Umlčelo všechny kritiky. Je Physical Graffiti nejlepším albem Led Zeppelin?

Diskografií Led Zeppelin se v první polovině sedmdesátých let táhne jako tenká červená nitka snaha něco si (respektive někomu) dokázat. S debutovou deskou chtěla legendární čtveřice všem ukázat, jak je schopná. S druhou pak potvrzovala, že prvotní úspěch nebyl náhodný. Po chladněji přijatém třetím albu přišlo čtvrté, které s až strojenou přesností předvádělo potenciál Led Zeppelin. Následující elpíčko Houses Of The Holy se opět vydalo jinou cestou, jíž ne každý ocenil. Zejména Jimmy Page kritiku studiových nahrávek špatně nesl, podle něj šlo vždy o nepochopení záměru kapely.

V polovině sedmdesátých let si řekl, že s kritikami skoncuje jednou provždy. Byla k tomu vhodná doba. Ne náhodou se rok 1975 označuje za poslední rok spektakulárních rockových skupin od Rolling Stones, přes Emerson, Lake and Palmer, Bad Company nebo právě Led Zeppelin. V následujících letech udeří punková revoluce, která zásadně zamíchá preferencemi hudebních fanoušků i znalců. Ale ta zatím jen klíčila kdesi za oceánem v malých newyorských klubech a pódiím kralovali výše zmínění velikáni, jistí si sami sebou. Jedním ze znaků úspěchu se tehdy stala záliba ve vydávání dvojalb. Téměř každá skupina tehdy nějaké měla – Rolling Stones vydali Exile on Main St., Deep Purple skvělý živák Made In Japan, Genesis přišli s The Lamb Lies Down on Broadway a The Who zase s Quadrophenii. Tímto směrem logicky směřovali i Zeppelini. Pokud by se vše povedlo, byla by to pádná odpověď na všechny pochybnosti táhnoucí se s kapelou už od jejích prvních úspěchů.

Materiálu měli víc než dost, na příležitost čekala spousta rozpracovaných jamů z předchozích let. Právě z nich se stal základ alba později doplněný novými písněmi. Na rozdíl od nahrávání čtvrtého alba se tentokrát Led Zeppelin nemazlili s mixováním, takže nahrávky si uchovali svůj původní zemitý charakter.

Album startuje ostře hned od samého začátku. Úvodní Custard Pie se prezentuje výbušným riffem Pageovy kytary a Jonesových kláves. Do jejich smyčky zpívá Plant svůj typický peprný text, v polovině pak nastoupí kytarista se sólem evokujícím prskající kočku a zážitek korunuje syrová bluesová harmonika. Na stejné vlně se veze i rozmáchlý jedenáctiminutový opus In My Time Of Dying. Nezapře kořeny v písni legendárního Blind Willieho Johnsona, které Zeppelini rozpracovali k velkoleposti. Jimmy Page tady dostává jednu z mála příležitosti zahrát si na slide kytaru.

Dlouhá stopáž je pro album Physical Graffiti typická, jen několik písní klesá po čtyři minuty. Mistrovství kapely se projevuje v tom, že navzdory velkorysé minutáži nezačnou písně nudit a spolehlivě je drží jak rytmické duo Jones-Bonham, tak Pageovy kytarové a producentské nápady. Jeden z nejzvláštnějších dřepí hned na začátku rubové strany první desky. Titulní píseň předcházejícího alba Houses of the Holy si na vydání musela dva roky počkat, protože se prý svým charakterem na předchozí placku nehodila. Skladba v sobě nese cosi z instrumentální rozjařenosti Houses of the Holy, na Physical Graffiti však zapadne bez problému, protože kapela tady zásadně rozšířila svůj žánrový záběr. Dokládá to hned následná Trampled Under Foot, kde původní funkový riff z hitu Stevieho Wondera dostal náležitý pyšný rockový styl a po zásluze se stal jedním z oblíbených koncertních kousků.

Za pomyslný vrchol alba mnozí pokládají epický Kashmir. Také on dovedně mixuje mnoho stylů a vlivů v nenapodobitelnou zlověstnou atmosféru dotvořenou ještě orchestrem. Robert Plant ji pokládá za korunní klenot Led Zeppelin a třeba Ritchieho Blackmorea inspirovala k napsání vlastního mistrovského díla – písně Stargazer. Navzdory nepochybným kvalitám ale Kashmir nevyčnívá na desce tak výrazně jako třeba Stairway to Heaven na čtvrtém albu. To opět dokládá špičkovou úroveň Physical Graffiti.

I když jsou to právě zmíněné rockové fláky, díky nimž album bodovalo, jeho spirit stejnou měrou tvoří i pomalejší tesknější písně, jež dominují druhé polovině desky. Ať už to byla romanticky houpavá Down By the Seaside, působivý splín Ten Years Gone nebo Night Flight. Většina z nich přitom pocházela z nedokončených snímků z předchozích let a lze se jen podivit, jak tyto „zbytky“ skvěle ladí dohromady.

V závěru pak kapela vedle pyšné rockové a tesknější zadumané ukazuje ještě třetí tvář, s níž odlehčeně jamuje. Dobrá nálady z Black Country Woman (kde na začátku proletí nad hlavami skupiny letadlo) čiší. Naopak největší vrásky nadělala podobně laděná Boogie with Stu, což byla předělávka písně Ooh My Head, jíž se proslavil tragicky zesnulý Ritchie Valens. Robert Plant trval na úryvcích původního textu a autorství připsali Valensově matce, aby jí nějak přilepšili. Za toto vstřícné gesto přišla žaloba od Valensova producenta Boba Keanea.

Osočením z „vypůjčování si“ motivů a nápěvů z jiných skladeb se Led Zeppelin nevyhnuli ani tady, byť tentokrát se jednalo spíše o drobné epizodky. Úryvky od Valense, Johnsona nebo Sonnyho Boye Williamsona už tvořili spíš odrazový můstek než ústřední část jejich skladeb.

Album po svém vydání zabodovalo lépe než všechny ostatní zeppelinovské nahrávky a chválu na něj pěli i recenzenti, kteří jinak kapelu s oblibou potápěli. Na milost je vzal dokonce i časopis Rolling Stone a umístil je rovnou na obálku. Není se co divit, album působí velmi svěže a energicky. Místo studiové dokonalosti sází spíše na přímočarost. Je přitom sebevědomé a suverénní podobně jako kapela, která se tehdy ocitla na svém vrcholu.

Ocenění se dočkala i obálka s fotografií domu na newyorské East Village, podle níž i na poslední chvíli vznikl název alba. Byl to obrat, který vymyslel Jimmy Page, když kreaci určenou na obal poprvé viděl.

Smutným epilogem tohoto triumfu zůstává fakt, že šlo zároveň o poslední vrchol před postupným sestupem až k hořkému konci. Ve druhé polovině sedmdesátých let začne Zeppeliny stíhat jedna pohroma za druhou, stanou se obětí vlastního životního stylu a ani jedno ze dvou posledních alb se už suverénní formě z přelomu sedmdesátých let ani nepřiblíží. Je to poslední dílek skládačky do odpovědi, zda je Physical Graffiti nejlepším albem Led Zeppelin – je to záznam z chvíle, kdy byli nejlepší.

Zdrojem faktických informací v článku byly kniha Příběh Led Zeppelin: Když po Zemi kráčeli obři od Micka Walla, bookazine Led Zeppelin: Kompletní příběh a Deep Purple & Rainbow: všechna alba, všechny skladby 1968-1980 od Stevea Pilkingtona.