Článek
Jednoho jarního listopadové rána bylo na pláži Bondi v Sydney nalezeno ještě živé tělo zaklíněné do konstrukce připomínající žebřík notně obalené a zaházené pískem. Nikdo netušil, kdo je tím mužem, natož jak se tam vzal. Jednou z variant bylo ztroskotání lodi, nebo o zlomyslný vtípek opilých kamarádů, jak si výstřelit ze svého kumpána. To by se ovšem nesmělo jednat o nikoho jiného než o Jaru Cimrmana, který zde nejspíš havaroval, když se pokoušel zrekonstruovat létající stroj Leonarda Da Vinciho.
Přivolaný měsíc se ujistil, že Cimrman žije, a pokusil se ho přivést k vědomí, což se mu za chvíli povedlo. Když vyděšený Cimrman nabyl vědomí, rychle vstal, popadl svojí krabičku s výkresy a upaloval pryč. Až dav sedmi přihlížejících, který se na něj vrhl ze všech stran, zabral ho do klinče, ho dokázal uzemnit i přesto v poslední chvíli se Cimrman snažil odhodit svůj poklad do bezpečí korun stromů. Díky tomu se ho podařilo převést do nemocnice.
Během pobytu v nemocnici se Cimrman doslechl, jak dynamicky se Sydney koncem 19. století rozšiřuje, něco z toho viděl i z nemocničního okna. Proto ve vynuceném volnu začal rýsovat nové budovy. Během rekonvalescence stihl nakreslit dva výkresy. Jeden výkres bohužel vrchní sestra odnesla na dětské oddělení, protože si ho spletla s dětským obrázek. Naštěstí se dostal do rukou jednoho blonďatého chlapečka, který začal kreslit na druhou prázdnou stranu. Obrázek se jeho otci líbil natolik, že si ho zarámoval a vystavil. Výkres byl odhalen až po 70 letech při probírání dědictví po zesnulém chlapečkovi, teď vlastně kmetovi, který byl dědečkem architekta, který okamžitě věděl, co s ním a postavil podle něj Operu, která dnes tvoří ikonický rys města Sydney.
Druhý výkres byl Cimrmanovi ukraden jeho spolubydlícím v nemocničním pokoji, kterým byl architekt John Bradfield. Útěchou mu snad mohlo být, že jeho Harbour Bridge byl nakonec postaven. Jak to ovšem bývá, čestný titul otce moderní Sydney byl přisouzen Johnu Bradfieldovo.
Při cestě na loď si Cimrman prospěvoval písničku, kterou složil (text i noty) na plánek mostu při čekání na snídani v nemocnici, když sledoval uklízečku Matyldu, jak uklízí a až při tom tančí. Chytlavá melodie se u námořníků ujala a za chvíli si ji prospěvovala celá Austrálie. Dá se říct, že Australané mají písničku „Waltzing Madilta“ za lidovou písničku, ale díky plánku z roku 1895 dobře víme, že autorem je náš Jára Cimrman. Výklad této písně byl ovlivněn až brašnou, kterou měl Cimrman upevněnou u pasu, a při chůzi až „tancovala“. Nemusím snad dodávat, že místní domorodci ji označovali jako „Matilda“.
Dnes se již nedozvíme, jak se Cimrman v Sydney ocitl, ale jisté, že díky jeho nálezu se na pláži začali každoročně stavět sochy z písku a stala se z toho pravidelná akce. A způsob Cimrmanova zastavení si místní mládež natolik populární, že se z toho vyvinul nejpopulárnější australský sport zvaný Rugby.
Po té, co Cimrman opustil Australský kontinent, se mezi Melbourne a Sydney rozhořel vášnivý spor, jaké z těchto měst má být hlavním městem připravovaného nového státu, obě města, které Cimrman poctil svoji návštěvou, si tento titul nárokovala. Tento problém vyřešil až osud, teda spíš dopis Járy Cimrmana, ve kterém Australany napadal k založení státu v zapamatovatelný datum 1. 1. 1900, který byl poslán do města Cambera, která se jevila jako kompromisní řešením.
Cimrmanův druhý příchod do Sydney byl pro obyvatele vyloženě zjevením. Ihned po svém příjezdu se zapojil do místního dění. Cestou z Alice Springs přes Adelaide měl spoustu času promyslet nápad, který navazoval na létající doktory, tentokrát se rozhodil důležitá města spojit tramvaji, která by svážela nebožtíky. Nápad to byl dobrý, ale jen pro vnitrozemí, kde je teplé a suché podnebí a nebožtíci by tím pádem byli cestou i mumifikováni, ale výsledky v přímořských městech, kde je velké podnebí, nebyly dobré. A tak z Cimrmanova nápadů zbyla jen slušná vlaková a tramvajová síť.
V mezičase se Cimrman snažil zjistit, co se stalo s jeho plány Opery, leč neúspěšně. Minimálně vedení města poradil, že v bývalé trestanecké kolonii nelze očekávat, že by se na Operu složili, tak jak tomu bylo u nás s Národním divadlem, ale po zkušenostech z Las Vegas, kde omylem založil kasino, vedení města poradil, aby v době krize založili loterii a výtěžek z ní dle Cimrmanových odhadů by mohl bohatě postačit na stavbu. Je jen alespoň útěchou, že na jeho radu opravdu došlo.
Když se jednou Cimrman pod nátlakem rozpovídal o svých zážitcích z USA, tak o něm místní napsali písničku, kterou dnes známe pod názvem „Highwaymen“, navíc se kapela pojmenovala „Highwaymen“, protože Willie Nelson, Waylon Jennings, Johnny Cash i Kris Kristofferson chteli být tak trochu jako Jára Cimrman.
Z jeho působení však přece jen zůstalo něco trvalého. Podle všeho byl právě Cimrman tím, kdo navrhl zavedení slavných australských barbecues. Původní Cimrmanův návrh ovšem počítal s vařením pokrmů na slunci pomocí obří lupy. Již tenkrát Cimrman bral na zřetel ekologii. Tento koncept se sice neuchytil, ale inspiroval obyvatele ke grilování, jak jej známe dnes.
