Kanál Cocomelon má na YouTube třetí nejvyšší počet sledujících a druhou nejvyšší sledovanost. Některá jeho videa nasbírala přes miliardu shlédnutí. Najdete ho však také mezi nejúspěšnějšími pořady na Netflixu a v audioverzi na hudebně-streamovacích platformách. Jde o nejpopulárnější tvrobu pro děti všech dob.

Je typická jednoduchými líbivými 3D animacemi dětí, dospělých a zvířat. Ty zasazuje do prostředí chytlavých písniček. Malého diváka mění na velkého závisláka prostřednictvím promyšlených prvků.

Nejsytější barvy nejlépe poutají pozornost. Zvláště, pokud vzájemně kontrastují. Proto je obvykle používáme na dopravním značení a varováních; oblíbili si je ale také výrobci hracích automatů. Chtějí uživatele udržet u obrazovky. Nenechat jej odejít.

Podobný účel plní syté jasné barvy v dětských pořadech jako Cocomelon. Obloha je sytě modrá, tráva je sytě zelená. Stavby a další prvky jsou obvykle žluté nebo červené, aby se zbytkem prostředí kontrastovaly. Mozek dítěte to vnímá jako signál: nic zajímavějšího ani nemůže být!

Dítě se potřebuje učit a chápat svět. A ze všeho nejlépe se učí opakováním. Jeho mozek je proto nastaven, aby se opakování dožadoval. Chce opakovat slova, všechno zkoušet znovu. Každý den si řekne o stejnou pohádku — ne protože by ji tak milovalo, ale protože se ji snaží pochopit a proto ji chce slyšet zas a zas.

Cocomelon toho plně využívá. Opakuje části písní, záběry i popěvky. Fascinované dítě se lepí k obrazovce; snaží se vstřebat, co se to v tom světě barev, světel a zvuků děje. Klidně až do úplného vyčerpání.

Nejdůležitějším prvkem strategie Cocomelonu jsou rychlé střihy. Některé záběry trvají čtyři vteřiny, některé tři. Většina však trvá méně než čtyři vteřiny. A jen velice výjimečně dosáhnou délky šest vteřin. Působí to poměrně přirozeně. Neuvědomíte si to, dokud nezačnete počítat délky záběrů.

Před očima děťátka se „zajímavé“ výjevy střídají rychleji, než kdyby si prohlíželo Facebook nebo TikTok. A právě tak jako na oněch sociálních médiích, i u Cocomelonu si dítě vytváří závislost. Skutečnou závislost. Bez nadsázky.

Mozek si snadno uvykne na vysoké tempo impulzů, které jej stimulují. Když dítě přestane sledovat Cocomelon (protože rodič zařízení vypne nebo se vybijí baterie), je zklamáno tím, jak je skutečný svět nudný a pomalý.

To ho frustruje. Reaguje vztekem nebo pláčem. Dožaduje se dalšího sledování „písniček.“ Když na pořad konečně zapomene, stačí malá připomínka, aby se dostalo do transu a snažilo se do barevného světa písniček vrátit za každou cenu.

Dokonalý mix barev a zvuků samozřejmě ve videích Cocomelonu nevzniká náhodou. Za skvělými výsledky je spousta práce. Tým vědců se zabývá vlastnostmi každého objektu na obrazovce. Vše musí být dokonalé — každá drobnost může ovlivnit rozhodnutí milionů malých diváků. A miliony diváků představují milionové příjmy.

Tolik peněz už stojí za pořádnou námahu. Když vědci pořad připraví na základě teoretických poznatků, začnou ho na dětech testovat v praxi. Zkušební diváček se posadí v testovací místnosti, která nemá okna. Na holých stěnách jsou pouze dvě televizní obrazovky. Na jedné z nich běží nová videa kanálu; na té druhé by dítě mohlo sledovat běžné výjevy ze života. Každodenní činnosti jako jídlo nebo čištění zubů. Děti, které si hrají. Roztomilá zvířátka.

Kdykoliv dítě pohne zrakem od Cocomelonu k druhé obrazovce, dozor si to poznačí. Znamená to, že příslušná sekce videa dostatečně nepoutá pozornost. Bude potřeba ji dopilovat nebo předělat, aby plnila svůj účel.

Sledování Cocomelonu má na děti následky, které tisíce zhnusených maminek uvádí na internetu. Jde například o pomalejší rozvoj řeči — rodiče pozorovali, že dítě závislé na Cocomelonu nemluví. Když pak „písničky“ vysadili, během několika dnů viděli zlepšení.

Není to pouze tím, že písničky Cocomelon děti nevedou k učení. Animované děti v hudebních videích vůbec nemluví. Vyjadřují pouze jednoduché mělké emoce; většinu času se přihlouple usmívají. Videa neukazují ucelený příběh, ale mnoho jednoduchých scén vytržených z kontextu.

Po soustředěném sledování stimulujících písniček si děti zvyknou na vysoké tempo dění. Reálný svět jim pak připadá pomalý a nedovedou se na něj soustředit. Mnozí rodiče na sociálním médiích považují Cocomelon za příčinu nástupu poruch pozornosti nebo problémů podobných příznakům poruchy autistického spektra; podle části z nich potíže ustupují, když „písničky“ vysadí.

Studie o dlouhodobých dopadech Cocomelonu na zdraví dětí neexistují. Příznaky, které rodiče popisují, ovšem připomínají následky sledování televize, které už vědci doložili — pouze výrazně silnější. Chování dítěte, které 30 minut denně sleduje Cocomelon, připomíná chování dítěte, které 3 hodiny denně sleduje televizi. Ze shrnutí amerických studií na dětech sledujících televizi vyplývá, že takové děti mohou mít kognitivní problémy ve věku 6-7 let.

Firma Moonbug Entertainment, která za Cocomelonem stojí, se k následkům nehlásí a kritiku odmítá. Připomíná, že je úlohou rodičů udržovat rovnováhu v denním režimu dítěte a určovat mu, kolik času má čemu věnovat. Přitom firma zcela pomíjí zkušenost rodičů a názor velké části odborníků, že ideální doba sledování Cocomelonu je 0 minut. Tvrdí, že jde o výukově-zábavný program, který pomáhá mj. s výchovou nebo s rozvojem sociálních interakcí. A tím směrem skutečně značku rozvíjí.

Vyrábí animované výukové pořady, které lokalizovala do různých jazyků včetně češtiny. Na YouTube prezentuje výchovně-zábavnou šou pro děti s moderátorkou-vychovatelkou. Na Netflixu uvedla seriál „Cocomelon Lane,“ ve kterém zpomalila střihy a posílila výchovné aspekty. Postavy dětí a rodičů se v něm spolu učí a poprvé komunikují přímo k divákům.

Písničky Cocomelon jsou ovšem pouhým vrcholkem ledovce problematických videí. Existují přinejmenším stovky jeho napodobenin. České děti snadno přijdou do kontaktu s některým z podobných českých kanálů. Ty se dělí na dvě skupiny: lokalizace anglického obsahu a původní české písně. Nejsem si jist, co je horší.

Lokalizovaný obsah má všechny nešvary toho původního. Majitelé českých kanálů si vybírají, které písně zařadí do pásem. Přitom je jim jedno, že různé písničky mají různé autory a animace — vybírají zjevně podle jiných kritérií a autorská práva nehrají roli.

Prošel jsem několik takových pásem a ve všech jsem si všiml rychlých přechodů mezi záběry. Šlo například o video, v němž se část písničky neodehrával žádný příběh. Přesto se tvůrce rozhodl každou vteřinu změnit záběr a přibližně půlminutovou scénu rozdělil celkem 25 střihy! To ovšem nebylo překážkou, aby video nasbíralo přes 2 miliony shlédnutí.

2 miliony mohou působit jako hodně, ale videa s původními českými písničkami mají i násobně víc — i když patrně pouze kvůli tomu, že jich je málo na výběr. Video, kterým začala krátká závislácká cesta naší ratolesti, má dnes neuvěřitelných 16 milionů zhlédnutí. Když si ho zkusmo pustím, chytám se za hlavu. Jak jsem tohle mohl dítěti pouštět?

Tvůrce neměl k dispozici potřebné prvky a videa míchal metodou „co dům dal.“ Postavy pochází z různých zdrojů; to mimo jiné znamená, že mají odlišné tvary očí. Skoro se nehýbou, neprojevují emoce. Jejich neměnné tváře se neustále přihlouple usmívají, i když se jim děje něco negativního. Toporné postavy z Cocomelonu jsou proti nim držitelé ceny Thálie.

S předměty je to ještě horší. Když postavy zpívají o růžích, na obrazovce jsou tulipány. A tak dále. Takových lapsů je tam strašně moc. Autor se kvalitou nezatěžoval.

Je vidět, že amatérská tvorba není překážkou zisku. Kvůli 16 milionům zhlédnutí a odměně za ně by si leckterý profesionální animátor nechal useknout ruku. Kvalitní animace ovšem zjevně k úspěchu nevedou.

Algoritmus YouTube se zabývá především tím, zda uživatel video otevře a kolik z něj zhlédne. Proto zvýhodňuje dlouhá videa, od kterých se uživatel nedokáže odtrhnout.

A proto se do popředí tvorby pro děti dostaly extrémně nekvalitní pořady, které děti ohrožují více než běžná televize. Nemůžeme je všechny popsat ani spočítat. Pomocí vodítek jako je sytost barev a tempo střihu je ale můžeme rozpoznat a dítěti zakázat.

Pořady teď vybírám sám. Tím ale starost nekončí: ratolest už si umí videa pouštět sama. Jakmile jedno skončí, už jí algoritmus nabízí další. Během pár minut mé nepozornosti se spolehlivě prokliká k závadnému programu. Jednou je to je Cocomelon, podruhé bitva kreslených koček s dvousekundovými prostřihy, potřetí ruské dítě, které si rozbaluje tuny hraček. Je toho opravdu hodně.

Dali jsme proto sbohem dětským pořadům na YouTube. Ty kvalitní jsem dítěti zpřístupnil v aplikaci YouTube Kids. Ačkoliv jde o seriály, které má rádo, nedožaduje se jich. Někdy si na ně nevzpomene celé týdny. Občas si pustíme filmovou pohádku nebo hrané zpívánky. Ale stále častěji si čteme nebo zpíváme spolu.

Získali jsme podobnou zkušenost jako stovky rodičů na internetu: když jsme dítěti zabránili konzumovat digitální brak, jeho chování se začalo zlepšovat prakticky ihned. Má větší zájem o mezilidské interakci nebo čtené pohádky. Úplně se přestalo rozčilovat nebo chovat nevrle, když není po jeho. Naučilo se trpělivosti — a taky vyjednávání. Mezilidské interakce ho baví.

Zdroje informací: Archiv autora. Inside the Making of CoComelon, the Children’s Entertainment Juggernaut. Cocomelon - The Most Evil Channel On YouTube. ‚CoComelon Made My Kid a Zombie‘ Early television exposure and subsequent attention problems in children. The Nightmare That Is Cocomelon. Children's television viewing and cognitive outcomes: a longitudinal analysis of national data. Is ‚CoComelon‘ harmful to children? DC pediatric psychologist weighs in. Cocomelon na Netflixu. Voyo. Vyjádření rodičů na sociálních sítích a fórech.