Článek
Jára Cimrman do města dorazil jako zakládající člen mírových sborů přesně v den 25. výročí vstupu armády, kterou vedl malý Korzičan, podle něhož tato historická éra dostala název „Napoleonské války“.
Bohužel na místo setkání dorazila včas jen jeho kamarádka Francesca, která jako jediná dostala pozvánku. Jestli to byla náhoda, osud či úmysl se dnes už nedozvíme. Každopádně na Mírové sbory si pak musíme počkat až do roku 1961, kdy vznikají pod OSN na popud někoho jejího. Inu, jaká škoda.
Během marném čekání Cimrman zjistil, že obyvatelům Porta chybí most, který byl během bitvy zničen. Aby si zkrátil čekání, navrhl nový most, jenž svou konstrukcí připomínal rukopis architektura Eiffelova, kterého Cimrman učil.
Při poklepávání základního kamene dne 23. 06. 1886 vylétla Cimrmanovi z topůrka kladívko a lehce praštilo jeho kamarádku do hlavy. Přivolaný lékař zjistil, že kladívko jen zavadilo o účes a Franceska utrpěla pouze šok, leč ji doporučil pár dnů domácího klidu, během kterého se o ní Cimrman staral. Většinou ji připravoval toust podle lehce upraveného francouzského receptu. Tato specialitka neunikla sestře, která chodila s doktorem na kontrolu. Proto si dnes můžeme dát tuto Cimrmanovu pochoutku pod názvem „Francesinhas“, což v portugalštině znamená „malá Francouzska“ a odkazuje buď na symbolický malý kousek Francie, nebo dle zlých jazyků na malý vzrůst Francesky.
Cimrman se snažil celou záležitost odlehčit důvěrným oslovením kamarádky „Treperendo“, ale přes šum, zmatek a ne zcela vhodným portugalským přízvukem mu bylo rozumět jen „Tripeiro“, tj. osoba, která pojídá či prodává držky, což nechtěně vedlo ke vzniku bujarých letních oslav z noci z 23. na 24. června, kdy se páry či nápadníci, kteří po sobě dlouho pokukují, poklepávají dnes již jen gumovými, kvýkajícími kladívky na památku výkřiků úleku Francesky a pokřikují na sebe Cimrmanovo památné „Tripeiro“. Postupem se tak z památného dne začátku stavby stal dnes dobře známý svátek svatého Jana.
Po dostavění Cimrman vyzdobil most ručně namalovanými obkladačkami, známými jako „Azulejos“, které zavěšené na mostě bohužel vydržely pouze do průjezdu prvního vlaku. Celý nápad ale místní zaujal natolik, že od té doby své nemovitosti vyzdobují právě těmito obkladačkami.
Během stavby mostů Cimrman zaskakoval na Universitě, kterou založil jeho kamarád Fernando Pessao, za přednášejícího architektury. Jednu přednášku Cimrman pojal prakticky a zavedl studenty k mostu, aby jim ukázal v praxi studium architektury. Ani tato událost se neobešla bez incidentu, kdy se studentům podařilo přistihnout jednoho z dělníků, jak krade materiál ve snaze ho prodat ve sběrně surovin. Co Cimrmanovi přislo tragické, studentům přišlo zábavné. Dodnes při slavnostech při ukončení vysoké školy si již absolventi hrají svoji verzi Lupičů a Policajtů, kdy si jedna skupina obleče plechovky či jiný kovový materiál, který vydává hluk, a druhá skupina oblečená do starých studentských hábitů se je snaží chytit.
Jedním z nejoblíbenějších místních jídel jsou držky s bílými fazolemi. Existují dvě teorie vzniku tohoto jídla. Podle první lepší maso dávali lidé námořníkům na dlouhé zaoceánské plavby podle druhé lepší maso místní posílali vojákům do dříve zmíněných Napoleonských válek a jediné, co místním zbylo, byly právě držky. Ani jednu z těchto teorií se nepodařilo prokázat, ale ukázalo se, že právě držky s bílými fazolemi nechal šetrný Cimrman vařit dělníkům při stavbě mostu tak výtečné dochucené, že si ho místní vaří dodnes a přijali ho za vlastní.
