Článek
Dětské hvězdy, to je věčné kontroverzní téma veřejného prostoru. Jsou nadané, jsou roztomilé, takže je všichni milují, ale nikdo je nechrání. Tyto talentované děti pak ztratí v tom lepším případě své dětství, v tom horším i samy sebe. Frankie Lymon je smutným zástupcem druhého jmenovaného případu.
Při pohledu na dobové záznamy jeho vystoupení z padesátých let je přitom velmi snadné podlehnout jeho šarmu – třináctiletý chlapec s tanečním nadáním, velkým charismatem a přirozenou touhou bavit lidi je stejně okouzlující dnes jako před více než sedmdesáti lety.
Zázračné dítě
Narodil se 30. září 1942 v newyorském Harlemu. Otec pracoval jako řidič kamionu a matka jako služebná. Vzhledem k tomu, že finanční situace rodiny byla neutěšená (rodiče měli celkem čtyři syny), musel desetiletý Franklin přispět do rozpočtu a začal pracovat jako pomocník v obchodě. Prostředkem k úniku od neutěšené reality byla pro Lymonovi hudba. Oba rodiče zpívali v místním baptistickém kostele a byli členové gospelové skupiny Harlemaires. Otec poté založil i „mladší odnož“ Harlemaire Juniors a v ní našli místo hned tři jeho synové.
Když bylo Frankiemu dvanáct, skamarádil se s o rok a půl starším Hermanem Santiagem, který v té době zpíval v doo-wop vokální skupině Coupe de Villes. Lymon se s kvartetem setkal poprvé v zákulisí jedné amatérské show. Členy Coupe de Villes zaujal jeho výrazný dětský soprán a brzy ho požádali, aby se ke skupině přidal jako první tenor. Společně začali vystupovat pod novým názvem Premiers.
Pohádkový start kariéry
O dva roky později si jich všiml hledač talentů Richard Barrett. Výhodou Premiers v moři podobných vokálních uskupení bylo, že měli vedle převzatých skladeb v zásobě i několik vlastních. Během jednoho vystoupení zaujali autorským dílkem I Want You To Be My Girl – rozvernou ódou na lásku a tehdejší oblíbenou kratochvíli newyorské mládeže – výlety do centra města.
Barretta ohromil Lymonův zpěv a bavičský talent. Přítomnost dvanáctiletého kluka v pěvecké skupině přitom tehdy nebyla tak ojedinělá, jak by se mohlo dnes zdát a vedle Lymona působily na tehdejší scéně i další dětské hvězdy. Brzy po podpisu smlouvy se skupina opět přejmenovala, tentokrát na The Teenagers a Lymonovo jméno se dostalo přímo do názvu.
Pro Frankieho to bylo jako pohádkový sen, mohl se vymanit se z nepříznivých životních podmínek na základě vlastního velkého talentu. Lidé, s nimiž smlouvu podepisoval, však nebyli pohádkoví dobrodějové, byli to lidé z tvrdého byznysu sledující především své zájmy. Jimmy Merchant, další člen Teenagers na to po letech vzpomínal: „Frankie samozřejmě nic nevěděl o praktikách nahrávacího byznysu, stejně jako my ostatní. Řekli nám: postaráme se o vás, peníze dostanete, až vám bude jednadvacet…“
Start Teenagers byl naprosto ideální – hned z jejich prvního singlu se stal ohromný hit. Píseň Why Do Fools Fall In Love se ale stala požehnáním a prokletím zároveň. Její původ dodnes obklopují nejasnosti. Skupina ji původně předváděla pod názvem Why Do Birds Sing So Gay, což je obrat, který se zachoval i v pozdějším textu. Má se za to, že inspirací pro ni se stal soused, který skupině poskytl své milostné dopisy jako inspiraci.
Všeobecně se tvrdí, že Lymon se po příchodu do skupiny výrazně podílel na jejím přepracování a změně názvu, ostatní členové skupiny to však vyvraceli s tím, že Frankieho vliv na konečnou podobu skladby byl marginální. Ve výsledku na tom moc nezáleželo, protože autorský honorář neviděl ani jeden z nich. Během jednoho z televizních vystoupení v roce 1956 dostal Frankie od moderátora nelehkou otázku, proč tuto píseň napsal. „Potřeboval jsem nový oblek,“ odpověděl s úsměvem zjevně dopředu připravenou repliku.
Ať už se Lymon na songu podílel, nebo ne, vokálně si ho zcela podmanil. Není těžké pochopit, proč ve své době tak uchvátil. Jeho projev je velmi vyspělý, procítěný a zapálený. Dává naplno vyniknout jeho talentu, který činil mimořádnými i další písně Teenagers. Ty sice už nezopakovaly velký úspěch prvního singlu, ale zajistily jim všeobecnou známost.
„Sám budeš úspěšnější“
Existence skupiny však netrvala dlouho. Už následujícího roku 1957 byl čtrnáctiletý Lymon přemluven svými agenty, aby se vydal na sólovou dráhu. Prospěchářský krok se velmi rychle obrátil proti němu – sólová kariéra nebyla zdaleka tak úspěšná a zájem o Lymonovy písně postupně klesal. Vyrovnat se nedokázal ani se změnou svého hlasu, během dospívání totiž přišel o svůj dětský soprán. Jeho starý repertoár tak ztratil své kouzlo a nový už publikum nezaujal. Nedařilo se ani Teenagers, kteří měli problém nahradit tak výraznou osobnost, jakou Frankie byl. Krátké setkání s Lymonem v roce 1965 skončilo zklamáním pro obě strany.
Od šedesátých let už směřoval Lymonův život spirálovitě ke dnu. Navzdory snahám se jeho nahrávky vůbec neprodávaly a on sám měl tehdy mnohem více starostí sám se sebou. Už v patnácti letech okusil poprvé heroin (podle vlastních vzpomínek ho k němu přivedla „dvakrát tak stará žena“) a závislosti se už nikdy nezbavil, přestože s ní bojoval. V roce 1966 byl za užívání této drogy zatčen, a aby nešel do vězení, zvolil službu v armádě. Ze základny však často utíkal, aby stíhal svá vystoupení a ještě během tréninku byl z vojska propuštěn.
Neuspořádané záležitosti
Bouřlivý byl i jeho soukromý život. Podle různých svědectví se celkem třikrát oženil, přičemž jedna z jeho manželek byla v té době stále vdaná. Sám Lymon žádné ze tří manželství nikdy oficiálně neukončil a dlouho se spekulovalo o tom, který sňatek byl vlastně platný. Jeho jediná dcera Francine se narodila jeho první „manželce“ a zemřela po pouhých dvou dnech.
Lymonův krátký život skončil 27. února 1968 po předávkování heroinem. Jeho tělo bylo nalezeno v koupelně bytu jeho babičky, kde v závěru života žil. Bylo mu pouhých 25 let a krátce před smrtí se znovu pokoušel rozjet skomírající kariéru. Jeho neuspořádaný život, neprůhledné smlouvy a celkový zmatek, jež po sobě zanechal, spustil řadu soudních sporů o jeho dědictví, které se táhly několik desítek let. Jsou vlastně výmluvnou tečkou za životním příběhem chlapce, který měl obrovský talent, ale nemohl ho bezpečně rozvíjet.
