Článek
To, co původně vypadlo jako nevinná prohlídka muzea Julese Vernea v Nantes, se vyklubal začátek bádání po stopách Járy Cimrmana, který se dostal až k samotným základům scifi povídek Julese Vernea, ale jak to celé vlastně začalo?
Když se Jára Cimrman připravoval na třetí novodobé olympijské hry pořádané v roce 1904, rozhodl se přípravy nepodcenit a řádně se i seznámit s vodními sporty. Snad proto, že Cimrman nebyl žádný minimalista, rozhodl se splout řeku Loiru, ne snad z důvodu, že by byla Sázava či Berounka příliš blízko, ale z důvodu, že právě Loira poskytovala dostatek výzev, které by Cirmana připravily na olympijské hry. Po několika týdnech plavby na kajaku vlastní výroby se tak Cimrman ocitá až v Nante, kde potkává svého kamaráda Julese Vernea.
Stejně jako ve Vatikánu s jeho tajnými papežskými archívy je v Nantes pečlivě střežený archív, který ukrývá například vyškubnutou první stránku ke knize „20.000 mil pod mořem“, na který stojí rukou napsaný vzkaz „Věnováno mému příteli Julesu Vernerovi s přáním hezké četby Jára Cimrman.“ Což vrhá pochybnosti o tom, kdo tuto knihu ve skutečnosti napsal.
Dále se zde našly poznámky k chystané knížce „20.000 let do budoucnosti“, na kterou se Cimrma teprve chystal, a měla pojednávat o daleké budoucnosti, ve které znatelně ubude lidí a zbylý život bude z velké části značně zmechanizovaný. Mělo se jednat o značně diatonický román se značně ponurou atmosférou. Dodnes nevíme, jestli se k sepsání Jules Verne nedostal, nebo neměl dostatek talentu k sepsání takto epického románu na rozdíl od Járy Cimrmana. Jistě je, že Cimrmanem načrtnuté ilustrace k tomuto románu nepřišly vniveč. Po oprášení po desítkách let se jich omylem chopil domácí kutil, který byl vystudovaný inženýr, a vybudoval z těchto soch malé zábavní centrum v srdci Nantes, které ovšem nenese jméno Járy Cimrmana.
Vedle těchto literárních záhad se ale v Nantes objevil i další, zcela nečekaný odkaz Járy Cimrmana, a to slavná místní sušenka Petit Beurre. Málokdo dnes ví, že právě její receptura vznikla za Cimrmanova pobytu ve městě. Původně šlo pouze o pokus upéct trvanlivou potravinu vhodnou na delší vodácké výpravy, protože klasický chléb na kajaku snadno zvlhne.
Cimrman si k přípravě vybral jednoduché suroviny: mouku, máslo, cukr a špetku českého rebelství a během jedné noci u Verneových v kuchyni stvořil placku, která měla vydržet jak vlhko Loiry, tak i výpary z naftového motoru jeho nedokončeného ponorného člunu. Když se ráno Jules zakousl do první várky a překvapeně zvolal „C’est un petit beurre!“, Cimrman si jen skromně zapsal poznámku do deníku: „Zřejmě jsem dnes vytvořil něco malého, ale trvanlivého.“
Recepturu později nezištně přenechal místnímu pekaři, který mu za odměnu slíbil, že ho zmíní v názvu. Bohužel, jak to u Cimrmana často bývá, na slib se zapomnělo a jméno Járy bylo z etikety sušenky nenávratně vymazáno. Přesto se dodnes traduje, že každé správné Petit Beurre musí mít na okraji 52 zoubků – prý na počet dní, které Cimrman v Nantes strávil.
