Článek
Byl rok 1989. Něco se dělo. Rodiče malého Matěje pořád koukali na televizní noviny. Byli ustaraní. Na náměstích bylo hodně lidí. Víc, než na Prvního máje! Přitom byl listopad. A takových podivností bylo víc.
„Už nám neříkejte soudružko učitelko. Jsme paní učitelky,“ chtěla po dětech družinářka, když jí z nástěnky pomáhaly sundat výkresy tanků s rudou hvězdou, které malovaly na výročí VŘSR. Místo nich tam dala fotku s nápisem „Havel na Hrad“.
Takové fotky a nápisy byly teď všude. Na nástěnkách, na zdech. „Vždyť ráčkuje,“ mračila se máma, když slyšela toho Havla v televizi. „Jak chce řídit stát, když se ani nenaučil mluvit?“ Měla pravdu, to se dá naučit! „R“ i „Ř“ uměl Matěj už přes dva roky.
Jenže i tak ve škole paní učitelky sundaly obrazy Gustáva Husáka a pověsily místo něj toho Havla. Už se dětí neptaly, kdo je generálním tajemníkem komunistické strany — jen kdo je prezidentem. Matěj byl rád. Vůbec nevěděl, kdo teď tím generálním tajemníkem je.
Doma to teď taky bylo jiné. Táta začal chodit do nové práce. Pak i máma. On už nebyl ředitel. Ona už nebyla novinářka. Taky už Matějovi nenosili samolepky s hvězdami a holubicemi. Často se zlobili.
Venku to taky bylo jiné. Všude byly plakáty. Osmiletý Matěj se u všech zastavoval. Nejvíc se mu líbil ten komunistický. Byl totiž komiksový. Holčička na něm vysvětlovala babičce, jak volit. A babička pak volila komunisty. Ti teď místo hvězdy měli ve znaku třešně. Matěj měl třešně rád, ale ke komunistům se nehodily.
Taky se mu líbil plakát s drakem. Psali tam, že kdo nevolí, volí zlo. „Co to znamená?“ ptal se Matěj maminky. „Lidi jsou hloupí,“ řekla. „Nevědí, co je čeká.“
Některé plakáty lidi strhávali. Na zdech po nich zůstávaly cáry papíru. Bylo to ošklivé. Dřív takový nepořádek nebyl. Matěj si toho všímal. Taky rodiče o tom mluvili. Čmáralo se po zdech. — hlavně koho volit a že jsou komunisti špatní. V parcích už nevykvetly záhony žlutých a rudých tulipánů ve tvaru pěticípé hvězdy. Dokonce i První máj byl horší. Chudší. Nešlo se do průvodu, nerozdávala se mávátka, nevisely sovětské vlajky.
Na vesnici u dědy Matěj viděl pána, který měl na hlavě podivný oranžový účes. Babička říkala, že vypadá jako kohout. Matějovi připadal spíš jako strašidlo. Slíbil babičce, že si na něj dá pozor. A na ty pány bez vlasů taky.
„Dřív se to nesmělo. Chytili by je esenbáci,“ říkala babička. Jenže už nebyli esenbáci, ale policajti. A ti na spoustu takových důležitých věcí přestali dávat pozor. Dělo se to všude.
V televizi ukazovali, že někdo přebarvil tank na růžovo. Táta říkal, že ten Havel pustil z vězení vrahy. A taky, že lidi rozkrádají podniky. Svoje veliké knihy s nápisy Lenin a Marx schoval do police za gauč. Asi se bál, že mu je taky ukradnou.
Pak začali odjíždět sovětští vojáci. Seděli na korbách náklaďáků a mračili se. Ale když jim Matěj zamával, mávali mu taky a usmáli se. Babička vyprávěla, že když přijeli, byla s dětmi v lese na borůvkách. Najednou prý jel kolem tank. Lekly se a utíkaly. „To jste nevěděly, že jsou hodní?“ divil se Martin. Pohladila ho po vlasech.
Takové otázky někdy pokládal i ve škole učitelům. Vzdychali a neodpovídali. Spolužáci s ním přestali mluvit. Už ho neměli tak rádi, jako dřív. Byli zlí. Svět se prostě měnil k horšímu. Mračil se na Matěje a Matěj se mračil na něj.
Roky plynuly. Když bylo Matějovi třináct, viděl v televizi, jak sovětské tanky přijely do Prahy. O tom se nemluvilo ani doma, ani v dějepise. Bylo to divné.
Vzpomněl si, jak dřív všude visely sovětské vlajky. Že nevídal jen náklaďáky s vojáky, ale taky ty tanky, co přijely v šedesátém osmém. A že je ve škole kreslil. Začal nad tím přemýšlet. A přišel na spoustu věcí.
Na to, proč dřív děti měly povinnou ruštinu. Proč se věšely ty sovětské vlajky. Proč ta rudá pěticípá hvězda byla na záhonech, samolepkách, budovách a vlastně úplně všude. Proč nástěnky hlásaly, že Sověti jsou přátelé na věčné časy.
Když zas jednou máma zmínila, jak je ten nový režim hrozný, Matěj jí to řekl: „Vždyť nás okupovali!“ Překvapeně na něj koukala. Nevěděla, co říct. Beze slova odešla a dlouho spolu o tom nemluvili. Ona na takový rozhovor nebyla připravená ani sama se sebou, natož se synem. Měla pocit, že je zmanipulovaný ze školy. On měl pocit, že prozřel a že už všemu rozumí.
Vůbec netušil, jak moc je indoktrinovaný a že se svými názory bude narážet čím dál víc. Měl se od nich čistit přes dvacet let.
