Možná vykradlo jiné, ale pak je převálcovalo. První album Led Zeppelin je stále fascinující

Populární nahrávky dokážou zaujmout. Dobré nahrávky umí vždy přilákat nové. Ale opravdu skvělé nahrávky inspirují další muzikanty. Eponymní deska Led Zeppelin se slavným obrazem hořící vzducholodi (který jim jednou pořádně zavařil) patří do všech tří kategorií. Hned při prvních taktech se otevírá úžasná hudební smršť, která během následujících pětačtyřiceti minut dokázala převrátit naruby vše, co se v té době v hudbě považovalo za možné.

Stopáž této desky skupina vypilovala během svého třítýdenního skandinávského turné – tvořila ji směsice vlastního materiálu, převzatých písní a aranžovaných bluesových „tradicionálů“. Proto necelé dva týdny po návratu do staré dobré Anglie mohla čtveřice nastoupit do studia a celý set natočit. Stačilo jim na to třicet hodin rozložených do devíti dnů. Velmi jim pomohl fakt, že kytarista a kapelník Jimmy Page a baskytarista John Paul Jones byli zkušenými studiovými muzikanty.

Úvodní Good Times, Bad Times se zapsala zlatým písmem do srdcí milionu posluchačů. Někteří obdivovali ústřední sekaný riff, jiné zaujal exaltovaný zpěv, další žasli nad legendárním trojšlapem Johna Bonhama. Přestože rozhodně nehraje hlavní roli, právě zde se mladý bubeník nejlépe uvedl. Jeho hra je výrazná, hlučná, nikdy se ale přehnaně nepředvádí. V tom se liší třeba od jiného bouřliváka s paličkami Keitha Moona. Bonham se vždy snažil co nejlépe přispět dané písni, místo aby stavěl na odiv sebe samotného. V úvodní skladbě předvádí jemné finesy, které dobře doplňují Pageovu hru. Pokud bylo potřeba zvolnit jako v Your Time Is Gonna Come, udělal to. Když kytarista drtí rychlé power akordy v Communication Breakdown, Bonham mu sekunduje jednoduchým řízným doprovodem.

V druhé skladbě Babe I’m Gonna Leave You dostane pro změnu prostor zazářit zpěvák Robert Plant. Pomalý a trochu rozvláčný song Plant vypráví nejprve uměřeně, ale jak se jeho spoluhráči dostávají do obrátek, sám přidává na intenzitě, zatímco hudba kolem něj exploduje. Je znát, že jeho velký vzorem tehdy byla Janis Joplin. V následné You Shook Me kvílí jako raněné zvíře a v samotném závěru předvádí s Pagem strhující sekci „zvolání-odpověď“, za níž by se nemuseli stydět ani Gillan s Blackmorem. Dokázal nejen zpívat blues, ale skutečně se do něj ponořit… a stáhnout s sebou i posluchače.

John Paul Jones ve skupině vždy platil za tichý typ. Mluvil málo, jen zřídka dával najevo velké emoce. Vždy byl však spolehlivě na svém místě, třebaže ve stínu ostatních, a odváděl poctivou práci. Taková je i jeho hra na debutovém albu. Podobně jako Bonham se nesnaží vecpat se do popředí, ale dodává většině skladeb tu správnou atmosféru. Když byla píseň živá, jako Good Times, Bad Times, dodal do ní hravé basové party… když měla být temná jako v Dazed And Confused, duní jeho basa zlověstně v pozadí. Jones vedle baskytary obstaral do několika písní i klávesové party, v Your Time Is Gonna Come se jeho varhany krásně doplňují s Pageovou akustickou kytarou.

Hlavní roli v celém úchvatném představení ale hraje Jimmy Page a to doslova. Také on se předvedl hned s několika nástroji, vedle elektrické kytary vzal do ruky i akustickou nebo pedálovou steel kytaru. Jeho záběr je skutečně široký – od jeho typicky okázalé práce v Good Times, Bad Times, přes skoro až punkový nářez Communication Breakdown po jemnou a precizní Black Mountain Side. On i skupina se sebejistě pohybují napříč všemi možnými písněmi – rychlými, pomalými, procítěnými i temnými. Vše přitom zní velmi soudržně a kompaktně. Je to produkt kapely s vyjasněnou představou, jak chce a bude znít.

Důvod, proč je první album Led Zeppelin tak dobré, je právě studiová práce. Skupina hrála naživo skvěle a uměla posluchače lehce strhnout na svou stranu. Ale to tehdy dokázala spousta jiných. Jenže ti pak přišli do studia a tam se potýkali s obtížným úkolem převést koncertní energii na vinyl. Jimmy Page byl naproti tomu díky létům hraní pro jiné umělce ve studiu jako doma a dokonale znal jeho možnosti. Chtěl dosáhnout co nejlepšího výsledku a využíval všech možností, jak toho docílit. Věděl, že studio mu dává příležitosti kouzlit s technikou, přicházet s novými zvuky nebo postupy, na něž během adrenalinových živých vystoupení není čas ani pomyšlení. Page v sobě unikátním způsobem skloubil funkci kapelníka, tvůrčí síly a producenta a právě on má lví podíl na úspěchu většiny nahrávek Led Zeppelin.

Navzdory vší chvále nelze samozřejmě nezmínit největší bolest alba, a to je vykrádání jiných umělců a neuvádění autorství. Původní jsou totiž jen tři písně, šest zbývajících převzala kapela v různé míře od jiných. Na tom by samo o sobě nebylo nic zvlášť zlého, v hudbě se kopírovalo vždy a málokdo má v tomhle ohledu čisté svědomí. Nešlo ani tak o přisvojování různých tradicionálů, jejichž autor nebyl známý. Skutečný problém bylo nepřiznání autorství u písní, kde byl původní interpret dobře známý.

Takhle Page a spol. například vymazali zásluhy Jakea Holmese v Dazed And Confused. Jeho původně krátkou (navíc stejnojmennou) pecku ale aspoň rozpracovali do mohutného a strhujícího kolosu, vedle něhož zní originál obyčejně a nezajímavě. Ale taková Black Mountain Side nebyla nic jiného než zpěvu zbavená kopie songu Berta Jansche, vydaného dva roky předtím.

Potíže nastaly i se skladbou You Shook Me, byť jako jedna ze dvou uváděla původního umělce. Jeff Beck, Pageův bývalý spoluhráč totiž dříve téhož roku vydal stejnou píseň na vlastním albu a od svého kamaráda to bral jako osobní podraz. Pikantní na celé věci bylo, že JP Jones hrál v Beckově verzi na varhany. I taková hudební osobnost, jakou Beck bezesporu byl, však ve srovnání s monumentální zeppelinovskou interpretací nemohla obstát.

V průběhu dalších let se spory rozhořely kolem všech písní, jen u dvou však byli původní autoři doplněni alespoň na pozdější vydání. Je to zbytečná skvrna na kvalitách jinak fenomenálního elpíčka a nejspíš už ji nikdy nikdo nesmyje. Nabízí se však otázka: proč jsou verze Led Zeppelin dodnes známé a vyhledávané, zatímco na originály se zapomnělo? Proč s nimi začínající kapela, kterou vlastně nikdo neznal, dokázala uhranout posluchače po celém světě?

Ukazuje se, že píseň samotná je jedna věc, ale interpretace něco úplně jiného. Příklady s Jakem Holmesem a Jeffem Beckem to dobře demonstrují. Právě ve schopnosti podat (a prodat) své nebo i cizí písně byli Led Zeppelin nepřekonatelní. Dokázali jim dodat nový rozměr, jejich provedení posunulo hranice toho, co je s hudbou možné dělat. A i když víte, že tohle konkrétní album je staré, nezní zastarale. Emoční náboj prakticky všech skladeb je stejně silný jako před více než padesáti lety.

Zdrojem článku byl bookazine Led Zeppelin: Kompletní příběh.