Článek
Po posledním koncertu v kalifornském Candlestick Parku 29. srpna 1966 byla u všech Brouků na prvním místě úleva. V uplynulých letech odehráli přes tisíc vystoupení na všech možných i nemožných místech. Všude je pronásledovaly davy ječících fanoušků, kvůli nimž byli mezi koncerty uvězněni na hotelových pokojích. Poslední americké turné navíc trpělo organizačními problémy a dopadl na něj stín hysterické aféry kolem výroku Johna Lennona, že Beatles jsou větší než Ježíš. Také řady fanoušků prořídly. Zatímco v roce 1965 hrála čtveřice před ohromným pětapadesátitisícovým davem na stadionu Shea, na druhé vystoupení na témže místě o rok později se neprodala každá pátá vstupenka.
S nově získanou porcí volného času se každý popral po svém. Paul McCartney si naplno užíval rozmanitosti londýnské kulturní scény. Inspiraci a podněty čerpal v intelektuálském prostředí rodiny své přítelkyně Jane Asherové a pohrával si s myšlenkou na natočení sólového experimentálního alba. George Harrison věnoval čas své nedávno objevené lásce k východní kultuře a vyrazil na celý měsíc do Indie. Ringo Starr se uchýlil ke své ženě a malému synovi. Obavy o budoucnost neměl, spíš se nudil.
John Lennon však prožíval velkou vnitřní nejistotu. Už v roce 1965 ji promítnul do písně Help! Ač byla spíchnutá narychlo a na objednávku nového filmu, odhalil v ní své nitro jako nikdy předtím. Od té doby se jeho situace moc nezlepšila. Rodině se odcizil, s manželkou někdy i několik dní nepromluvil. Pokud byl doma, většinu času proseděl před televizí a bylo mu jedno, zda kouká na film, reklamu nebo zrnění obrazovky. Užíval ohromné dávky LSD ve snaze navodit si vrcholný stav vnímání. Konec hektického života na cestách u něj vytvořil nepříjemné vakuum a naplno odhalil všechny problémy. Začal hledat důvod, jak Beatles úplně opustit. K odchodu však nenašel odvahu.
Na podzim 1966 proto přijal malou roli ve filmu Jak jsem vyhrál válku režírovaným jeho starým známým Richardem Lesterem (pod jeho taktovkou vznikly dva předchozí filmy Beatles). Lennonova účast, kvůli níž se nechal ostříhat a poprvé nasadil své typické kulaté brýle, zajistila filmu patřičnou publicitu, samotnému Johnovi však rozptýlení od starostí nepřinesla.
V tomto neutěšeném stavu začal psát novou osobní zpověď s pracovním názvem It’s Not Too Bad. Text byl zvláštní směsicí truchlivé přítomnosti, sebezpytování a zamlžených vzpomínek na dětství reprezentovaných liverpoolským dětským domovem Strawberry Fields. John jako dítě často se svou tetou Mimi navštěvoval jejich dobročinné zahradní slavnosti. Už tehdy si prý uvědomoval, že je jiný než ostatní a domníval se, že skončí buď jako génius, nebo blázen.
Po In My Life to bylo již podruhé, co pro píseň použil motivy ze svého dětství a mládí. Ale zatímco na albu Rubber Soul nostalgicky vzpomínal, tady má vše hlubší rozměr a ukazuje, že pro něj byla minulost stále otevřenou ranou. Motivy dětství, drogového opojení a přemítání o sobě samém se neustále mísí jako tekuté písky a prakticky každý verš má dvojsmyslné vyznění, takže není jasné, co má sdělit, co je pravda a co iluze. Tak jak uvažoval o životě i samotný John. Koneckonců, „strawberry“ byl slangový výraz pro LSD.
Lennon svůj výtvor dlouho piloval, než jej předvedl ostatním. Snad ještě déle trvalo nahrávání. Ty tam byly doby, kdy dokázali Beatles během čtrnácti hodin spíchnout celé album, Strawberry Fields nahrávali celých padesát hodin. Vznikly hned dvě verze – první pomalejší tesknější a druhá rychlejší s doprovodem dechových a smyčcových nástrojů. Johna ale neuspokojila ani jedna. Líbila se mu první polovina první verze a druhé část druhé verze. Producent a pravá ruka Beatles George Martin dostal nelehký úkol obě části spojit dohromady. Měl to o to těžší, že každá měla jiné tempo i tón. Jeden záznam proto zrychlil a druhý zpomalil. Minutový šev je sice uchu laika stěží postřehnutelný, George Martin s ním však nikdy spokojený nebyl.
Možná to však písni prospělo a kolísavý výsledek vystihl hlavní Lennonovu úvahu o iluzi a skutečnosti. Později prohlásil, že Help! a Strawberry Fields jsou jeho jediné opravdové písně „namísto stylizace sama sebe do situace, kolem níž se pak postaví prima příběh, což považuju za podvod“. Úvod skladby doplnila mellotronová smyčka a závěr zase pasáž puštěná pozpátku, což byl oblíbený prvek tehdejší tvorby Beatles.
Mimo uvedené odkazy byla zdrojem článku kniha Beatles… a byla hudba od Tima Hilla.
