Článek
Deset členů Ústavního soudu rozhodovalo o žádosti Petra Pavla, aby ho tato nejvyšší soudní instance podpořila v jeho snaze vyjet na jednání do zahraničí. Tuto žádost nazval kompetenční žalobou, a protože hradní sestavě bylo jasné, že rozhodnutí by přišlo v době, kdy už by pro ně nemělo cenu, tak si vyžádali předběžné opatření.
Ústavní soud rozhodl téměř okamžitě, aniž na potřebné úrovni posuzoval důvody, pro které je jednání o předběžném opatření přípustné nebo odůvodněné, a už vůbec nepovažoval za nutné dát příležitost druhé straně, tedy vládě, aby se před vynesením výroku mohla ve věci vyjádřit, a to vše proto, aby vyslal Petra Pavla na cestu do zahraničí. To už samo o sobě je věc, která vede k zamyšlení, zda v tom spočívá smysl nejvyšší soudní instance.
Při rozhodování byli tři soudci nepřítomní a dva se k výroku soudce zpravodaje nepřipojili. Právě proto, že shledali tento způsob zásahu do politiky jako nedůvodný.
S ohledem na minulost některých soudců, kteří žádosti vyhověli, a na minulost Petra Pavla, by se dalo spolu se Senecou říct, že rovní s rovnými se velmi lehce shodnou.
Výrok a rozhodování o kompetenční žalobě kompetentními orgány nepostrádá řadu otazníků. Tak, jak se bude, zejména v odborné veřejnosti, diskutovat o rozdělení moci ve státě, tak budou muset její jednotlivé části velmi důsledně dbát vyznačených hranic pro výkon svých kompetencí.
V tomto rozpoložení musí být zejména Ústavní soud velmi nestranný a velmi apolitický. On totiž má pravomoc rozhodovat o kompetencích nositelů státní moci. O jeho kompetencích však nemůže rozhodovat nikdo.
Když teď opoziční politici přejí Petru Pavlovi šťastnou cestu do Ankary, tak může být, že tento způsob vzájemných vztahů může způsobit, že voliči za rok popřejí Petru Pavlovi šťastnou cestu do zapomenutí.
JUDr. František Mikeš
