Článek
Zatím jenom velmi opatrně, ale už ne tak sporadicky se v různých komentářích objevují úvahy o jiném než vojenském ukončení konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem. Připomíná se jeho vznik včetně připomínky dohody, která byla připravena k územnímu uspořádání na východní hranici Ukrajiny po vyhlášení separatistických republik Záporoží, Luhansk a Doněck. K dohodě nedošlo a Ukrajina se s pomocí západních spojenců už čtyři roky snaží udržet toto území jako součást Ukrajiny poté, kdy byla jeho větší část Ruskem okupována.
Boje se vlečou, na frontě nedochází k zásadnímu postupu a Rusko a Ukrajina si vzájemně ničí svá území. V této situaci dochází k diskusím, které stály na počátku konfliktu, tedy jednáním o sporném území, ale teď už snad úspěšným přijetím pro Ukrajinu přijatelné dohody o její východní hranici.
Samozřejmě, že taková jednání nebudou jednoduchá. Jejich součástí bude stav na bojové linii a schopnost dále rozvíjet bojeschopnost stran konfliktu (včetně spojenců) a to v době, kdy není úplně jednotná pozice mezi USA a EU. Nejenom v nahlížení na dění na Ukrajině a ve vztahu k Rusku. Shoda je ale v jednom. Vojenská porážka Ruska není reálná, stejně jako se nereálné jeví dosažení hranic Ukrajiny, jak tomu bylo na začátku konfliktu.
Tam, kde se do porážky Ruska investovalo nejenom materiálně a finančně, ale i politicky se bude obtížně přijímat fakt, že přes masivní podporu a účinné sankce může konflikt skončit tak, jak začal. Tedy jednáním o jiných hranicích Ukrajiny.
Navíc se jedná v době, kdy situace ve světě doznává významných změn a podle a je patrný rozdíl v tom, jak jednotlivé země k těmto změnám přistupují. Proto je důležité najít v euroatlantické prostoru takový vztah mezi USA a EU, který nebude vyvolávat, žádné pochybnosti o tom, že na obou stranách Atlantiku existuje jenom jedna braně bezpečnostní doktrína.
Tak, jak je nepochybné že se najde, jednota mezi USA a EU, bude se zároveň „pracovat“ na jednotě uvnitř evropského společenství. Na takové jednotě, která vychází z reálné politické situace ve světě, a z potřeb udržitelného rozvoje, který umožní rozvoj ekonomiky a její konkurenceschopnost.
Pokojného soužití světového společenství lze dosáhnout jenom ve shodě založené i na kompromisu, a s využitím mezinárodního práva. Právo má trvale stejný přístup k obdobným věcem bez ohledu na to, jak se to zrovna komu v dané situaci hodí. Politika je založena na tom, že státy mění názory podle momentální potřeby bez ohledu na trvalé a obecně platné normy. I o tom se bude nepochybně jednat na příštím zasedáníValného shromáždění Organizace spojených národů. Pokud by se ale jednalo jen o anexi ukrajinských oblastí tak to nepřinese právní řešení. Právní jistotu by to přineslo pokud by se hlasovalo o přípustnosti nebo nepřípustnosti anexe a odtržení území od státu, kterému patřilo před vojenským zásahem jiného státu ve všech známých případech. Jak se státy staví k anexi obecně a nikoliv jenom v jednom případě, by se ukázalo poté, kdy by hlasování bylo o tom zda se uznává nebo neuznává anexe ukrajinských oblastí Ruskem, Golanských výšin Izraelem, separace Severního Kypru, Kosova, Abcházie, Severní Osetie či Texasu od Mexika. V tom je slabost mezinárodního práva, která brání tomu, aby se o Ukrajině jednalo nikoliv na bojišti, ale u jednacího stolu. Světové mocnosti totiž nedovolí, aby se hlasovalo o mezinárodních otázkách obecně, prostě proto, že jednou se jim hodí takové řešení, a jindy zase jiné. Tak politika, ke škodě nás všech, vítězí nad mezinárodním právem.
Bratrovražedná válka na Ukrajině nemůže skončit jednoznačným vítězstvím ani jedné strany. Může ale skončit dohodou, která navíc může stát na společné historii. Vzájemná propojenost sociální, ekonomická, politická, náboženská, ale i rodinná musí být brána do úvahy při nastolení pokojného stavu. Dnes už se to ale neobejde bez pomoci mezinárodního společenství. Mezinárodní společenství musí donutit strany sporu k jednání. Od toho tady taková společenství jsou. Donutit ne vyhrůžkami, ale takovými návrhy, kterým obě strany mohou rozumět, protože nevychází z ekonomické, politické nebo vojenské nadřazenosti, ale s ohledem na národní a státní suverenitu těch, se kterými je jednáno. Strany musí přijít k jednacímu stolu jako rovnocenní partneři. Ti, kdo budou jednání garantovat, tak to musí být ne z pozice protektorů, ale jako nestranní mediátoři bez jakékoliv nadřazenosti. Musí se pojmenovat každý exces od norem lidského chování podle mezinárodního práva, a musí být jednáno o odpovědnosti za to, co porušením práva bylo způsobeno na životech, zdraví a majetku. Základem jednání mohou být dohody z Minsku z roku 2015, jednání by měla zahrnovat dodržování jazykového zákona, měla by být pevně stanovena hranice obou státu při respektování vůle těch, kdo na této hranici národnostně převažují (referendum za účasti mezinárodních pozorovatelů). Součástí takového jednání by měla být také závazná dohoda o rozšiřování vojenského společenství NATO a EU.
Dnes na území Ukrajiny proti sobě stojí v nepřátelství ti, kdo spolu sdíleli stát, a mnohdy i rodiny. Světové společenství by mělo být nápomocno k nalezení klidu mezi tak společnou historií, kulturou, náboženstvím a rodinnými vazbami svázanými národy. Je to nejenom možnost, ale hlavně povinnost.
