Článek
Když Ústavní soud České republiky nedávno rozhodl o složení české delegace na zahraniční jednání, tak tím vyhověl žádosti Petra Pavla a uložil vládě, aby ho zapsala na seznam členů delegace, která jeho účast na předmětném jednání nepovažovala za potřebnou.
Žádost Petra Pavla byla vyřízena formou předběžného opatření k podané kompetenční žalobě. Jenže! V řízení o kompetenčním sporu nedává vůbec žádný smysl předběžné opatření vydávat. Je k ničemu říct, ať zatím jednání vede jeden orgán a na konci se uvidí, kdo bude určen definitivně, protože ten by musel jednání zopakovat od začátku a možná úplně jinak. Takže to vypadá, jakoby členové ústavního soudu hlasující pro znění předběžného opatření, předpokládali výsledek před tím, než bude o věci procesně jednáno.
Zásah části ústavních soudců do výsostného práva při výkonu exekutivních pravomocí je dobré posuzovat stávajícím ústavním pořádkem. Ústavní soud, podle Ústavy, nemá právo dávat její závazný výklad. Může zrušit rozhodnutí a v odůvodnění uvést, co ho k tomu vedlo. Na základě toho může zákonodárce upravit Ústavu (že by to bylo záhodno, tomu současný stav hodně napovídá).
Co do věci, o které je řeč, tak jde o spor prezidenta s vládou o vzájemné postavení. Současná situace jde nepochybně na vrub ne příliš šťastnému rozhodnutí o přímé volbě prezidenta. Navíc, když s touto změnou nebyla změněna Ústava. O co jde? Náš ústavní systém je založen na dualitě výkonné moci na nejvyšší úrovni. Tedy vrcholné ústavní pravomoci jsou rozděleny mezi prezidenta a vládu, což je většinou vnímáno tak, že náš ústavní systém je postaven na pravidlech parlamentní formy vlády. V ní hlava státu plní pouze úlohu reprezentační, a obsah politiky, včetně oné reprezentační role hlavy státu, určuje vláda. Je tomu tak proto, že hlava státu z výkonu své funkce nenese odpovědnost. Vláda ji nese a přebírá ji také za podstatnou část rozhodnutí, která prezident činí.
Už od vzniku České republiky je vidět, že to u nás tak docela neplatí. Každý z našich prezidentů se vůči vládě vymezoval a současný prezident zašel v právní rovině zatím nejdále. Evidentně i proto, že současná hradní sestava staví zvýšené emancipační principy právě na fundamentu přímé volby prezidenta. Zda rozhodnutí Ústavního soudu o kompetenční žalobě přispěje k jeho vyztužení nebo naopak jeho narušení, bude záležet na tom, zda ústavní soudci budou rozhodovat s ohledem na jakékoliv budoucí obsazení Hradu, nebo s ohledem na možnost zachovat to současné.
Současná situace sice nyní vygradovala sporem o to, co znamená „zastupovat stát navenek“, a podáním kompetenční žaloby, ale má svůj konkrétní účelový základ.
Teď tedy bude rozhodovat Ústavní soud a rozhodne současně o tom, zda jsme parlamentní republikou. V parlamentním systému hlava státu politiku nedělá. Pro to by musela být opora v Ústavě tak, že prezident má svěřeny některé významné výkonné pravomoci a nese za ně plnou odpovědnost. Zatím věc stojí tak, že je prezident neodpovědný, ale může odpovědnou vládu a za ní stojící sněmovní většinu nutit k upravování její politiky. Že spor o Ankaru může vést k vyjasnění rolí, by bylo tím lepším výsledkem tohoto sporu. Neměla by být dále nejasná role „zástupce“ (prezident podle Ústavy zastupuje stát navenek) a tento právní institut, by měl být vnímán v celém právním řádu stejně. Tedy že zástupce postupuje tak, jak mu určí zastupovaný, přičemž ten se může kdykoli rozhodnout, že bude konat přímo a zastupovat se nenechá.
Je pravda, že naši prezidenti často stát při zahraničních jednáních zastupovali. Je také pravda, že tomu tak bylo proto, že se na tom s vládou dohodli a vláda určila mandát zastupování. Vládě ale vždy zůstala možnost, že zájmy státu v zahraničí bude zastupovat svým předsedou nebo určeným členem vlády. Nikdy nebyla pochybnost o tom, kdo má rozhodující právo být zástupcem státu. Vždy byla otevřená možnost, že Českou republiku bude zastupovat předseda vlády nebo její jiný člen. Tedy nikdy v minulosti nebyla pochybnost o rozhodujícím postavení vlády. To se stalo až nyní. A vše vyvrcholilo podáním tzv. kompetenční žaloby.
Předběžným opatřením většina členů Ústavního soudu, jmenovaných Petrem Pavlem, naznačila, že v ústavním právu mohou být některé věci jinak, než je tomu při běžném uplatňování právního řádu. To ostatně Ústavní soud ukázal vícekrát a nejenom v tomto konkrétním sporu o účast na summitu NATO.
JUDr. František Mikeš
