Článek
Realita byla lidské fantazii vždycky trochu těsná. Žijeme s ní každý den, takže občas je všední a nudná. Proto už od nepaměti milujeme různé příběhy, pověsti a pohádky. A baví nás na nich právě to, že znějí lépe než skutečnost, často složitá a neveselá. Důkazem, že se nejedná o žádnou dávnou formu zábavy ale stále aktuální potřebu, je i interpretace vystoupení The Mamas & the Papas, respektive její zpěvačky Michelle Phillips, v proslulé show Eda Sullivana 24. září 1967.
Vokální skupina The Mamas & the Papas patří k tomu nejzajímavějšímu, co bylo možné v šedesátých letech vidět a slyšet. Navzdory tomu, že jejich kariéra byla velmi krátká. Vznikla v roce 1965, když se zpěvák a písničkář John Phillips a jeho žena Michelle potkali s Dennym Dohertym a Cass Elliot ze skupiny The Mugwumps. Dali se dohromady a pozornost si získali prakticky hned od začátku. Bylo to i díky inovativnímu konceptu propojujícímu tradiční folk s tehdy moderními beatovými rytmy. Kolem něj pak byly Johnem Phillipsem, vedoucím skupiny, vystavěny vokální harmonie, jimiž je čtveřice dodnes proslulá.
Díky svým úspěchům se stali vyhledávaným zbožím i pro televizní vysílání. Včetně show Eda Sullivana. Známý bavič si zajistil nesmrtelnost v hudební historii tím, že Americe představil Beatles a pomohl jim tak proniknout na trh, z něhož měli samotní Brouci velké obavy. Vedle toho by však nemělo zapadnout, že Sullivan dával už od padesátých let velký prostor černošským umělcům a to nejen těm známým, ale i těm, kteří na svou příležitost teprve čekali. Čelil za to ve své době stále silným rasistickým předsudkům, jež zuřivě odmítal.
Jeho show byla mezi hudebníky oblíbená i proto, že netypicky na svou dobu preferovala živá vystoupení před těmi playbackovými. Předtočené pásky se používaly především tam, kde nebylo živé hraní technicky možné. Také The Mamas & the Papas podle Michelle Phillips Sullivanova show pomohla. „Až když nás lidé viděli v televizi, začali si ve velkém kupovat naše desky“. Čtveřice v pořadu během dvou let vystoupila čtyřikrát, nejznámějším se stalo jejich třetí účinkování 24. září 1967.
Skupina během něj předvedla čtyři písně, včetně California Dreamin‘, během níž k celému „incidentu“ došlo. Podle legendy skupina nesouhlasila s použitím playbacku a rozhodla se vysílání sabotovat. Michelle Phillips si tak vzala do ruky banán a začala jíst ve chvíli, kdy měla zpívat (a z reproduktorů zněl její zpěv). Podle záhy vytvořené legendy potměšilý protest rebelujících hudebníků proti zkostnatělé televizi. Realita však byla trochu jiná.
Předně, postoj The Mamas & the Papas k playbacku nebyl tak odtažitý. S jeho pomocí vystoupili už dříve v několika televizních show (včetně Eda Sullivana). Ano, mohli si to rozmyslet a říct, že tentokrát chtějí vystupovat naživo. Pak je tu ale svědectví samotné Michelle, která řekla, že se vlastně jednalo o velmi spontánní nápad. Prý se cítila trochu nesvá, nemotorná a nevěděla, co s rukama. Ve studiu byl talíř s ovocem, takže si z něj vzala banán a začala ho jíst, aby se zbavila nervozity. Tak jednoduché to bylo. Žádný promyšlený protest, ale spontánní lidská reakce.
Celé vystoupení mělo do zdání „živosti“ daleko. Skupina účinkuje v psychedelicky barevném obývacím pokoji, obklopena bizarními předměty jako obří květina, balón s obrázkem zeměkoule, hydrantem a podobně. Členové sice mají mikrofony, ale i ty drží spíš jako rekvizitu. A přestože záběr na Michelle s banánem byl nejzapamatovatelnější, během dvou a půl minutové písně se objevují minimálně další dva. Už na samotném začátku zní kytara asi tři vteřiny předtím, než se John Phillips začne vůbec namáhat předstírat hru na svůj (nezapojený) nástroj. Zdá se, že příliš rychlý nástup písně ho zaskočil. Podruhé pak „Papa John“ těsně před polovinou skladby zřetelně, byť neslyšně, mluví s někým mimo záběr.
Vystoupení i bez této scénky mělo pro čtveřici velký význam. Během něj totiž potvrdili dřívější prohlášení, že si skupina dává pauzu. Vztahy uvnitř byly složité, plné vášní a starých křivd. Po pár letech se zkusili dát znovu dohromady, vlak s příležitostí už jim ale mezitím ujel a oživit starou slávu se nepodařilo. Banánové vystoupení tak můžeme chápat i jako „labutí píseň“ tohoto pozoruhodného kvarteta.
