Článek
Historie zná mnoho případů hudebních alb, která byla skvělá, ale zničil je špatný marketing. Vždy za tím byl výsledek špatných manažerských rozhodnutí. Jednou z výjimek je bezejmenné album Led Zeppelin z roku 1971. Mimo názvu na něm chybělo logo skupiny, nepropagoval ho žádný singl a dostalo doslova „anti-rockový“ obal. Nemělo nic, čím by nalákalo. A všechno to bylo schválně. Mohlo se prodat pouze na hudbě. Přesto má dnes status jednoho z nejlepších rockových elpíček.
Dosažení dokonalosti mělo vepsáno hluboko ve své DNA. Začalo to vlažným přijetím jeho předchůdce Led Zeppelin III. Album, v němž tvrdé kytary a pronikavý zpěv ustoupily akustickým vlivům, bylo pro fanoušky i recenzenty očekávající nářezy typu Whole Lotta Love zklamáním. Nešlo přitom o fatální neúspěch, za prodejní čísla by většina ostatních kapel byla ochotná obětovat cokoliv. Pro Zeppeliny to ale už bylo málo.
Jimmyho Page neúspěch rozladil – nepřičítal ho ani tak hudbě jako spíše nepochopení veřejnosti. Pro experiment měl přitom dobrý důvod – nechtěl, aby kapela ustrnula na pozici hard rockových králů, protože ta by se pro ně brzy stala svazující. Umínil si proto, že dalším albem všem pochybovačům jednou pro vždy ukáže potenciál své olověné vzducholodi a skoncuje s nálepkou komerční tuctovky. V rozhodnutí ho nepřímo podporoval i manažer Peter Grant. Kapele věřil, věděl však, že další klopýtnutí si nemůže dovolit. Musela uspět.
Natáčení ve strašidelném domě
Čtveřice se podobně jako při předchozím natáčení uchýlila do usedlosti Headley Grange na jihu Anglie. Na všechny tehdy udělala atmosféra bývalého chudobince velký dojem a doufali, že jim pomůže i tentokrát. Pobyt měl do nějaké idylky daleko – byl leden, starý kotel neúspěšně bojoval s vlhkostí ve zdech, nábytek plesnivěl a dům nenabízel prakticky žádnou zábavu. Spartánské prostředí (a Pagem přiživované historky, že v domě straší), přimělo všechny soustředit se především na práci,
Nuzné podmínky natáčení se na desce paradoxně nepropisují, úvodní Black Dog je vypilovaná od úvodního zvuku roztáčejících se nahrávacích pásů až po závěrečné sólo. Pokračuje v tradici ikonických rockových fláků Led Zeppelin a po zásluze se řadí do jejich zlatého fondu. Navzdory názvu není skladba o žádném černém psovi, je to typická expresivní óda na ženu. Onen černý pes se jen často potuloval kolem Headley Grange, tak ho ubytovali v názvu.
Napsal jsem to cestou vlakem, nejspíš přímo na jízdenku.
Black Dog však nabízí i něco víc – jeho ikonický rozkymácený rytmus, který se kapele navzdory vší snaze nepodařilo stoprocentně ukočírovat, ukazuje její touhu neustále posouvat hranice možného.
Zpěvák Robert Plant stejně jako na předchozích albech použil motivy od J. R. R. Tolkiena. V textu písně Misty Mountain Hop spojil pověstné Mlžné hory (Misty Mountains) s nechvalně proslulým zátahem proti hippies v londýnském Hyde Parku roku 1968. Plant byl navzdory své póze „zlatého boha“ duchem stále hipík z Black Country, jak sám rád říkal. Spojení s Tolkienem se dnes může zdát překvapivé, hnutí hippies si ale autora hluboce považovalo a sám Plant vykreslil Mlžné hory jako ideální místo, kam se uchýlil před zvůlí moci.
Hudebně jde o funkem nabité číslo, trochu připomínající atmosféru Revolveru od Beatles. Ukazuje skupinu v dobrém rozmaru, byť co do zajímavosti ji většina ostatních skladeb převyšuje.
Silněji promluvil Tolkienův svět hobitů, skřetů a elfů do písně The Battle Of Evermore. Tady už nejde o alegorie a náznaky, ale přímé vniknutí do jedné z románových bitev. A na rozdíl od rytmem pevně držené Misty Mountain Hop je toto velmi zamlžená a snová píseň. Vznikla údajně spontánně během jedné noci, kdy Page vzal do ruky mandolínu, na níž nikdy nehrál, a spolu s Plantem složili song na místě. Díky tomu sází spíš na atmosféru než okázalost.
Značnou měrou k tomu přispěla Sandy Denny, jediná hostující zpěvačka na nahrávce Led Zeppelin. Byla to Jimmyho dávná známá a autoři ji pozvali, aby ztvárnila duet s Plantem. Jejich projev spolu dobře ladil a zpěvačce, která za pár let předčasně zemřela, vytvořil pomník známější než celá její vlastní kariéra.
Chtěla jsem být co nejlepší, ale Robert mě stejně převálcoval
Ve skladbě se neobjevují žádné bicí, stejně jako v akustické Going To California. Tvrdí se, že inspirací se stala jiná hvězda té doby – kanadská písničkářka Joni Mitchell, jejímž domovem byla právě slunná Kalifornie. Zejména na Planta dělala její vystoupení velký dojem a později řekl, že „z lásky k Joni se musíte hned vypsat“. Mitchell se tak vedle vlastní kariéry může chlubit ještě jedním primátem – dokázala jednu z nejhlasitějších kapel na světě přimět k umírněnému projevu. Je to u Zeppelinů málo obvyklá poloha, sedí jim ale stejně dobře jako rockovější produkce.
Prozíravý Bonzo
John Bonham je sice uveden jako spoluautor pouze dvou písní, na celkový zvuk a naturel alba měl však mnohem větší podíl. V době, kdy se kapela neúspěšně mořila s jednou ze skladeb, nasadil zničehonic frustrovaný bubeník rachotivý úvod klasiky Keep A-Knockin' od Little Richarda. Kapela se přidala, Plant během chvíle stvořil oslavnou ódu na rokenrol a po několika pokusech byla píseň hotová. Dostala všeříkající název Rock And Roll. Nenabízí nic převratného, je to vlastně přímo ukázková vycpávka. Přesto se i ona stala klasikou. Pohání ji totiž nefalšované a dobře slyšitelné nadšení kapely. Je geniální ve své jednoduchosti. Na čtvrtém albu jsou zkrátka skvělé i vycpávky.
Onou složitou záležitostí, před níž musela čtveřice na chvíli uniknout, byla Four Sticks. Page s Plantem ji napsali podle indické hudby a původně chtěli, aby zněla jako rága. Opět si však nedokázali poradit se střídáním taktů, tentokrát pětidobého a šestidobého. Během pobytu v Headley Grange s písní nepohnuli a dokončit ji museli až v Londýně. V hlavní roli byl opět bubeník. Jednoho večera se vrátil do studia vyhecovaný vystoupením Gingera Bakera, s nímž dodnes soupeří v žebříčcích nejlepších rockových bubeníků. Alkoholem posilněný Bonzo vzal do každé ruky dvě paličky a nemožnou píseň dokázal nahrát na druhý pokus. Na jeho počest pak nesla jméno oněch čtyř paliček, s nimiž se mu to podařilo.
Když se protrhne přehrada
Asi nejzásadnější stopu však Bonham zanechal v epické When The Levee Breaks. Zeppelini si s ní původně utrhli zbytečnou ostudu, když na prvních vydáních zamlčeli její interpretku Memphis Minnie. Mohli být velkorysejší, protože původní bluesovou skladbu proměnili v obrovské rockové monstrum a zásadně posunuli její význam.
Klíčový podíl na tom měl právě bubeník. Skladbu otevírají jeho hromové bicí. Nahráli je ve vysoké chodbě Headley Grange na jediný mikrofon zavěšený ze stropu. Byla to technika užívaná pro nahrávání klasické hudby a skvěle se osvědčila. Sám Bonzo po prvním poslechu neskrýval radost, a jeho nadšení se nelze divit. Úvod je působivý, a když se přidá zbytek nástrojů je píseň stejně drtivá jako voda valící se z protržené přehrady. Ačkoliv má přes sedm minut, neztrácí na atraktivitě do posledních okamžiků. Když už se zdá, že může znít donekonečna, náhle umlkne, poslední kytarový akord se jakoby odrazí od stěny a zmizí. Působivý závěr alba.
A pak je tu samozřejmě Stairway To Heaven. Zdá se zbytečné k ní cokoliv říkat, za těch více než padesát let se toho o ní namluvilo až moc. Stala se tak známou, že to na autora textu Roberta Planta uvrhlo stín, v němž mu není příjemně a už řadu let ji z osobních důvodů odmítá hrát. Rádia ji protočila tolikrát, že člověka dnes unaví už pár úvodních tónů. Je jedno, jak je dobrá, příliš časté opakování umoří sebegeniálnější dílo.
Odhlédněme ale od vší obehranosti, od všech momentů, při nichž zazněla, od všeho posměchu v jakýchkoliv hudebninách, kde někdo spustí úvodní kytarový part… pod tím vším se skrývá pozoruhodná píseň, jež má stále sílu okouzlit. Je intimní i velkolepá zároveň. Je tichá i hlasitá, Je pomalá i svižná – změna tempa v průběhu stopáže byla prolomením letitého tabu všech producentů. A její kytarové sólo stále patří k nejskvostnějším, jaké kdo kdy nahrál.
Sbírka klenotů
Navzdory všem marketingovým překážkám, které albu Jimmy Page nastavěl do cesty, se hned po vydání stalo čtvrté album hitem. Jeho osm písní dohromady vytváří velmi pestrou škálu toho, co jsou Led Zeppelin schopni předvést – akustické dostaveníčko, tolkienovské fantazírování, strohý rockový nářez i velkolepé baladické představení. Album není silné jako celek, ale jako sbírka velmi dobrých písní. Pokud by se například zpřeházelo jejich pořadí v tracklistu, nijak by mu to neublížilo.
Některé písně nejsou paradoxně nijak složité, nebo přinejmenším nestaví na komplikovaných základech. Skvělými je dělají neotřelé nápady a odvaha testovat limity. V tomto se připisuje hlavní zásluha Jimmymu Pageovi, zapomínat bychom ale neměli ani na vliv baskytaristy Johna Paula Jonese. Mohli si to dovolit, protože jejich spoluhráči dokázali leckdy tvrdé požadavky přesně splnit. Zejména John Bonham tady skutečně ukázal svůj význam pro zvuk Led Zeppelin.
Tohle má pořádný koule!
Oproti Led Zeppelin II sázejícímu především na dravost a okázalému dvojalbu Physical Graffiti těží čtvrtá deska hlavně z precizní produkce. Jediný tón, jediný úder bubnu není na desce bezdůvodně. Žádný detail se neodbyl. Těžko říct, zda je bezejmenné album tím nejlepším od Led Zeppelin. Rozhodně je však nejdokonalejší.
Odkaz na Pána prstenů v titulku jsem si vypůjčil z recenze Barneyho Hoskinse, připadá mi totiž, že album dokonale vystihuje. A kam jinam se „kreativní“ zacházení s nápady druhých hodí lépe než k recenzi Led Zeppelin? Článek čerpá z knihy Micka Walla Když po Zemi kráčeli obři a bookazinu Led Zeppelin: Kompletní příběh.
