Článek
Po dobytí Severního pólu se Cimrman vydává zpátky na Jih, nikam jinam ani nemohl. Měl namířeno do Liptákova, ale nejspíše vlivem driftování, sněhových a větrných podmínek nabral špatný jižní směr a místo do Evropy si to Cimrman namířil přes Grónsko do Kanady. Při přestupu v Torontu si Cimrman zlomil nohu a v místní nemocnici na invalidním vozíku strávil celých osm týdnů. Aby si zkrátil dlouhou chvíli, tak si s podobně postiženými pacienty na vozíčku pomocí holí po zemi pinkal polštáři, do míče svázanými onucemi, a dokonce i botami. Tato hra se i přes odpor sestřiček začala po Torontské nemocnici šířit. Proto Cimrman tajné zakládá Nemocniční Halabala Ligu, která po Cimrmanově uzdravení stále přežívá. Ba co víc, pacienti jí vynáší za stěny nemocnice a při dalším léčení ji nemocní pacienti šíří po dalších nemocnicích. Postupem let se hra dostává na led, již existuje alternativa pro zdravé, invalidní vozíky střídají brusle, místo berlí se používají hokejky a boty zůstávají na nohách hráčů, protože se používá puk. Z původní Cimrmanovy hry nezůstal název ale jen zkratka „NHL“, kterou si Kanaďané začali vykládat jako „National Hockey League“.
Další z řady klukovin, kterými zabavoval i tak vytížené sestřičky, bylo, že si s pacienty po málo vydatné snídani házel talířky, tehdy ještě keramickými. Nejdříve to začalo podšálky, když je sestřičky přestaly pod hrnečky s ranní kávou s mlékem dávat, začali si házet s talíři od snídaně. Což bylo první precizně zaznamenané létající talíře na území Severní Ameriky. Keramické talíře měly tu nevýhodu, že byly relativně těžké a snadno se rozbíjely, což vedlo k jejich výměně na kovové (těch talířů). Tento na první pohled dobrý nápad dokázal proměnit až Jára Cimrman, který si všiml, že talíř jsou od různých dodavatelů, kteří dodali talíře z různých kovů. Netrvalo to dlouho, kdy Cimrman zjistil, díky kterým kovům vzniká elektrický článek, díky kterému si v noci můžou svítit i přes to, že sestřičky zhasnou.
Na řešení sestřičky přišly až s novým pekařem, který do nemocnice dodával velké koláče, které svým rozměrem pasovaly na velké keramické talíře, koláče byly navíc bohatě zdobené tvarohem či ovocem, což znemožňovali jejich házení. A pacienti, než spořádali koláče, se dostatečně vyčerpali a poklábosili. Což pro pekaře byla dostatečná reklama, která mu zajistila odbyt těchto koláčů na řadu let. Dnes jsou v Kanadě tyto koláče natolik legendární, že se běžně jedí stále.
Až s masovým rozšířením plastové hmoty se díky této legendě, která se v nemocnici ještě další léta držela, začaly vyrábět ony talíře k házení dnes známé jako frisbee.
