Článek
Když v prosinci 2023 vyšel článek o Rorym Gallagherovi v rámci seriálu Démon rock'n'roll, součástí byla i anketa o jeho nejlepší album. Na chvostu skončila společně s nahrávkami z osmdesátých let i deska Against The Grain. Ale zatímco jejich nepopularitu částečně vysvětluje chybějící energie nebo nedostatek nových nápadů, Against The Grain pocházející z poloviny sedmdesátých let měla ještě obojího na rozdávání. Přišla navíc v ideální době – Gallagherovi se po letech neúnavného koncertování začalo dostávat větší pozornosti a nové fanoušky získával nejen v Evropě, ale i za oceánem. A na lákavém obalu hrál hlavní roli jeho stěžejní nástroj – legendární otlučený Stratocaster.
Důvod vlažnějšího ohlasu může překvapit. Against The Grain je totiž asi jediným albem v celé Gallagherově diskografii, na němž nenajdeme žádný hit. A stejně jako všechna předchozí vzniklo dost narychlo v krátké přestávce mezi nekonečnými turné. Nutnost to přitom byla jen částečně. Rory totiž nerad trávil ve studiích mnoho času. Jeho nabíjel elektrizující dav pod pódiem. Ve studiu hrál proti zdi. Nezřídka se proto stává, že koncertní verze jeho hitů převyšují o parník svá studiová dvojčata. Mnoho let se (neúspěšně) snažil převést tuto pódiovou atmosféru na vinyl.
Jako splašený hot rod
Deska startuje ve velkém stylu. Let Me In zahajuje typický gallagherovský riff, k němuž se prakticky okamžitě přidává zbytek doprovodné skupiny. Zejména pianista Lou Martin si dokáže svým klavírem krást pozornost pro sebe. Také Rod d'Ath energicky buší do bicích, aby pochybovačům dokázal, že se vyrovná rytmickým schopnostem svého předchůdce Cambella, považovaného za nejlepšího Gallagherova bubeníka.
Podobně laděná Brought And Sold sice nezáří přívalem energie, zdatně to však dohání výrazným rytmem. Středně rychlý naparovačný instrumentál tak velmi dobře ladí s bojovým textem. Naprostý vrchol v tomto ohledu však představuje píseň Souped Up Ford. Jeho reálný předobraz představoval Ford Executive, v němž Gallagher vozil bluesovou legendu Muddyho Waterse, když v Londýně společně nahrávali jeho desku The London Muddy Waters Sessions. Z úcty ke svému idolu si Rory auto nechal a posléze mu věnoval i zmíněnou skladbu.
Ale zatímco reálný Ford byla široká limuzína, ten písňový zní spíš jako splašený hot rod. Už první skákavé tóny kytary věrohodně napodobují auto, a když je doplní zbytek skupiny, začíná zběsilá jízda. V tomto ohledu snese srovnání třeba s Highway Star od Deep Purple. Ale zatímco Deep Purple uháněli ohromnou rychlostí po dálnici, tady to zní, že Gallagher se řítí po hrbolatých okreskách, auto skáče, a on se jen taktak drží volantu. Bere do ruky slide a s jeho pomocí mámí ze své kytary maniakální tóny. Také jeho vokální výkon je strhující, každé sólo uvozuje jeho silný výkřik à la Little Richard. A když v polovině páté minuty začne přizvukovat kytaře, ocitá se posluchač rázem na jeho koncertě. Právě teď se mu konečně povedlo přenést energii živých vystoupení do studia.
Skladba se prakticky celou dobu pohybuje na absolutní hraně, několikrát to vypadá, že se skupině musí její produkce vymknout z rukou. V závěru se do všeobecného humbuku přidá ještě harmonika, a když už se na začátku šesté minuty zdá, že Ford konečně zastaví, rozjede se znovu a zmizí až ve fadeoutu. Je to doslova fyzický zážitek, přitom je to skladba, která v sobě nemá žádný hitový potenciál – chybí jí zpěvný refrén nebo výrazný ústřední riff. Ve své podstatě je to definice hudby Roryho Gallaghera.
Bylo by však chybou vidět irského samorosta jen optikou podobných pecek. Například v Cross Me Off The List se vrací ke své již téměř zapomenuté náklonnosti k jazzu. Píseň se sice postupně rozroste v další hlasité monstrum, má v sobě však silný, skoro funkový, základ. Také jeho kytarová práce je více precizní. Na silné atmosféře staví i Lost At The Sea, kde proti sobě stojí trochu naříkavý zpěv a energická hudba, jíž dodávají „mořský nádech“ Hammondovy varhany v rukou Martina. Jedinou vyloženě klidnou záležitostí zůstane Ain't Too Good, byť nepatří k nejzapamatovatelnějším kouskům.
Smutek na prérii
Vedle muziky však nelze nevzpomenout i texty. Měly dvě tváře, tak jako samotný Gallagher. Na jedné straně to byl divoký koncertní showman se silnou integritou. Nejvyšší prioritou pro něj bylo zůstat ve své tvorbě autentický, i kdyby měl oželet obdiv davů. Zároveň to však byl hluboký introvert a se svými starostmi se málokomu svěřoval. Na Against The Grain tak najdeme jak sebevědomé, tak i introspektivnější a poetičtější texty. Hned do dvou z nich se promítlo trauma z konce jeho předešlé kapely Taste. Poprvé na ně hořce vzpomíná v již zmíněné Brought And Sold, zatímco druhá dotyčná At The Bottom je spíše takovým smutno-veselým zamáváním nejen skupině ale i celé desce.
Nabitý časový rozvrh mimo jiné způsobil, že Gallagher musel v tracklistu alba nedostatek vlastního materiálu doplnit coververzemi. Najdeme tu hned tři. I Take What I Want se sršící energií hrdě hlásí ke svým rockovým sourozencům. Také při prvních tónech All Around Manto vypadá, že se vrací Souped Up Ford, ale ten už chladne v garáži (nebo čoudí zavařený u krajnice). Píseň se místo toho rozjíždí v pomalé barové blues, kde hlavní roli plní kytara a Rory plynule přechází mezi hrou slidem a prsty. Asi nejsilnější kultovní pověst a také největší potenciál stát se hitem měl poslední cover Out On The Western Plain toulající se po nekonečných amerických prériích. Jeho ponurá podmanivá atmosféra připomíná tvorbu Led Zeppelin.
Verdikt? Těkavě geniální
Jak už zaznělo, Against The Grain nemá žádný signifikantní hit. Asi mu to uškodilo v reputaci, ale toto album bychom měli pojímat úplně jinak. Jakkoliv se na něm totiž mísí různé styly a nálady, ve výsledku je to neuvěřitelně kompaktní celek. Při poslechu na vás neudělají dojem jednotlivé skladby, ale spíše atmosféra, kterou postupně vytváří. Něco takového nemůže nabídnout žádné jiné Gallagherovo album. Ani ta, která jsou objektivně lepší. Všechna se totiž znatelněji tříští na samotné písně, zatímco výše zmíněných deset songů slouží víc celku než sobě samým.
Zapomenout nelze ani na „živý dojem“ celé desky, často působí jako by skutečně vznikla právě natočením koncertu. Nestačí ale ocenit pouze Gallaghera, také zbytek kapely je ve vrcholné formě a jeho výkony jsou mnohdy strhující. Zdánlivá neuspořádanost hry daná neobvyklými rytmy připomíná již zmíněnou kapelu Taste. Tím se Against The Grain vyvyšuje nad všední rockový průměr. Není to nejlepší album Roryho Gallaghera, ale to ani nemusí být. Jeho unikátnost stačí.
Faktické informace o albu pocházejí z webových stránek Roryho Gallaghera.
