Článek
English version below ⤵️⤵️
Říkat o něm, že byl malíř, sochař a pedagog, je přesné, ale zoufale nedostatečné. Boris Jirků byl živel. Byl to ten typ pedagoga, který vás nenechal kreslit „hezky“. Nutil vás kreslit pravdivě. Jeho ateliéry na VŠUP, v Plzni i v Banské Bystrici nebyly místem pro odpočinek, ale arénou, kde se potil krev a terpentýn. Kdo prošel jeho školou, ví, že anatomie není jen o svalech, ale o konstrukci světa.
Rodák ze Zlína (1955) a absolvent Akademie výtvarných umění v Praze spojil velkou část svého profesního života s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou (VŠUP), kde sedmnáct let vedl ateliér figurální kresby a malby a krátce zastával i funkci rektora. Pedagogicky působil také na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni a na Akademii umění v Banské Bystrici.
Jeho životní filozofie, která by se dala shrnout slovy „maluj pravdu“, nebyla jen prázdnou frází na nástěnku. Byl mistrem magického realismu, ilustrátorem, který dal tvář Márquezovi i Bulgakovovi tak sugestivně, že v něm text a obraz splynuly v jedno. Byl otcem projektu Figurama, kterým vrátil figurální kresbu na mapu evropského vzdělávání v době, kdy ji ostatní považovali už za přežitek.
Boris Jirků při výuce
Figurama, kterou vybudoval a vedl 25 let spolu se svými kolegy, nebyla jen výstavním projektem. Byla to vzpoura proti diktátu snadnosti. V éře, kdy se na akademiích často tleskalo prázdným instalacím a kdy se řemeslo považovalo za vulgarismus, vrátil Boris Jirků do hry obraz člověka. Ne z nostalgie, ale z nutnosti.
Pochopil a naučil nás, že figura je „tělocvičnou“ pro mozek i ruku. Že nelze svět dekonstruovat, pokud ho neumíte napřed zkonstruovat (skicovat) na papíře. Díky Figuramě se kresba přestala krčit v koutě jako chudá příbuzná nových médií a stala se znovu tím, čím má být: základním kamenem, o který se buď pevně opřete, nebo si na něm rozbijete hubu. A Boris dbal na to, aby to bolelo. Protože věděl, že co v tvorbě nebolí, to není pravda.
Boris Jirků se nechodil do umění schovat. On do něj chodil bojovat. A tenhle boj vyhrál, i když právě odešel. Pane profesore, tam nahoře mají určitě špatně nasvícené modely a flákají perspektivu. Dejte jim to do pořádku, Mistře.
Svět je dnes - aspoň pro mne - o něco méně barevný a o dost méně divoký. Boris mě učil to samé, co můj děda. Že kdo chce tvořit, hledá způsob, a kdo ne, hledá důvod. On důvody nikdy nehledal prostě byl živou figurou. Vší silou, talentem i temperamentem.
Děkuji, že jste byl součástí mého světa a pomohl mi v něm najít ten můj vlastní obraz. A mně a tisícům dalších lidí jste tím změnil život.
The World Lost its Colors. Or at Least the Wildest Ones.
On January 25, 2026, the world lost the colors and shapes of one irreplaceable palette. Or, at the very least, it lost the wildest and least compromising figure the Czech art scene ever had. Professor Boris Jirků has died at the age of 70. He has gone to paint with his left hand in a place where we cannot follow him just yet.
To say he was a painter, sculptor, and educator is accurate, but desperately insufficient. Boris Jirků was a force of nature. He was the type of teacher who didn’t let you draw „prettily.“ He forced you to draw truthfully. His studios at the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague (UMPRUM), in Plzeň, and in Banská Bystrica were not places of rest, but arenas sweating blood and turpentine. Anyone who passed through his school knows that anatomy isn’t just about muscles, but about the construction of the world.
Born in Zlín (1955) and a graduate of the Academy of Fine Arts in Prague, he linked a large part of his professional life with UMPRUM, where he led the Studio of Figurative Drawing and Painting for seventeen years and briefly served as rector. He also left his pedagogical mark at the Ladislav Sutnar Faculty of Design and Art in Plzeň and the Academy of Arts in Banská Bystrica.
His life philosophy, which could be summarized as „paint the truth,“ was not just an empty phrase for a bulletin board. He was a master of magic realism, an illustrator who gave a face to Márquez and Bulgakov so suggestively that text and image merged into one. He was the father of the Figurama project, putting figurative drawing back on the map of European education at a time when others considered it a relic.
Figurama, which he built and led for 25 years together with his colleagues, was not just an exhibition project. It was a rebellion against the dictatorship of facility. In an era when academies often applauded empty installations and when craftsmanship was considered a dirty word, Boris Jirků brought the image of the human back into the game. Not out of nostalgia, but out of necessity.
He understood and taught us that the figure is a „gymnasium“ for the brain and the hand. That you cannot deconstruct the world if you don’t know how to construct (sketch) it on paper first. Thanks to Figurama, drawing stopped cowering in the corner as the poor relative of new media and became what it should be again: a cornerstone you can either lean on firmly or smash your face against. And Boris made sure it hurt. Because he knew that what doesn’t hurt in creation isn’t true.
Boris Jirků didn’t go into art to hide. He went into it to fight. And he won this fight, even though he has just left. Professor, up there, they surely have poorly lit models and are slacking on perspective. Go straighten them out, Maestro.
The world is today — at least for me — a little less colorful and a lot less wild. Boris taught me the same thing my grandfather did. That he who wants to create finds a way, and he who does not finds an excuse. He never looked for excuses — he was simply a living figure. With all his strength, talent, and temperament.
Thank you for being part of my world and helping me find my own image within it.
BORIS JIRKŮ ⤵️
