Zášť až za hrob. Creedence Clearwater Revival se neusmířili ani po smrti jednoho z nich

Příběhů podobných Creedence Clearwater Revival rockové dějiny mnoho nenabízí. Na první pohled připomínají kometu, která se náhle objevila na obloze, všechny oslnila svou září, ale brzy zase zmizela. Ve skutečnosti se však tato čtveřice z Kalifornie musela k prvním příčkám tvrdě propracovat. Začala už na střední škole, kdy trio John Fogerty, Doug Clifford a Stu Cook vystupovalo pod názvem Blue Velvets mimo jiné jako doprovodná kapela Johnova staršího bratra Toma. Ten se následně ke skupině nastálo připojil jako frontman, zpěvák a kytarista. Z jejich rané tvorby se na nahrávce zachovalo jen pár písní napsaných a nazpívaných Tomem Fogertym. Jsou to líbivé, ale tuctové zamilované šlágry ve stylu padesátých let, které tehdy hrály z každého jukeboxu v Americe. Nic, čím by si začínající kapela umetla cestu ke slávě.

V roce 1964, po pěti letech účinkování podepsali nahrávací smlouvu s vydavatelstvím Fantasy Records. To prosadilo změnu názvu nejprve na nic neříkající Vision a záhy na kontroverzní Golliwogs podle dětské literární postavičky. Kapele se protivila obě jména, nehledě na to, že samotný Golliwog byl se svými kudrnatými vlasy a širokými červenými rty ztělesněním rasistických stereotypů. Ve druhé polovině šedesátých let pokračovala čtveřice s nahráváním dalších singlů. Na těch už se autorsky podíleli oba bratři Fogertyové a mladší John začal zpívat i hlavní vokál. Vzorem mu byl starší bratr, kterého pečlivě sledoval jak na koncertech, tak ve studiu a snažil se naučit jeho stylu, trikům i technice. Nakonec Toma předčil po všech stránkách a začal přebírat kontrolu nad kreativní i hudební stránkou kapely. Písně vydané pod hlavičkou Golliwogs pokračovaly v linii rokenrolového cukrkandlu z padesátých let. Nadále to nebyla žádná průlomová muzika a malá odezva posluchačů tomu odpovídala.

V roce 1966 přerušila zadrhávající se kariéru skupiny vojenská služba Johna Fogertyho a Douga Clifforda. Znovu se dali dohromady až po dvou letech a rok 1968 byl pro další fungování klíčový. Fantasy Records totiž získalo nového majitele Saula Zaentze a ten čtveřici nabídl smlouvu na dlouhohrající desku. Skupina také využila vítanou příležitost zbavit se nenáviděného jména a přišla s vlastním: Creedence Clearwater Revival. První slovo inspirovalo jméno kamaráda Toma Fogertyho, druhé reklama na pivo Olympia a Revival byla narážka na opětovné shledání kapely po vynucené pauze. Eponymní album vyšlo v červenci 1968… a to už byla docela jiná písnička než předchozí nezajímavé rockabilly.

Přestože kapela pocházela ze slunné Kalifornie, v jejich hudbě nebylo ani památky po hravém surf rocku nebo verších o bezstarostném dni na pláži s hezkými děvčaty. Jejich styl se brodil temnými louisianskými bažinami. Zatímco v Evropě probíhala pod taktovkou Beatles, Cream nebo Led Zeppelin hudební revoluce, obrátili se CCR ke kořenům. V jejich hudbě se mísí jižanské swamp blues s country, syrovým rockem a vytváří unikátní a nezaměnitelnou kombinaci. Zatímco většina tehdy populárních kapel si užívala natahování stopáže, přidávání nových nástrojů a postupů, písně CCR byly přímočaré a většinou krátké s vokálem Johna Fogertyho ostrým jako břitva.

Mladší z bratrů v té době převzal plnou kontrolu nad kapelou. Vedle zpěvu se ujal i sólové kytary, hrál také na klávesy nebo harmoniku. Byl talentovaný a písně doslova sypal z rukávu. V textech se vymanil z banálních milostných zápletek a začal pojmenovávat problémy a stinné stránky tehdejšího amerického života z pozice malého člověka, jak sám říkal. Služba v armádě posílila jeho odpor k autoritám a elitám, vůči nimž se začal vymezovat. Ostatní členové, včetně bratra Toma, zůstávali pouze v jeho vleku.

Víc, než výstižná byla v tomto ohledu recenze debutového alba z pera Barryho Gifforda: „Jediným světlým bodem je John Fogerty. Je to zajímavý zpěvák a talentovaný kytarista. Bubeník je monotónní, basové linky se opakují, rytmická kytara není skoro slyšet.“ Důkazem budiž skladba Keep On Chooglin‘ z druhého alba. Zatímco mladší Fogerty zpívá a sází jedno sólo na kytaru a harmoniku za druhým, rytmická sekce drží jednoduchou doprovodnou linku a Tom Fogerty hraje celou dobu pouze jeden jediný akord stále dokola. Tak skončil původní frontman a zpěvák.

Hvězda CCR rychle stoupala. V průběhu roku 1969 vydali tři studiová alba a zahráli na festivalu ve Woodstocku. Jejich vystoupení poznamenaly technické problémy a John Fogerty považoval výkon kapely za podprůměrný, takže prohlásil, že nechce, aby byl záznam vystoupení použit v plánovaném filmu o Woodstocku. Při zběžném zhlédnutí se to zdá jako zbytečně kritické hodnocení, ale Fogertyho slovo bylo zákon.

V rychlém sledu přicházela další alba a úspěšné singly pod taktovkou Johna Fogertyho. Jeho absolutní kontrola a panovačnost se však začaly ostatním členům zajídat, zvlášť starší bratr ji těžko snášel a na začátku roku 1971 CCR opustil. Skupina dále pokračovala jen ve třech. John Fogerty neviděl na své dominantní roli nic špatného, podle svých slov tím chránil sebe a ostatní od toho, „aby museli znovu pracovat v automyčce“. Nápady a zásahy ostatních odmítal, protože mu narušovaly jeho koncepci. Ale i Cook s Cliffordem měli své ambice a chtěli je prosadit.

Fogerty jim nakonec ustoupil a řekl, že tedy mohou skládat vlastní písně, ale ať si je i sami nazpívají a Fogerty jim nahraje pouze kytarové party. Výsledkem nového uspořádání se stalo sedmé studiové album Mardi Gras, na něž přispěl Fogerty čtyřmi písněmi a Cook s Cliffordem každý po třech. Dobová kritika album strhala jako slabé a nesoudržné a navzdory slušným prodejům skončila pro kapelu velkým rozčarováním. Po turné k podpoře desky se skupina rozpadla, ale klid rozhodně nenastal.

John Fogerty se pustil do sólové kariéry, nápadů měl stále dost. Spoustu energie mu však braly spory s vydavatelství Fantasy. Jak už to tak bývá, smlouva nabídnutá Saulem Zaentzem, kterou kapela v roce 1968 podepsala, byla velmi nevýhodná a CCR přišli o značnou část příjmů. Nejvíc na ní přirozeně prodělal John, ale spokojeni nebyli ani ostatní. Mladší Fogerty nakonec přišel o všechna práva na vlastní písničky a velmi se ho dotklo, že ve sporech s vydavatelstvím se bývalí spoluhráči postavili na stranu jeho „největšího nepřítele“ Zaentze. Vše vyvrcholilo v osmdesátých letech, kdy na něj Zaentz podal absurdní žalobu, v níž ho obvinil, že ve svém novém songu The Old Man Down the Road vykrádá starý hit CCR Run Through The Jungle. Byl tedy obviněn z plagiátorství sebe sama. Spravedlnost naštěstí nepozbyla zdravého rozumu a Fogerty spor vyhrál.

Kapela se po rozpadu sešla pouze jednou, když v roce 1980 hrála na svatbě Toma Fogertyho. Všichni čtyři se sice podíleli na povedené skladbě Mystic Isle Avalon z Tomova sólového alba, ale fyzicky se ve studiu nepotkali. Později se John Fogerty, Cook a Clifford setkali na své bývalé střední škole jako Blue Velvets. Jakýmkoliv snahám o comeback učinilo konec 6. září 1990, kdy Tom Fogerty zemřel. Při krevní transfuzi se nakazil HIV a po pár letech zemřel. Bylo mu 48 let.

Ostudná dohra přišla v roce 1993, kdy měli být Creedence Clearwater Revival uvedeni do rokenrolové Síně slávy. Ten rok byl přelomový, protože během slavnostního večera měli poprvé vystoupit samotní ocenění. Mnoho lidí tak očekávalo shledání členů CCR i proto, že slavnostní atmosféra toho večera dokázala přimět další rozhádanou kapelu – legendární Cream – aby odložila vzájemné spory a poprvé po čtvrtstoletí vystoupila na stejném pódiu. Smíření předpokládala i Tomova manželka, která do sálu přinesla urnu s popelem zesnulého manžela.

John Fogerty však koncert s Cookem a Cliffordem kategoricky odmítl. „Už nikdy se nebudu s těmi dvěma prezentovat jako kapela,“ prohlašoval rozhodně. Netrval sice na tom, aby sám vystoupil, ale vedení Síně pochopitelně usilovalo, aby se vůdčí síla CCR na pódiu objevila. Zřejmě i proto dostal Stu Cook neurčitý příslib, že vystupovat určitě budou a že se jim někdo ozve. Až po příjezdu do Los Angeles on a Clifford zjistili, jak se věci mají. Vedení Síně totiž Fogertymu po odmítnutí původní varianty nabídlo možnost vystupovat s jinými hudebníky. Samotný ceremoniál sice proběhl spořádaně, ale po něm se dva členové kapely šli posadit ke stolu, aby sledovali, jak ten třetí hraje jejich společné písně s jinými hudebníky. Cooka a Clifforda to tak naštvalo, že v průběhu vystoupení sál opustili. Žádné usmíření se nekonalo.

Rytmická sekce kapely začala v devadesátých letech vystupovat společně pod názvem Creedence Clearwater Revisited, za což si vysloužila žalobu od Fogertyho. Soud nakonec vystupování skupiny pod tímto jménem posvětil. Fogertymu spravil náladu až začátek letošního roku, kdy se po více než 50 letech znovu stal majitelem vlastních písní. V mezidobí létaly mezi ním a Cookem a Cliffordem občasné pokusné vlaštovky, kdy jedna či druhá strana veřejně uvažovala o potenciálním návratu. Z žádné zvěsti však nikdy nic nebylo a shledání tří bývalých spoluhráčů už dnes příliš pravděpodobné není.