Ian Gillan v Black Sabbath: Mělo to smysl?

Asi každý hudební fanoušek někdy ve své fantazii vytvářel superskupiny ze svých oblíbených umělců. A protože svět je malý (včetně toho hudebního), dochází k těmto spojením i ve skutečnosti. Někdy to úplně nevyjde, někdy výsledek příjemně překvapí. Ohledně toho, kam na téhle škále zařadit krátké působení frontmana Deep Purple Iana Gillana u Black Sabbath se dodnes fanoušci a kritici neshodnou.

Na první pohled to přitom vypadá jednoznačně – zpěvák jedné rockové legendy hostuje u druhé. Dostal se do ní navíc tím nejrockovějším způsobem – jednoho večera se s jejími členy, Tonym Iommim a Geezerem Butlerem opil a ráno zjistil, že kromě opice získal i angažmá v jejich skupině. Přesto si nebyl zcela jistý. Nabídku pochopitelně dostal už dřív a (střízlivě) o ní uvažoval. Nepokládal se za vhodného frontmana takové skupiny, jejich hudbu ani neměl příliš rád, ale po přemlouvání (a zmíněném propitém večeru) přijal.

Obavy z tohoto spojení neměl jen on, ale i ostatní členové, protože to byla nevyzpytatelná sázka. Na jedné straně, Gillan v roce 1983 stále patřil k absolutní pěvecké špičce. Síle a rozsahu jeho hlasu se mohlo jen máloco vyrovnat. Ale coby textař se profiloval spíše jako šprýmař nebo šibal. Jeho texty byly leckdy odlehčené nebo nevážně míněné, rád zpíval o ženách a soužití s nimi. Black Sabbath kolem sebe naopak vybudovali image temné a zlověstné party s charakteristickým vokálem Ozzyho Osbournea. A když ten odešel, nahradil ho Ronnie James Dio se svými povznesenými metaforickými texty o rytířích, dracích a čarodějích. Už tahle výchozí situace slibovala problémy.

V květnu 1983 se přesto nová sestava skupiny, posílená i návratem původního bubeníka Billa Warda odebrala do studia Manor severně od Oxfordu k nahrávání desky. V té chvíli si ještě všichni mysleli, že tvoří materiál pro nově zamýšlenou superskupinu. To je osvobodilo od jakýchkoliv nároků nebo požadavků a mohli tvořit neomezeně to, co chtěli. A podle toho také výsledek vypadal.

Elpíčko pojmenované Born Again je nefalšovaným dobovým heavy metalem dovedně kombinující elementy jak Black Sabbath, tak Deep Purple. Songy jako Hot Line nebo Zero The Hero pohání kytara Tonyho Iommiho a jeho nezaměnitelné riffy. Opět se setkavší rytmická dvojice Butler-Ward dodává patřičně hutný základ. A nad tím vším zní Gillanův jasný, nadšený vokál ozdobený typickým ječákem. Jeho práce s hlasem a cit pro komerčnější melodie pak přidávají nový rozměr třeba písni Keep It Warm.

Na kohokoliv, kdo pochyboval o vhodnosti nového zpěváka, ale číhá skladba Disturbing The Priest. Původně přitom vznikla jako klasický gillanovský vtip. Na skupinu si stěžovali místní faráři kvůli hluku. Na základě toho pak zpěvák vytvořil posměšně-ironický text o tom, jak „ruší kněze“ a baví se tím. Může to vypadat povrchně, ale hudební provedení je strhující.

Střídají se tu monumentální refrénové pasáže s tlumenými mezihrami. Do zlověstného hučení baskytary a bicích se mísí různé znepokojivé zvuky. Gillan tlumeným hlasem spíš vypráví, než zpívá, aby následně hudba kolem něj explodovala a on se k ní s plnou silou přidal. Z jeho pronikavého ječení, které u Deep Purple mohlo občas působit trochu samoúčelně, tady běhá mráz po zádech. Doplňuje se s hromovým bubnováním a Iommiho dramatickou kytarou. V poslední minutě už Gillan ztrácí všechny zábrany. Jeho jekot a hrdelní řev se mění v ďábelský smích šílence. Jde za jakoukoliv dříve představitelnou hranu. Black Sabbath se z dřívějších temných komentátorů toho špatného, co se ve světě děje, proměnili v nefalšované hororové postavy doslova vztahující ruce po nebohém posluchači. Nikdo, ani Ozzy, ani Dio by nedokázali vytvořit takovou podmanivou atmosféru zmaru a šílenství.

Našly se pochopitelně i písně, za něž byl zpěvák kritizován a to i uvnitř kapely. Asi nejhůř to odnesl text úvodní Thrashed. Vznikla spontánně během nahrávání poté, co se Gillan jednoho večera opil a v autě Billa Warda se pak proháněl po motokárové dráze a naboural. A přesně o tom se v ní i zpívá. Kritici i fanoušci o ní hovoří jako o sabbathovské „Highway Star na steroidech“. Je to nejvýstižnější popis a záleží na každém, jestli si to vyloží pozitivně, nebo negativně. Nit suchá nezůstala ani na Digital Bitch, v níž si Gillan zhusta podal jistou hloupou a povrchní ženu. Oba texty by se mohly lehce objevit na desce Deep Purple, pro Black Sabbath však působily příliš všedně.

Nepochybně v tom byl kus pravdy, ale Gillan se převedl i ze své nejlepší stránky. Titulní Born Again, netypicky pomalá a valivá balada, je plná vnitřní nejistoty a zpěvák ji podává s přesvědčivou bolestí v hlase. Jeho slova o pomíjivosti a falešnosti světa ukazují, že nebyl jen pařmen a sukničkář, ale i bystrý a citlivý pozorovatel. Tato vnitřní síla titulní skladby v kombinaci s rockovými fláky typu Thrashed a vyloženě děsivým Disturbing The Priest ukazuje na jeho všestranný rozsah.

Bohužel pro něj i pro skupinu šlo vlastně všechno ostatní špatně. Nepovedl se už obal desky. Výjev „ďábelského mimina“ byl hloupý a kýčovitý. Grafik Steve Joule v té době pracoval i pro Ozzyho Osbournea a říkalo se, že hrozný návrh dodal záměrně. Skupina pak vyjela na turné. Billa Warda, bojujícího se závislostí na alkoholu, nahradil Bev Bevan, solidní ale bohužel ne heavy metalový bubeník. Koncertní repertoár kombinoval novou tvorbu s největšími hity, které prostě nešlo ignorovat.

Přestože to Gillana postavilo do nekomfortní situace, v níž nemohl vyhrát, ostudu si rozhodně neudělal. Do závěru Paranoid si přidal pomalou pasáž se svým mohutným ječákem a okořenil jím i War Pigs nebo Black Sabbath. Symbolicky tak osvědčené fláky propojil s vlastní prací na novém elpíčku. Turné bylo bohužel poznamenáno špatně zvolenými kulisami. Podle krátké instrumentálky Stonehenge si Black Sabbath nechali vytvořit i tematické rekvizity, kameny však byly kvůli nedorozumění s výrobcem příliš velké. Působily proto megalomansky a hloupě, na spoustu pódií se navíc ani nevešly.

Aby toho nebylo dost, během turné vyšla deska Born Again a celou kapelu šokoval její zvuk – plochý se slisovanými výškami a příliš optimistickou baskytarou. Průběžné mixy přitom zněly mnohem lépe, nad finální podobou už ale nikdo ze Sabbathů neměl kontrolu. Kapela s ohromným potenciálem tak nakonec vyprodukovala album s příšerným obalem a děsně znějící hudbou. Jak poznamenal jeden z fanoušků: Jako by bylo nahráno v 15. století…

Nebylo divu, že kritici si na něm smlsli a také příznivci si na něj vzali přísný metr. Oproti původním očekáváním totiž Born Again nakonec vyšlo pod hlavičkou Black Sabbath, aby se lépe prodávalo. Takže místo toho, aby všichni ocenili jeho jedinečnou fúzi různých stylů a nápadů, porovnávali ho s dřívější tvorbou, což pochopitelně nemohlo dopadnout dobře.

Ve skupině to způsobilo napětí a po skončení turné odešel jak Geezer Butler, tak Ian Gillan, který dal přednost znovu se formujícím Deep Purple. Tam zaplul do své komfortní polohy šibalského sympaťáka. Ani on, ani Black Sabbath pak už tvorbu z alba Born Again prakticky nehráli.

Dodnes se názory na tuto éru Black Sabbath různí. Sám Gillan se ohodnotil jako „nejhorší zpěvák Black Sabbath“ kvůli svým již dříve zmíněným pochybám o vhodnosti na tento post. Zároveň však dodával, že s kapelou prožil skvělý rok. Bill Ward si alba cenil a prohlásil, že na něm odvedl jeden ze svých nejlepších výkonů, protože vedle vlastní hry na bicí měl na starosti právě některé z oněch znepokojivých zvuků a ruchů.

Asi nejkritičtější byl Geezer Butler. Gillan podle něj tím, že angažmá v Black Sabbath nebral dost vážně, zbavil skupinu její mystické aury a udělal z ní tuctovou metalovou kapelu. Trapas se Stonehenge ho jen utvrdil v tom, že jeho kapela se stala směšnou. Tony Iommi byl stejně jako ostatní nešťastný z celkového zvuku, na tuto éru ale úplně nezanevřel. Dlouhá léta neúspěšně pátral po původních páskách s nahrávkou, aby je znovu namixoval a remasteroval. Před pár lety se pásky skutečně našly, nezbývá proto než čekat, až se znovuzrozené Born Again objeví v čistší a výraznější formě.

Bylo by to vlastně vhodné zakončení této zajímavé kapitoly v dějinách Black Sabbath, neprávem přehlížené a kritizované. Srovnání s dřívějšími zpěváky nemá velký smysl, Gillan, vnesl do kapely, stejně jako oni, unikátní styl. O něm lze s jistotou říci, že je nenapodobitelný. Nikdo jiný by nedokázal zaujmout jako v Born Again a zároveň strhnout jako v Disturbing The Priest. Málokterý zpěvák má tak chameleonský rozsah. A málokdo by měl odvahu vrhnout se podobně jako on totálně za hranu své obvyklé komfortní zóny. I proto byl Ian Gillan, navzdory svým vlastním slovům, velmi dobrým frontmanem Black Sabbath a pokud někdy vyjde nově zmixovaná verze Born Again, konečně se to i ukáže.