Článek
Že fanoušci žijí výtvory svých oblíbených umělců víc než oni samotní, je známá věc. A neplatí to jen v hudbě, ale i ve filmu nebo literatuře. Žánr fan fiction je toho nejlepším důkazem. Příznivec slavné punkové kapely Clash se před několika lety pokusil o jakousi fan fiction naruby. Nevytvářel nic nového, naopak se pokusil přetvořit už vydané.
Album Cut The Crap se zapsalo do historie jako jedna z nejhorších desek v rockové historii. Bylo to z několika důvodů, některých zasloužených, některých méně. Předně je tahle studiovka dílem pouze dvou členů klasické sestavy – Paula Simonona a především Joea Strummera. Už dříve byl pro drogovou závislost vyhozen lidský metronom, bubeník Topper Headon a o něco později i tvůrčí síla a studiový kouzelník Mick Jones. Na jejich místa nastoupili mladší, veskrze neznámí hudebníci. Nové sestavě se začalo říkat Clash II, aby se důsledně oddělila od dřívější uznávané éry.
Dobré písně, hrozné provedení
Z obsahového hlediska to naopak zdaleka taková katastrofa není. Cut The Crap obsahuje i velmi dobré skladby a pokud by je nahrála klasická sestava, patřily by jistě do zlatého fondu Clash. Ať už je to kousavá Three Card Trick, obžaloba Margaret Thatcherové This Is England nebo melancholická North and South.
Ale co jim to bylo platné, když je v roce 1985 zabalili do odpudivého rádoby moderního kabátu. Ten měl na svědomí hlavně manažer Bernie Rhodes. Rozhodl se přímo vložit do nahrávání, třebaže k tomu neměl žádné předpoklady. Prosadil do nahrávek bicí automat, což byl nejen okázalý klacek pod nohy nového (a schopného) bubeníka Petera Howarda, ale u tak technicky zdatné kapely také skoro zločin proti dobrému vkusu.
Když album vyšlo, byli z něj fanoušci hodně rozčarovaní. Jedním z nich byl i jistý Gerald Manns z Německa. Sám své první setkání s albem popisoval takto: „Nedokázal jsem Dictatora (úvodní skladbu) doposlouchat do konce. Přeskočil jsem na Dirty Punk. Přehrál jsem to pak svým bratrům, protože jsem nedokázal uvěřit tomu, co jsem právě slyšel.“
Protože je sám hudebník, rozhodl se před několika lety vdechnout Cut The Crap jiný život. Jak sám říká, na začátku stál objev softwaru, který dokázal velmi čistě oddělit zpěv od zbytku písně. „V té chvíli se zrodil nápad na De-Berniator,“ dodal s odkazem na manažera, jemuž se zfušovaný zvuk desky nejčastěji klade za vinu. K izolovanému Strummerovu zpěvu bylo nutné znovu natočit kytary, bicí a baskytaru. Manns při tom vycházel z řady dochovaných koncertních bootlegů, případně demonahrávek samotného alba.
Bicí sice znovu obstaral automat, tentokrát však citlivěji naprogramovaný a vycházející ze skutečné hry Petera Howarda. V případě písní, které Clash živě nehráli, se Manns pokusil Howardovu hru napodobit a následně ji společně s bratrem naprogramovat. V tomto mu původní nahrávky pomohly, protože měly díky automatu přesné tempo. Na desku přinesl i duch Micka Jonese, protože podle svých slov při několika sólech „vykradl“ jeho nápady. Připravit každou píseň trvalo zhruba týden, celé album tedy spolykalo takřka tři měsíce.
„Nedalo se to poslouchat“
Změna je patrná hned od první stopy. Úvodní Dictator je v původním provedení děsivá záležitost, nesrozumitelný mišmaš, kde se přeřvávají nástroje, zpěv, refrény a rádiový přenos. Pod vším tím nánosem se však skrývá docela obstojné jádro a Manns ho dokázal obnažit. V jeho podání je sdělení songu jednodušší a jasnější – přesně v duchu Clash.
Pomohlo to i méně povedeným písním typu Fingerpoppin‘ nebo Cool Under Heat. A skladbám, jejichž textové sdělení je mírně řečeno diskutabilní, jako Dirty Punk nebo We Are Clash, dodal alespoň jakousi punkovou důstojnost, jež dokáže odvést pozornost od slovních nedostatků. První jmenovaná navíc zaujme příjemným detailem – zřetelně řinčivou kytarou à la Joe Strummer, kterou fanoušci kapely velmi dobře znají. Manns pro zvýšení autenticity použil stejné nástroje a zvláštní pozornost věnoval právě tomu, aby se přiblížil typickému zvuku frontmana kapely.
To, kolik práce si Manns dal s bicími, ukazuje Are You Red…Y. V originále je to podivné hybridní disco, tady ho naopak otevírá energický part věrně napodobující skutečného hudebníka. Howard byl hlasitým energickým bubeníkem. Na rozdíl od více technicky zaměřeného Headona, který byl géniem detailu, hrál Howard s větší punkovou energií a automat ho v této písni skvěle napodobuje. Bicí doslova dopují energií i Movers And Shakers.
S Clash bylo vždy neodmyslitelně spjato reggae. Také na Cut The Crap jedna taková skladba byla. Play To Win však velmi uškodilo studiové zpracování. Mannsova verze se vrací více do minulosti a do dob klasické sestavy. Ta reggae uměla velmi dobře a její duch stačí k tomu, aby se Play To Win změnila z neposlouchatelného braku na obstojnou píseň.
Inspirace na koncertech
Skutečná zkouška ohněm však přichází až se skladbami, které byly v rámci původního alba povedené a nadprůměrné. Oblíbeným koncertním šlágrem se v osmdesátých letech stala Three Car Trick. S ní proto Manns neměl mnoho práce, stačilo se přiblížit pódiovému provedení. Zbytek už píseň zvládne sama, přestože tady už pomalu naráží na strop možností – vokály znějí oproti divočejšímu zbytku možná až příliš uměřeně.
This Is England, korunní klenot zatracené desky, naopak doznal zásadních změn. Je to jedna ze dvou, maximálně tří skladeb, jež dokázaly podivný zvuk původní nahrávky využít ve svůj prospěch a zněly dobře už tehdy. Její ponuře valivé tempo je nyní živější a pozornost upoutají výraznější a hravé kytary ve stylu původního demosnímku. Volit lepší variantu je v tomto případě obtížné.
Také North And South se svým nepopsatelně smutným kouzlem těžila ze stylu originálního elpíčka. Mannsova verze opět vychází z koncertních verzí, snaží se zároveň ale zachovávat i atributy studiové nahrávky. Ve výsledku mezi těmito mantinely trochu kostrbatě bruslí a North And South je tak asi jedinou skladbou, jež uhájila původní sound Cut The Crap.
Bude vydána oficiálně?
Manns na své dílo získal i ohlasy od tehdejších spolupracovníků kapely. Jedním z nich byl i kytarista Nick Sheppard. „Reggae verzi neposlouchatelné Play To Win označil za geniální a svou oblíbenou,“ pochlubil se Manns. Jeho snem, byť jak sám uznává těžko splnitelným, by bylo oficiální vydání těchto nahrávek.
Nabízí se samozřejmě otázka, jak k této radikální předělávce přistoupit z uměleckého nebo etického hlediska. Nejedná se o přepisování odkazu původního alba? Mohli bychom to ironicky odmítnout s tím, že Cut The Crap stejně žádnou pozitivní reputaci nemá a reboot mu může jen pomoct. Originální verze navíc stále existuje a, ruku na srdce, je stále známější, takže má možnost oslovit nové posluchače nebo obměkčit ty staré.
Nová nahrávka navíc nemíří ani proti samotným Clash. Nevznikla vypočítavě s cílem vydělat peníze nebo zaprodat značku. Vytvořil ji člověk-fanoušek právě díky svému pozitivnímu vztahu ke kapele a s upřímnou snahou zlepšit potenciál písní, který byl před čtyřiceti lety trestuhodně promrhán. Je to umělecké vyjádření. A nejlepší důkaz, že se jedná o dílo stále živé a inspirující. Je sice nutné mít na paměti, že se nejedná o nahrávku Clash, ale o práci jejich fanouška, nic to ale nemění na tom, že odvedl velmi dobrou práci. A když nic jiného, vytvořil kuriozitu, s níž by se fanda Clash měl určitě seznámit. A položit si tu hroznou hypotetickou otázku: Co kdyby v tom roce 1985…
Informace v článku pocházejí z knihy Clash: smrt nebo sláva a rozhovoru s Geraldem Mannsem. Děkuji své kamarádce, která text prošla a zbavila ho chyb a překlepů, jimiž jsem dlouhodobě typický…
