Článek
Další stopa Járy Cimrmana ve Skandinávii, tentokrát přímo ve Finsku, začíná poněkud daleko od Helsinek a to už v Oslavanech u Brna, což už je samo o sobě creepy. Jak záhy uvidíme, Cimrmanův vliv nezná zeměpisných hranic. Jak bylo řečeno v jednom z předchozích seminářů, právě zde Cimrman nechtěně založil tradici bojovek, kterých se později účastnil i Alfons Mucha, rodák z nedalekých Ivančic. Ten se do nich nejen zapojil, ale začal k nim také malovat propagační materiály. Právě tehdy se naplno projevil jeho talent, který zaujal i Járu Cimrmana. Ten mu zprostředkoval příležitostnou výpomoc u divadla v Cimrmanově rodné Vídni. Právě z těchto bojovek čerpal Mucha první inspiraci, ať už šlo o výtvarné ztvárnění tamních klukovin, nebo o zachycení prvních Cimrmanových psychoterapeutických sezení s jeptiškami. Podle jedné dosud ne zcela podložené domněnky byla předlohou pro jeho průlomový plakát ke hře Gismonda jedna z jeptišek, která se těchto sezení účastnila. Mucha ji tehdy zachytil ve chvíli, kdy popustil uzdu fantazii a nedržel se zbytečně zpátky, jak mu Cimrman právě doporučoval.
V tomto okamžiku se cesty obou pánů rozcházejí, aby se o několik let později znovu setkaly v Praze. Tam si Cimrman postěžoval, že tak krásná budova chátrá a že by jí prospělo alespoň drobné zkrášlení. Mucha si to vyložil příliš osobně a časem se úkolu ujal. Během rozhovoru se Cimrman pochlubil svými úspěchy ve Spojených státech a vysvětloval Muchovi, kterak fungovala jeho kreditní karta. To Muchu tentokrát inspirovalo k cestě za velkou louži, kde hodlal získat finanční prostředky na své velkolepé projekty, mezi něž patřila například Slovanská epopej. Než se pánové opět na nějakou dobu rozloučili, nasadil Mucha Cimrmanovi brouka do hlavy otázkou, zda by nechtěl zhmotnit ženu z plakátu ke hře Gismonda a vytvořit podle ní sochu.
Netrvalo dlouho a Cimrman se s touto sochou, kterou mírně upravil do podoby mořské panny, vydal do petrohradské Ermitáže zjistit, zda by o ni neměli zájem. Znalce Cimrmanova díla asi nepřekvapí, že zde neuspěl. Socha totiž vzbudila pohoršení mezi několika konzervativně založenými umělci. Mistr se proto vydal přes Baltské moře do nedalekých Helsinek na člunu vlastní konstrukce, který připomínal cosi mezi skleníkem a bazénem. Plavba probíhala bez nejmenších problémů až do nešťastného manévru před vplutím do přístavu. Při vyhýbání se větší lodi Cimrman vypadl z člunu i se svou sochou. Naštěstí byla poblíž třída středoškoláků, která se právě vracela z hodiny plavání. Za záchranu sochy, Cimrmana i jeho kulichu s bambulkou, která tehdy ještě nebyla v módě, byli studenti odměněni jedničkou na vysvědčení.
Po uklidnění situace se pozornost studentů a učitelů zaměřila na plavidlo, na němž Cimrman připlul. Jednalo se o větší pramici s motorkem a skleněným zastřešením, kvůli němuž panovalo uvnitř lodi značné vedro. Původním záměrem bylo vzhledem k dlouhým letním dnům, které v těchto zeměpisných šířkách panují, zkonstruovat jakýsi skleník na vodě, v němž by se daly pěstovat plodiny dvakrát až třikrát za sezónu. Tento pěstitelský experiment se sice nesetkal s očekávaným úspěchem, zato přinesl poznatek zcela jiného druhu. Díky nehodě si totiž Cimrman vyzkoušel, jaké to je přejít z rozpáleného prostoru do chladné vody. Byl to velmi osvěžující zážitek. Po přistání si jej ještě několikrát zopakoval a následovali ho i studenti, kteří ho zachránili. Časem se tato taškařice, známá jako sauna, rozšířila nejen po Finsku, kde se postupně stala téměř náboženským obřadem, ale také po celé Skandinávii a posléze i do dalších částí světa. Na mnoha místech Skandinávie jsou dodnes v přístavech k vidění plovoucí sauny. Málokdo si však ještě vzpomene, že jejich skutečným duchovním otcem byl Jára Cimrman.
V souvislosti s touto událostí, při níž se lodní skleník poněkud neosvědčil, se Cimrman musel se žáky zúčastnit závodu sobích spřežení, a to v komických oblecích. Jako cenu do závodu věnoval Cimrman svou sochu. Ani tato událost se neobešla bez incidentu. Cimrmanovi se jako jedinému splašilo sobí spřežení a sobi doběhli až daleko za polární kruh. Tím byl závod pro Cimrmana prakticky rozhodnut, neboť do cíle dorazil jako poslední, ačkoli jeho spřežení urazilo zdaleka nejdelší vzdálenost.
Socha tak nakonec zůstala studentům a v roce 1908 byla slavnostně odhalena na fontáně v přístavu. Tato příhoda inspirovala Cimrmana k uvedení živého obrazu Češi na Severním pólu i k výpravě Karla Němce, o níž podal svědectví pouze Varel, tou dobou již pobývající v Kosmonosích.
Dnes se můžeme jen těžko dohadovat, zda právě tyto události zapříčinily vznik studentského zvyku: každoročně na Valpuržinu noc, tedy 30. dubna, v 18 hodin omýt sochu nahé mořské panny, nasadit jí čepici se střapečkem a tím zahájit studentský majáles. Stejně tak není jasné, zda za vznikem Santa Clause a jeho sobího spřežení stojí Jára Cimrman, nebo reklamní kampaň firmy Coca-Cola. Je totiž možné, že původní reklamní slogan zněl: „Cimrman je tady, Cimrman je tady, Vánoce si vychutnej.“ A nabízí se ještě jedna otázka: nestojí snad za konspirační teorií, že Finsko neexistuje, pouze Cimrmanův stud přiznat, že se tam kdy nacházel?
Jedno je však jisté. Alfons Mucha by možná zůstal jen obyčejným studentem z Ivančic, kdyby se nezúčastnil první bojovky v sousedních Oslavanech u Brna. Bojovky, kterou, jak již dnes bezpečně víme, organizoval Jára Cimrman.
