Článek
Na jaře roku 1875 vyplul Jára Cimrman ze Švédského Malmö na lodi připomínající starodávnou vikinskou loď, aby po více jak tisíci letech zkusil doplout ze Skandinávie až do Ameriky stejně jako Vikingové. Výbuch sopky Askja na Islandu byl viditelný z vzdálenosti, kouře z erupce si všiml i Jára Cimrman, který si ho vyložil jako kouřové signály indiánů, původních obyvatel Ameriky, a dekódoval z nich pokyny k připlutí a přistání na pobřeží. Jaké bylo ovšem jeho zklamání, když zjistil, že místo pobřeží Ameriky zakotvil v přístavu v Reykjavíku. Nicméně nechtěnou přestávku využil k probádání erupce sopky, kterou nikdo dosud zblízka neviděl.
Cimrmanovi se podařilo zachytit vytékající magma na úpatí a sopečný dým vycházející z hrdla sopky zachytit na svůj přenosný fotoaparát, který již dokázal pořizovat barevné snímky na skleněné destičky.
Krom běžných fotografií, které pořizoval ze stativu, se Cimrman pokoušel získat i pár leteckých snímků sopky, ale plán mu kazila skutečnost, že neměl žádné letadlo, kterým by svůj foťák, už tehdy se samospouští, dopravil do výšky. Naštěstí měl u sebe několik pláštěnek vlastní výroby, ze kterých si spíchnul pár pokusných balónů, na které chtěl připevnit kameru. K vynesení balónů do výšky chtěl použít teplých, sopečných výparů, které unikaly z průduchu. Při pokusech se několikrát popálil, načichl typickým, sírovým aróma a občas ho dým nepěkné očoudil. A i přesto se mu fotoaparát do vzduchu dostat nepodařilo. Pro farmáři, kteří celý proces sledovali jen útržkovitě, to vypadalo, jako vy kolem sopky pobývalo menší stádo skřetů či trollů, čímž dal Cimrman závdavek pro zrod na Islandu neutuchající víry na skřítky a jejich všemocnost do všechno zasahovat.
Protože jejich vyvolání nechtěl odkládat, schoval se do nejbližšího přístřeší, které shodou okolností bylo dobytčák. Díky tomu měl za pár hodin vyvolané snímky, ale bohužel ho čekalo obvinění za usmrcení dobytka, který se pásl u sopky. Cimrmanovi dalo velkou práci dokázat, že za smrtí dobytka nemůže on, ale plyn a popel ze sopky. Stejně jako z Cimrmana byla smyta veškerá obvinění, kyselý déšť, který vznikl kvůli erupci a pročistil vzduch po výbuchu, z volně odložených, Cimrmanových destiček smyl veškeré záběry sopky. Tato nešťastná událost změnila další směřování jeho výpravy, když už nemohl mít záměry činné sopky, tak se tentokrát vydal k prozkoumání památek v Pompejích, které proslavil výbuch snad již vyhaslé sopky Vesuv.
Než definitivně Cimrman odešel z ostrova, ukázal farmářům, jak zužitkovat vlnu z padlých ovcí do podoby dnes již legendárních, islandským, vlněných svetrů Lopapeysur. Dnes se již můžeme jen dohadovat, jestli socha před kostelem Hallgrímskirkja v Reykjavíku patří Jaru Cimrmanovi, jako pocta za vynález dnes již světoznámých svetrů, či se přikloníme k interpretaci profesora Füdlera, že znázorňuje dobyvatele Leifa Erikssona.
Až po čase se ukázala síla víry v trolly, jež Cimrman nechtěně nechal vyklíčit. Když se stavěla Modrá laguna, výkopové práce se nejdříve rozjely svižně, ale po pár týdnech se poruchovost bagrů začala natolik zvyšovat až do neúnosné míry, že dělníci s předákem a vedoucím stavby zašli za prezidentkou Islandu tehdy ještě s 3,5' disketou, na které byly nahraný výkresy stavby, aby ji předala trollům a požádala je o schválení. Když se za pár dnů vrátila, ujistila dělníky, že je vše v pořádku. Zbytek stavby proběhl již dle plánu a bez jediné závažné poruchy. Dnes se již nedozvíme, jestli za změnou staly opravdu trollové, nebo prezidentka, která vytrolila opraváře tím, že je vyhodila a najmula nové.
