S písní proti diskriminaci aneb Jak se zrodilo hnutí Rock against Racism

V polovině sedmdesátých let procházela Velká Británie krušnými časy. Byla to léta politické, sociální a hospodářské nestability. Vlády mezi konzervativci a labouristi se rychle střídaly. Země sice po dlouhých námluvách vstoupila v roce 1973 do Evropského hospodářského společenství, ale už o dva roky později se konalo první referendum o setrvání v něm.

Samotná britská ekonomika na tom nebyla dobře, vysoká inflace devalvovala hodnotu libry, kvůli nedostatku plynu a uhlí byl dokonce zaveden třídenní pracovní týden. Chod země ochromovaly časté stávky i národnostní napětí. Ve společnosti rostla nespokojenost a jedním z projevů byly i stoupající rasistické útoky obracející se proti přistěhovalcům hledajícím v ostrovní zemi práci.

Existovaly samozřejmě i protisměrné tendence a zejména na kulturní scéně se mnoho umělců a aktivistů snažilo proti těmto temným proudům bojovat. Jedním z nich byl i fotograf Red Saunders. Už od poloviny šedesátých let se podílel na akcích, představeních a happeninzích bojujících proti nerovnosti, rasismu nebo apartheidu. Situaci v zemi sledoval se znepokojením a společně s dalšími přáteli si pohrával s myšlenkou na uspořádání anti-rasistických koncertů. Rozhodující impulz přišel v srpnu 1976 na koncertě Erika Claptona.

Bluesový bůh tehdy také neprožíval své nejlepší období. Jeho sláva spojená s Yardbirds, Cream a Blind Faith pomalu uvadala a vlastní sólovou kariéru nerozjel zdaleka tak hladce, jak si představoval. Jeho první tři studiová alba, která zatím vydal, se setkávala se smíšenými reakcemi a to poslední řadu lidí zklamalo. Hodně pil, kouřil a byl závislý na heroinu. Kromě toho pronásledoval manželku svého kamaráda George Harrisona, do níž byl iracionálně zamilovaný.

Během koncertu v Birminghamu 5. srpna 1976 si pro mnoho fanoušků připravil těžko stravitelné představení. Viditelně opilý Clapton přišel k mikrofonu a začal vykládat: „Jsou tady dneska nějací cizinci? Zvedněte ruce. Pokud ano, myslím, že byste měli odejít. Nejen ze sálu, ale i ze země. Nechci vás tady.“ Clapton pak vyzdvihoval Enocha Powella, britského politika, který nechvalně proslul svým rasistickým projevem „Řeky krve“ z roku 1968, v němž navrhoval řešit problémy s imigrací diskriminačními zákony.

Claptonův proslov, kdy závěru opakoval heslo krajně pravicové Národní Fronty „Keep Britain White“ mnohé šokoval a znechutil. Tyto pocity shrnul právě Saunders, který krátce po incidentu napsal do časopisu NME dopis. V něm mimo jiné stálo: „Když jsem četl o koncertu Erika Claptona v Birminghamu, kde vyzýval k podpoře Enocha Powella, málem jsem se pozvracel. O co ti jde, Eriku? Máš asi trochu poškozený mozek. Jsi největším kolonizátorem černošské hudby. Jsi dobrý kytarista, ale kde bys byl bez blues a R'n'B?“ V závěru dopisu Saunders vyzýval ke spojení bělošských a černošských muzikantů pod hlavičkou nového hnutí – Rock against Racism (Rock proti rasismu).

Podle svých slov dostal na výzvu stovky odpovědí. První koncert pod hlavičkou RAR se odehrál už v listopadu 1976. Hlavními hvězdami byly jazzová zpěvačka Carol Grimes a reggae kapela Matumbi. Spojení bělošské zpěvačky a černošské skupiny pak symbolicky vyvrcholilo společným jamováním na jednom pódiu, což v té době nebylo ještě zdaleka běžné. Stalo se to poznávacím znamením všech dalších koncertů pořádaných RAR. Místní organizace postupně vznikaly v každém větším britském městě a jejich počet nakonec překonal dvě stovky.

V roce 1978 už byla síla RAR tak velká, že hnutí uspořádalo v dubnu velký Karneval proti rasismu. Jeho součástí byl šest mil dlouhý průvod do Viktoriina parku, kde se měl konat open-air koncert. Pochod vyrazil z náměstí Trafalgar a vedl přes čtvrti, které byly baštou Národní fronty a místa, kde nejčastěji docházelo k nepokojům. Pochodu se účastnilo více než sto tisíc lidí.

Na karnevalu pak vystoupili například i punkoví Clash. Protože se záznam koncertu objevil v jejich filmu Rude Boy, dochoval se kvalitní barevný záznam. Frontman Joe Strummer k myšlence RAR nepřispěl příliš šťastně, když se objevil ve výrazně červeném tričku s logem Frakce Rudé armády a Rudé brigády, radikálních levicových organizací, které svými útoky terorizovaly Německo a Itálii. Část britské mládeže tyto skupiny tehdy obdivovala jako romantické hrdiny. „Byli jsme tehdy mladí a blbí,“ shrnul to stručně Strummerův známý, „nedocházelo nám, že proti násilí se nedá bojovat dalším násilím.“

Hnutí RAR mělo vedle černošské a jazzové scény celkově blízko právě k nově zrozené punkové scéně. Na druhém karnevalu v září téhož roku (který měl podobnou návštěvnickou „sílu“) vystoupili například Buzzcocks nebo Stiff Little Fingers a mnozí muzikanti z punkových nebo undergroundových skupin byli přímo členy RAR a podíleli se na jejím fungování.

Když v dubnu 1979 došlo k násilnému střetu mezi příznivci Národní fronty a Southall Youth Movement (hnutí druhé generace britských přistěhovalců bojujících proti rasové diskriminaci), jehož výsledkem byla smrt učitele Blaira Peache a vážné zranění hudebníka Clarence Bakera, RAR se rozhodlo podpořit Southall Youth Movement podpořit dvěma benefičními koncerty. Jedním z účinkujících byl Pete Townshend z The Who, který se stal prostředníkem posledního pokusu o smíření RAR s Erikem Claptonem.

Představitelé RAR si logicky uvědomovali, že Clapton těžko přijme pozvánku od hnutí, které vzniklo na protest proti jeho výrokům. Rozhodli se proto tlumočit svou nabídku přes Townshenda. Ke Claptonovi měl blízko, už jednou se ho pokusil „zachránit“, když v roce 1973 uspořádal speciálně pro něj koncert v londýnském Rainbow Theatre, aby mu dal možnost vybřednout ze závislostí a osobních problémů. Benefiční koncert RAR se měl konat na stejném místě, symbolické propojení se tedy přímo nabízelo.

Clapton ovšem pozvání odmítl. Incident ze srpna 1976 mu sice pošramotil pověst, on se proti němu však nijak nevymezil. Bezprostředně po koncertě se snažil svůj proslov svádět na opilost (za což si vysloužil posměšné poznámky, že je prvním člověkem na světě, ze kterého alkohol udělal rasistu) a v pozdějších letech pak incident buď zlehčoval, nebo svaloval na svůj neutěšený psychický stav. Ještě v roce 2004 prohlašoval, že Enoch Powell byl statečný politik a v roce 2018 v dokumentu Life in 12 Bars řekl, že je mu líto, že se choval jako „polo-rasista“. Ke smíření s RAR tedy v roce 1978 nedošlo.

Hnutí mezitím dál rozšiřovalo svou působnost – vznikla vedle něj sesterská organizace Rock against sexism a když v následujícím vypukla volební kampaň, uspořádalo RAR dlouhou šňůru Militant Entertainment napříč celou Británií, kde se aktivně vymezovalo vůči působení Národní fronty. Tato strana pak ve volbách, mimo jiné i díky veřejnému odporu, naprosto propadla. Nasadila sice ohromné množství kandidátů, ale neprošel ani jediný a souhrnný výsledek činil zanedbatelných 0,6 %. Protože v tehdejším volebním systému musel každý kandidát složit nevratnou finanční kauci, stranu její propad vysál i finančně a brzy na to se rozpadla.

V roce 1982 mohlo RAR i díky tomu svou činnost oficiálně ukončit. Jednalo se o racionální rozhodnutí zakladatelů, kteří nechtěli hnutí proměnit v pomalu slábnoucí byrokratický kolos. Z jeho odkazu však podobně fungující organizace těží dodnes.

Mimo uvedené odkazy byla zdrojem článku kniha Clash: smrt nebo sláva od Pata Gilberta.