Článek
Před pár lety pořádala oficiální facebooková stránka Clash mezi fanoušky anketu o nejlepší album této kapely. Místo šesti kandidátů však bylo představeno pouze pět, poslední studiovka Cut The Crap chyběla. I když většině posluchačů nejspíš ne…
U významných alb je často dobré znát okolnosti jeho vzniku. Platí to i v případě tohoto mimořádně nepovedeného. Clash zažili svůj vrchol s albem London Calling, všeobecně považovaným za jeden z vůbec nejlepších počinů v hudební historii. O tři roky později, v roce 1982 pak se singlem Should I Stay or Should I Go získali svůj první rádiový hit číslo 1 a mířili na stadiony. Vztahy v kapele však v té době měly daleko do nějaké idylky. Nejprve se ze sestavy poroučel bubeník Topper Headon, dříve ceněný pro své metronomicky přesné hraní, později zatracovaný za problémy s drogami.
Skřípalo to i ve vedoucím duu Joe Strummer-Mick Jones. Odcizovat se začali už před časem, Jones nebyl na rozdíl od Strummera typický punker, chtěl být rockovou hvězdou a bavilo ho s hudbou experimentovat. Jeho reputaci uškodilo album Rat Patrol From Fort Bragg, které produkoval. Ostatní nebyli spokojení, materiál tak prošel novým mixem a pod názvem Combat Rock vyšel v roce 1982. Všechny doháněla k nepříčetnosti Jonesova nedochvilnost, jíž si vykládali jako ztrátu zájmu o Clash.
Budeme moderní, bubeník je přežitek
Spory podněcoval i manažer Bernie Rhodes. Ač se to může zdát na první pohled nepochopitelné, měl k tomu svoje svérázné důvody. Rhodese už neuspokojovala jen role manažera. Chtěl být sám hudebníkem a skladatelem. Jeho velký vzor Malcolm McLaren, dřívější manažer Sex Pistols, v té době rozjel vlastní kariéru a Rhodes ho chtěl následovat. Postrádal sice hudební nadání, ale měl k dispozici talent Joea Strummera. Právě na jeho stranu se při sporech ve skupině postavil a v roce 1983 dosáhl svého – Strummer Jonese z kapely vyhodil.
Ačkoliv skončila polovina kapely, zbývající duo Strummer a baskytarista Paul Simonon se rozhodlo pokračovat. Nabralo hned dva nové kytaristy Nicka Shepparda a Vince Whitea, kteří se připojili k němu a bubeníku Peteu Howardovi. Nové skvadře se začalo říkat Clash II a toto jméno se jí drží dodnes, aby se co nejméně ušpinil odkaz klasické sestavy Strummer-Jones-Simonon-Headon.
Joe Strummer se záhy pustil do nahrávání dalšího alba. Natočil demosnímky všech skladeb, ale v roce 1984 ho zasáhly dvě tragédie – otec zemřel a matce diagnostikovali rakovinu. Jeho rozpracované písně si tak vzal do parády Bernie Rhodes. Manažer chtěl, aby album znělo drsně (což bylo mimo jiné gesto odmítnutí předchozí okázalosti Micka Jonese), ale zároveň také moderně, takže prosadil, aby bubeníka nahradil bicí automat jménem Fayney. Byla to obrovská chyba a okázalý klacek hozený pod nohy velmi schopného bubeníka Petea Howarda.
Výsledné album si právem zaslouží titul nejhoršího alba Clash. Snahy o „modernější zvuk“ zničily potenciál většiny písní a srazily je až k naprosté hranici poslouchatelnosti. Písně jako Are you Red…Y nebo Fingerpoppin' se nejen nepovedly, ale jejich poslech skoro fyzicky bolí. V úvodním Dictatorovi se doslova přeřvávají jednotlivé nástroje, do toho se mísí zpěv, pokřikování a rádiový přenos. Výsledkem je nesrozumitelný guláš, v němž se jen tu a tam ozývají staří Clash. Jen o něco lépe dopadla následná Dirty Punk. Svým způsobem je ztělesněním celého alba – název je kýčovitý, text chabý, zpěvu nejde rozumět a mezi slokami duní skandované refrény ve stylu fotbalových fanoušků. Z nich se stal jeden z typických znaků desky, protože se opakují v každé druhé písni. V podobném duchu se nesou i Movers and Shakers nebo Cool Under Heat, které by snad shovívavějšího (nebo neznalého) posluchače mohly zaujmout.
Do ranku nezdařených skladeb naopak propadla třeba Play To Win, snaha pokračovat v tradici reggae skladeb tvořících vždy pevnou součást všech alb Clash. Oproti starším písním jí chybí uvolněný pocit improvizace, spousta stopáže se promrhá v částech, kdy se pořádně nehraje ani nezpívá, a velmi jí škodí zvukové zpracování.
Zvláštní kategorií se stala píseň We Are The Clash. Vznikla v době, kdy se Mick Jones nechal slyšet, že se spojí s Topperem Headonem pod hlavičkou Clash. Strummer promptně spíchnul tuto skladbu a hrál ji na většině koncertů, aby co nejhlasitěji demonstroval, kdo je tu Clash. Song sám o sobě není (na poměry desky) až tak špatný, ale skandovaný refrén „We are the Clash!“ zní absurdně a následné Strummerovo „what?!“, dílem překvapené, dílem znechucené, je víc než výstižnou reakcí.
Květiny ze smetiště
Navzdory smršti kritiky se v tracklistu alba najdou skladby povedené a nadprůměrné. První z nich je Three Card Trick. Základ tvoří jednoduchá, ale líbivá melodie ve stylu ska a Strummer přidal jeden ze svých nejlepších textů. Jeho verše jsou plné typických alegorií a pichlavých přirovnání kritizujících nenávist. Při lepším zpracování by se skladba neztratila na žádném z dřívějších alb. Kapela ji s oblibou hrávala i na koncertech.
Jisté kladné ohlasy obdržela i píseň North and South, především díky své melancholické atmosféře. Jako jedna z mála dokáže využít zvuk desky ve svůj prospěch, zní velmi dobře a má v sobě něco nepopsatelně smutného. Sám Strummer její zpracování ocenil.
Skutečným vrcholem pochybné desky se stala This Is England, neprávem zapomenutý klenot Clash. Ještě před vydáním alba byla vybrána na singl a beznadějně propadla. Nezasloužila si to, protože to bylo promyšlené dílo s hlubším významem. Líčí nelichotivě atmosféru Velké Británie na počátku osmdesátých let v dobách tvrdých thacherovských reforem. Levicově orientovaní punkeři neměli ráznou premiérku vůbec v oblibě a Strummerův text o lesku a bídě skomírajícího impéria je obžalobou za všechny tehdejší problémy. Píseň se sune velmi pomalu ve své pochmurné náladě, ale snad poprvé tady všechny atributy alba Cut The Crap dokonale fungují – i ten skandovaný refrén a bicí automat. České fanoušky může zajímat, že Strummer k této melodii původně napsal jiný text o okupaci Československa v roce 1968 a až následně ho změnil. Demo této nahrávky se našlo teprve před pár lety.
Verdikt nad deskou byl tehdy tvrdý, nedočkalo se prakticky žádné chvály. Korunu nepovedenému obsahu nasadil ještě hloupý nic neříkající název a kýčovitý obal pankáče s čírem. Sám Joe Strummer byl výsledkem hodně rozčarovaný a s výjimkou North and South a This Is England desku zatratil a nerad se k ní hlásil. Na hodnocení Cut The Crap se v průběhu let nic nezměnilo, čas mu nepomohl. Přesto nemusí být výsledný odsudek tak tvrdý. Dvě výše zmíněné písně rozhodně za poslech stojí. Jsou to dvě osamělé květiny vyrostlé na zapomenutém smetišti. Kapela navíc fungovala jen na poloviční výkon a nádavkem ji ještě brzdily hloupé nápady manažera Rhodese. Pod jejich nánosem se leckdy staří Clash pořád ukrývají. Ale bude mít někdo chuť je vyhrabávat ven?
Zdrojem článku byla mimo uvedených zdrojů kniha Clash: smrt, nebo sláva
