Poslední album Creedence Clearwater Revival bylo ztělesněným průšvihem

Kariéra Creedence Clearwater Revival je zajímavá svou intenzitou. Za necelých pět let existence pod tímto jménem vydala formace ze San Franciska šest studiových alb (z nichž tři zvládla natočit za jediný rok). Mnoho jejích skladeb proniklo do zlatého fondu rockové hudby a dodnes jsou vyhledávané novými generacemi fanoušků, kteří oceňují jednoduchou strukturu, řízné provedení a skvělé texty…. A pak je tu ještě nešťastné Mardi Gras z roku 1972…

Strůjcem úspěchu CCR byl především John Fogerty, takřka výhradní autor hudby i textů, zpěvák a sólový kytarista. A právě v tom se skrýval problém. Zbylým třem členům se Fogertyho dominantní role začala postupem času zajídat. Nejprve došla trpělivost jeho staršímu bratrovi Tomovi, který kapelu v roce 1971 opustil. Ostatní se rozhodli pokračovat coby trio, ale jak basista Stu Cook, tak bubeník Doug Clifford požadovali změny. Chtěli na alba protlačit své vlastní skladby a celkově se na chodu CCR víc podílet.

John Fogerty to dlouho odmítal. Dobře si pamatoval na šedesátá léta, kdy se obtížně protloukali a nikdo o ně neměl zájem. Když konečně prorazili, chrlil Fogerty jeden hit za druhým, jen aby skupinu v centru pozornosti udržel. Obával se, že pokud poleví, bude to znamenat konec. Když tento přístup neocenil ani jeho bratr a raději odešel, řekl mladší Fogerty Cookovi a Cliffordovi: Dobře, můžete mít na desce své skladby. Ale zaranžujete a nazpíváte si je sami. Já vám do nich jen nahraju doprovodnou kytaru.

Rebelující spoluhráči tu demokracii ad absurdum přijali a na následujícím albu se skutečně objevily rovným dílem tři skladby od Fogertyho (plus jeden cover), od Cooka a od Clifforda. Album dostalo název Mardi Gras (Tučné úterý), což odkazovalo k velké masopustní veselici, poslední před začátkem velikonočního půstu. U nás ji známe pod názvem Masopustní úterý. Výsledné album zdaleka taková sláva nebyla. Protože jeho nejvýraznější charakteristikou je striktní autorské rozdělení, podívejme se na jeho obsah podle jednotlivých členů.

Bubeník Doug Clifford přispěl na Mardi Gras dvěma skladbami a jednu napsal ve spolupráci s Cookem. Ačkoliv měl z dřívějška image energického bubeníka, jako autora ho charakterizuje spíše lehkost. Chyběl mu však tah na branku, jeho Tearin‘ Up The Country se víc než čemu jinému podobá průměrnému country, které si lidé pouštějí pro zkrácení dlouhé cesty po nekonečných amerických silnicích.

Také v Need Someone To Hold nezapře Clifford svou zálibu v lidových žánrech. Country s příchutí folku okořeněné rockovou kytarou vzdáleně připomíná začátky The Band a je pravděpodobně nejlepším Dougovým příspěvkem na desku. Jeho hodnotu trochu snižuje třetí song What Are You Gonna Do, který je v podstatě totéž v bledě modrém. Obě písně si jsou až příliš podobné a při letmém poslechu je snadno zaměníte. Žádná ze skladeb není vyložený průšvih, ani jedna však nedosahuje kvalit dřívějšího katalogu CCR.

Do tuhého začne jít s výtvory baskytaristy Stua Cooka. Kámen úrazu spočívá v jeho zpěvu. Doug Clifford také nebyl zázračný pěvec, ale na vlastní písně stačil. Cook se naproti tomu vytasil s přepjatým hlasem a tak silným chraplákem, že budete sami mít tendenci si odkašlat. Často taky komolil slova, takže mu nebylo rozumět. Spíš než jako autentický jižan nakonec zněl jako připitý imitátor Micka Jaggera. Právě Cookův vokální výkon se stal hlavní slabinou desky a byl často zesměšňován.

Zpěv neustále balancuje na hraně mezi špatným a směšným (záleží na náladě) a má tak tendenci odvádět pozornost od písní jako takových. Na třech Cookových příspěvcích je nejhorší, že při jejich poslechu pochopíte, co se snažil vytvořit, ale ani v jednom případě se mu to nepodařilo. Skladba Door To Door, jíž nechybí určitý spád, měla asi být tvrdší jižanský rokenrol, působí však tuctově. Tahavá Sail Away snad měla dojmout, ale zní banálně a Take It Like A Friend, která se pokusila přiblížit se klasickému soundu CCR, naprosto propadla právě kvůli zpěvu.

V téhle slabé konkurenci se zdá, že John Fogerty musel zákonitě zazářit. Možná si to myslel i on a tak se dvakrát nesnažil. Hned úvodní Lookin' For A Reason je průměrné uondané country. Fogertyho hlas byl o několik tříd nad Cookem i Cliffordem, ale v tomto případě vlastně neměl co zpívat. Zvlášť nápadité nebylo ani zpracování známého hitu Hello Mary Lou. Tuto populární píseň nazpívalo ještě před CCR několik umělců, Fogertyho verze neurazí, postrádá však jiskru.

Jediná Sweet Hitch-Hiker nabízí nějaké propojení s dřívější tvorbou CCR. Má energické tempo, syrový instrumentál i výrazný zpěv. Jejím hlavním problémem je, že Fogerty na tomto poli napsal lepší a chytlavější kousky než tuto ódu na krásnou stopařku.

Fogertymu se přesto povedl výrazný zářez a to se Someday Never Come. Na rozdíl od výše jmenovaných písní, které jsou do velké míry stylizované, tahle pro něj byla hluboce osobní. Napsal ji v době, kdy procházel těžkým obdobím – rozpadala se mu kapela a krachovalo i jeho manželství. Vzpomněl si při tom na vlastní rodiče, kteří se rozvedli, když byl ještě kluk. Své pocity do textu mistrně vtělil, skladba je nádherně smutná a velmi působivá. Slzy do očí vehnala jeho spoluhráčům i některým hudebním publicistům.

Protože CCR předcházela jejich pověst, Mardi Gras se zpočátku dobře prodávalo. Recenze však byly drtivé. Jediné chvály se dočkal John Fogerty. I on však odvedl slabý výkon, nakonec byl spíš jednooký král mezi slepými než skutečný vítěz.

Na albu je nejhorší právě to, že je nejenom špatné, ale i odbyté. Fogerty se ve své „demokratické velkorysosti“ vzdal i producentského křesla a nechal své kolegy jízlivě vymáchat ve vlastní nezkušenosti s aranžováním skladeb. Songy tak nemají jednotný zvuk ani styl a jsou velmi krátké. Celková stopáž nedosahuje ani půl hodiny. Clifford a Cook podezřívali Fogertyho, že album zanedbal schválně, aby špatný výsledek využil jako záminku ze skupiny odejít. Sám John albem pohrdal. V jednom rozhovoru ho označil za koňský hnůj a odmítal ho počítat do diskografie CCR.

Příliš se nepovedl ani obal, jemuž vévodila dívka v masopustním kostýmu. Zpracování ve stylu reklamy s kruhovým názvem skupiny mohlo vypadat dobře nebýt nešťastného ladění do té nejošklivější hnědé, jakou v grafickém studiu našli. Kvůli ní obraz vypadá jako plechová cedule, kterou někdo po třiceti letech vyhrabal ze stodoly. Možná tam měla zůstat i většina materiálu tohoto alba.