Článek
Kiss jsou popkulturním fenoménem. Ať už s tím souhlasíme, nebo ne. V sedmdesátých letech představoval jejich úspěch do té doby málo vídané spojení muziky a zábavního průmyslu. Hudebně přitom byla pomalovaná čtveřice často terčem kritiky pro nenápadité texty nebo šablonovitou hudbu. Jediným původním členem, jemuž se dostalo nějakého uznání na tomto poli, byl právě Ace Frehley.
Mezi ostatními měl v tomto ohledu tak trochu exkluzivní postavení, protože Paul Stanley poutal pozornost především jako zpěvák a showman. Peter Criss ohromoval svou zbytečně ohromnou bicí soupravou a hlasem… a Gene Simmons byl vždycky víc Démon než muzikant. Naopak Frehley se prezentoval především prostřednictvím svého nástroje. Z původní čtveřice je jediným členem, u nějž můžeme hovořit o nějakém chrakteristickém instrumentálním rukopisu.
Na začátku to přitom byl nervózní kluk s malým sebevědomím. Jeho vstup do kapely byl jako ze špatné grotesky: na konkurz ho vezla máma. Nestíhal, takže si ve spěchu obul každou tenisku jinou. Když vešel dovnitř, vrazil do futer dveří. Ostatní ho s pozdviženým obočím pokládali spíš za blázna než hudebníka. Naštěstí si vyslechli, jak hraje. A když slyšeli, jak jeho sólování skvěle zapadá do jejich písně Deuce, vzali ho.
Jeho bláznivá a trochu mimózní osobnost se projevila i v pódiové identitě, jíž si zvolil. Ztělesnil v sobě mimozemského návštěvníka Space Ace z fiktivní planety Jendell. Podle jeho známých o ní často mluvil a se smíchem prohlašoval, že z ní spadl na Zemi. Svou přezdívku Ace (Eso) prý získal v mládí díky tomu, že svým přátelům vždy dokázal sjednat rande.
Ve skutečnosti jsem instalatér.
Frehley jako kytarista nebyl lehkoprstý virtuóz, jeho styl v sobě měl, jak to popsal jeden americký publicista „trochu mamutí těžkopádnosti“. Jeho ideálem byla melodická sóla. Sóla, která si může člověk broukat, říkal. Vycházel proto často z melodií písně a různě ji obměňoval. Jeho skutečně typickým fíglem bylo utlumování strun dlaní během sóla. Produkovalo to „tikavý“ zvuk, dobře slyšitelný například v písni Firehouse nebo Shock Me. Trsátkem hrál na různých místech nad snímači, protože výsledný zvuk byl díky tomu pokaždé trochu jiný.
V prvních létech Kiss sice skládal, netroufal si ale ještě zpívat, proto jeho ranou tvorbu předváděl Gene Simmons (ironicky včetně pijáckého naříkání Cold Gin). Velkým průlomem v tomto ohledu byla až již zmíněná Shock Me z desky Love Gun, která se stala populárním hitem nejen Kiss, ale i jeho pozdější sólové dráhy. Opravdového uznání se však dočkal až v roce 1978. Management Kiss se tehdy na rostoucí napětí mezi jednotlivými členy rozhodl zareagovat unikátním projektem – každý člen vydá vlastní sólovou desku. Aceův výtvor byl a dodnes je považován za nejlepší.
Zatímco všechny ostatní víceméně zapadly v moři kvalitnější kissácké tvorby, k Frehleyho elpíčku se fanoušci často a rádi vracejí. Space Ace se na ní přitom představil především jako přímočarý rocker. Jedna píseň za druhou jsou rockové nakládačky, struhující a snadno zapamatovatelné. Popularitu v hitparádách si zajistil skvělým coverem New York Groove od rockového hitmaker Russe Ballarda a uměleckou hloubku přidal díky zajímavé instrumentálce Fractured Mirror. Dodnes se jedná o kvalitní a stále svěží sedmdesátkový rock. Když se ho po letech ptali, jak to dokázal, s upřímností sobě vlastní, odpověděl: „Nemám ponětí, vlastně nevím, jak to dělám. Prostě improvizuju.“
Úspěch mu dodal sebevědomí a namísto, aby napětí v Kiss zmírnilo, jen se zvětšilo, protože Ace začal více mluvit do tvorby a počet jeho autorských písní se začal zvyšovat. Podle něj měla kapela držet striktně rockovou linii, nesouhlasil s úlitbou k disku na albu Dynasty a pop rocku na Unmasked. A naprosto se mu příčil progresivně art rockový experiment Music from The Elder.
Spolupracovat s ním nebylo po lidské stránce jednoduché. A nejen kvůli názorovým rozdílům. Když se Kiss stali slavnými, především Ace a jeho kolega Peter Criss se naplno vrhli do požitků, které jim status rockové hvězdy umožňoval. Začal trpět vrtochy rockové primadony, nechodil na natáčení, když se mu něco nelíbilo, sbalil se, odjel a neukázal se několik týdnů.
Hele, támhle je rock'n'roll!
Sám Frehley po letech uznával, že ve druhé polovině byl neustále buď opilý, nebo sjetý. Když v tomto stavu docházel na televizní rozhovory, vznikaly z toho nezapomenutelné perly. Tou asi nejzářivější bylo vystoupení v seriózní talk show Toma Snydera, kterého v závěru naprosto odzbrojil svým výrazným a nakažlivým smíchem. Nebyl to však další výstřelek šíleného Ace. Byl prostě jen nervózní z vystoupení v tak sledovaném pořadu a trochu to přehnal s panáky na kuráž. Pořád v něm byl ten nejistý kluk, který v roce 1974 přišel do Kiss. Až s postupem času se toho zbavil a mohl prohlásit: „Nejsem nikdy nervózní. To já znervózňuju ostatní.“
Přestože jeho rozhovorové repliky jsou k smíchu, je jasné, že spolupráce s ním nebyla snadná, obzvlášť pro puntičkářského suchara typu Genea Simmonse. V roce 1983 proto odešel a ještě další dva roky měl díky podílu na zisku Kiss postaráno o pohodlný život. Jakmile lhůta uplynula, vrhl se na sólovou dráhu. Do konce osmdesátých let vydal tři desky. Zaujala hned ta první. Po hudební stránce nečekalo na fanoušky překvapení – tvrdý přímočarý hard rock, který tehdy frčel. Nezměnil sice směřování hudby, ve své tvorbě byl však vždy autentický. Nehrál si na nikoho, kým nebyl. Zájem o vesmírného kytaristu však postupně upadal, navzdory tomu, že poslední deska Trouble Walkin‘ byla nejvyzrálejší.
Na začátku devadesátých let jeho kariéra stagnovala, přišla mu proto vhod nabídka vrátit se do Kiss. Na rozdíl od dřívější doby však nebyl plnoprávným členem kapely – byl muzikantem se smlouvou s Kiss. Tohle ponižující postavení možná mělo zajistit Stanleymu a Simmonsovi kontrolu nad jejich vydělávajícím kolosem, nemohlo ale fungovat. Ace byl z podstaty rebel, pravý opak poslušného zaměstnance.
Gene je taková matka představená.
Jeho výstupy navíc byly kolísavé, protože léta nezřízeného života si vybrala daň na jeho hudebních schopnostech a zejména v prvním návratovém roce 1996 občas předváděl rozpačité výkony. Nebylo divu, že po pár letech znovu odešel. S bývalými kumpány Simmonsem a Stanleym sice občas vystoupil, už nikdy to však nebylo pod hlavičkou Kiss. Vrcholem cynismu z jejich strany bylo, když jeho pódiovou identitu předali jeho nástupci Tommymu Thayerovi a vystavili ho tak zbytečné zášti fanoušků.
Sám Ace se sice od roku 2002 znovu nenalíčil, s motivy své masky ale rád pracoval, objevuje se na obalech jeho alb, svou namaskovanou podobiznu dokonce nosil na pásu kytary. V závěrečné části své kariéry nezahálel a vydal několik dalších elpíček včetně dvou desek coververzí klasických rockových fláků, jichž se uctivě zhostil se svou přímočarou filozofií.
Ohlédneme-li se za jeho kariéru a ptáme-li se, co nám zanechal, zjistíme, že byl především ohromnou inspirací. Nezměnil rockový svět svou hudbou. Nebyl experimentátorem nebo inovátorem rocku. Byl spíše jeho zvěstovatelem. Jeho uvolněný přístup a radost ze hry učarovaly tisícům mladých kluků, kteří chtěli být jako on. Inspiroval je, aby vzali do rukou kytaru a zkusili jít za svým hudebním snem. Po jeho náhlé smrti způsobené pádem a vážným zraněním hlavy tato slova dominují všemi vzkazy jeho fanoušků – byl to Ace, kdo je přivedl k hudbě. On sám na to řekl: „Kdybych věděl, kolik lidí inspiruju, asi bych víc cvičil.“
Mimo uvedené odkazy čerpá článek z bookazinu Kiss: Kompletní příběh
