Článek
Za vrchol Beatles se obvykle (dodejme, že zřejmě zaslouženě) považuje Sgt. Pepper, zatímco nejlepší kolektivní výkon kapela podle kritiků i fanoušků podala na albu Revolver. Obě desky jsou oceňovány za velký tvůrčí posun a přerod v chápání populární hudby. Jejich předchůdce, šestá studiovka Rubber Soul, stojí trochu v jejich stínu. Přesto právě na ní se odehrála změna, jež dala záhy vzniknout těm nejlepším písním Beatles.
Pro slavnou čtyřku přišla tato tichá revoluce v nejlepší možnou dobu. V polovině šedesátých let oddané davy fanoušků stále nekriticky přijímaly všechno, co se v souvislosti s liverpoolským kvartetem objevilo, kvalita repertoáru začala však balancovat na hraně. Po „veskrze perfektním“ a plně autorském A Hard Day's Night museli Beatles v roce 1964 vydat ještě jedno album. Kvůli velkému pracovnímu vytížení nedostatek vlastních písní nastavovali přejatými skladbami. Byl to poslední výhonek beatlemánie značící, že skupina jen s líbivými popěvky nevystačí donekonečna.
V následujícím roce vyšla deska Help!, které sice dodal lesk stejnojmenný bláznivý film, ale občas bývá označována za nejméně inspirativní výtvor Beatles. Systém práce skupiny se však začal měnit právě tam. Ústřední dvojice Lennon-McCartney už netvořila společně „tváří v tvář“, jak tomu říkala, ale oba autoři skládali více samostatně a tím druhým se spíše inspirovali. Dynamikou tandemu zatřásla Lennonova nová záliba v kouření marihuany. Nepohrdli jí sice ani ostatní, ale Lennon prožívající tehdy krizi manželství i vlastní identity trávil v kanabisovém oblouznění dlouhé neužitečné hodiny.
Serióznější, hutnější
A stejně jako mu potemněl duševní obzor, zvážněly i jeho skladby. Začněme třeba s Norwegian Wood. Primárně se připomíná jako první příležitost, v níž George Harrison vytáhl do akce sitár, a odstartoval tak módní vlnu zájmu o indickou kulturu. Vedle toho by však neměla zapadnout povaha celé skladby. Klidná tlumená záležitost s tajemným příběhem o schůzce s neznámou dívkou byla na hony vzdálená dřívějším sladkobolným hitům o lásce. Podobně laděná Girl působí ještě bezútěšněji. Na její působivosti se významně podílejí vokály, s nimiž kapela na tomto albu pracuje mnohem nápaditěji než v minulosti. Způsob zpěvu a jeho aranžmá jsou hlavní devizou hned několika dalších skladeb.
Na druhé straně škály zůstal závěrečný track Run For Your Life, v níž žárlivý Lennon pronásleduje svou partnerku, jíž by „raději viděl mrtvou než s jiným mužem“. Tentokrát žádné nekonkrétní verše, jen strohé (a asi i upřímné) sdělení ve striktně rockovém kabátu. Lennon byl za text kritizován a později se za něj i trochu styděl. Vlastní svědomí pak zpytoval v lehce halucinogenní skladbě Nowhere Man. Na rozdíl od Help! ale své pocity vtělil do třetí osoby a stvořil tak vůbec první fiktivní postavu v diskografii kapely.
Rubber Soul začal otevírat i nová témata a to v Johnově melancholicko-sentimentální baladě In My Life, v níž se ohlíží za svým rodištěm. Od ostatních se lišila i tím, že vznikla původně jako báseň a hudba byla vymyšlena až později. Kvůli tomu se stala předmětem sporu mezi oběma skladateli, protože každý si ji nárokoval jako vlastní zásluhu. Nejzajímavější zůstalo prostředních osm taktů vyplněných klavírem George Martina. S neurčitým zadáním, aby „zněl jako Bach“ si producent poradil skvěle a po úpravě klavír připomínal spíše cembalo, čímž píseň vhodně ozvláštnil.
Paul McCartney velkou psychickou nepohodu neprožíval, jeho písně jsou tak pestřejší. Ukazuje to hned úvodní Drive My Car, vtipně absurdní příběh rádoby hvězdičky shánějící si šoféra ještě před tím, než se vůbec proslavila. Připomíná hit z období beatlemánie, zní ale hutněji a má barvitější rytmický základ. Kapela tady poprvé dává vědět, že časy se mění.
Podobně hravá je i Michelle, pravděpodobně nejznámější záležitost celého elpíčka. Kořeny má ve francouzském popěvku, který Paul znal už od puberty a během nahrávání desky na Lennonův popud ho povýšil na plnohodnotnou píseň. Jednoduchý kavárenský song opět zaujme nápadnou baskytarou a tlumenějším vyzněním. Na zajímavosti mu dodává dvojjazyčnost, kdy k anglickým veršům přibylo i několik francouzských.
Také McCartney však měl problém, protože v té době začal pokulhávat jeho vztah s herečkou Jane Asher. Na rozdíl od manželek Lennona a Ringa Starra měla Jane úspěšnou kariéru a nechtěla se přizpůsobit té Paulově. Inspirovalo ho to k několika skladbám a na Rubber Soul najdeme hned dvě. Téma citového odcizení prezentuje poměrně otevřeně ve skladbě You Won't See Me, stylem trochu připomínající desku Help!, podobně jako třeba Wait, která z jeho natáčení zbyla. Podruhé, v I'm Looking Through You, už zní zlověstněji, protože hlavní hrdina prožívá deziluzi z proměny své partnerky a vypadá to, že už se přes to nepřenese.
Georgův zářez a Ringova špetka do mlýna
Je-li řeč o problémech, Rubber Soul byl také dalším dílem seriálu „George Harrison se snaží prosadit své skladby na alba Beatles“. Ale zatímco jeho dřívější pokusy lze s přimhouřenýma očima hodnotit jako „taky dobré“, tentokrát i on ukázal umělecké zrání. Think For Yourself vycení zuby hned od začátku. Patří do sorty tvrdších hutnějších songů, v němž hraje prim krásně bručivá kytara. Rozhodně upoutá a než by mohl moment překvapení pominout, nečekaně skončí.
Opravdový zářez se ale podařil až s If I Needed Someone. Milostná píseň charakteristická trojzpěvem Lennona, McCartneyho a Harrisona, podbarveným jemným cinkavým tónem kytary si zaslouženě vydobyla své místo na slunci. A jako jediná z Harrisonova katalogu to dotáhla i na pódia. Společně s Michelle je to asi jediný zástupce dříve dominantních love songů. Ani jedna však netěží ze slávy svých předchůdců, ale vnáší do hry inovativní prvky. Ostatně i samotná láska dostala ve skladbě The Word nový, manifestační nádech.
Rubber Soul se občas připomíná i jako album, v němž se poprvé představil jako skladatel také Ringo Starr. Jedná se spíš o statistickou perličku, protože bubeníkův příspěvek do skladby What Goes On byl jen drobný. Původně se totiž jednalo o starý Lennonův výtvor ještě z padesátých let. John ho po letech oprášil a společně s ostatními mu dodal country a rockabilly nádech. Možná to není skladba, kvůli níž by si lidé tuto desku pamatovali, ale své místo na ní určitě má.
Muzika jedné generace
Tím skutečně pamětihodným důvodem je ohromná pestrost Rubber Soul. Každá z jeho čtrnácti skladeb čerpá rozličné inspirace z všemožných, do té doby málo navštěvovaných míst. Díky tomu jsou všechny písně takovou malou revolucí. Texty se tříbí a hledají neokoukaná témata, nástroje jsou zřetelnější, jejich zvuk hutnější a průraznější. Mohli bychom říct, že album je klidnější, vyzrálejší a přemýšlivější, ale to ho nevystihuje dokonale.
Někteří ho řadí do žánru folk rocku. Podobného názoru byl zřejmě i americký vydavatel Capitol, který ze zaoceánského vydání odstranil čtyři „rockovější“ tracky a nahradil je dvěma z předcházejícího alba Help!. Jeho úmyslem bylo zřejmě vytvořit soupeře pro Byrds, jež v této kategorii v té době dominovali. Ale ani žánrové zaškatulkování necharakterizuje Rubber Soul v jeho úplnosti.
Vůbec to totiž nesouvisí se samotnou hudbou (jakkoli je vynikající). Jde o ohromný kulturní dopad této desky. V době, kdy se objevila, ji s nadšením poslouchala celá generace mladých nebo začínajících hudebníků, jimž slavná čtyřka ukázala úplně novou dimenzi hudby. Demonstrovala, že písně nemusejí být jen veselé nebo populární, ale mohou vypovídat i o samotném autorovi a o tom, jak vnímá svět kolem sebe. Výčet všech, které to ovlivnilo a jejichž tvorbě dodalo lesk, by vydal na samostatný článek. A právě v tomto aspektu se ukrývá skutečná síla šesté studiovky Beatles. Už to nebyla jen sbírka pěkných písní. Byla to Hudba.
Mimo uvedené odkazy byla zdrojem článku kniha Beatles… a byla hudba od Tima Hilla.
