Článek
V začátcích tvořil sestavu skupiny varhaník a kapelník Jon Lord (který byl také nejstarší), dále zpěvák Rod Evans, kytarista Ritchie Blackmore, baskytarista Nick Simper a bubeník Ian Paice. Navzdory svému věku už byli zejména Lord a Blackmore protřelými muzikanty a měli za sebou spolupráci s dalšími umělci. Jejich vlastní skupina nesla původně název Roundabout (kruhový objezd) a původní idea byla, že se v ní budou střídat různí muzikanti. Velmi záhy se však ukázalo, že nestálý ansámbl muzikantů není dobrý nápad a tak se nejprve utvořila výše zmíněná sestava a poté přijala i nový název – Deep Purple (tmavě fialová), podle oblíbené písničky Blackmoreovy babičky.
Kapela neměla úplně jasno ani v hudebním stylu, neboť každý z členů byl jinak orientován – Ritchie Blackmore vyrostl na blues a rock’n’rollu, Jon Lord rád koketoval s klasickou hudbou a důležitou roli v této rovnici sehrával i zpěvák Rod Evans a jeho vokální schopnosti. Dominantní roli v repertoáru Deep Purple v prvních letech existence sehrával psychedelický rock. Ten byl sice všeobecně populární, ale v důsledku toho jej hrál kde kdo.
Schopnosti Deep Purple však stačily k tomu, aby získali smlouvu s vydavatelstvím Parlophone ze stáje EMI. Tato původně malá společnost proslula šířením bizarních nahrávek, poté jí však udělala jméno raná alba Beatles. A stejně jako slavná čtyřka, ani Deep Purple se s první deskou nemazali – nahráli ji za tři dny. Album obsahovalo osm (respektive devět skladeb) a nabízelo přes 43 minut hudby. Plnou polovinu však tvořily převzaté skladby. Vybrané covery byly navíc většinou jen pár let staré, proto bylo pro začínající kapelu těžké upoutat svými verzemi pozornost. Jednomu se to přesto podařilo. Nápadná předělávka skladby Hush od Joea Southa se ve Spojených státech dostala na čtvrtou příčku hitparády (v Kanadě dokonce na druhou) a udělala tak dobrou reklamu celé desce. V Británii naopak zapadla bez povšimnutí, tamější publikum mohla naopak zaujmout předělávka písně Help od Beatles.
Minulý díl
I v tomto případě popustila skupina uzdu své tvořivosti a slavný hit radikálně proměnila. Původní svižné tempo zpomalilo a nálada zhoustla. Píseň od prvních akordů získává ponuřejší, ale zároveň také vážnější charakter. Rod Evans vstupuje na scénu se známými verši, ale podává je mnohem procítěněji a jeho hlas čiší smutkem. Zhruba v polovině stopáže se kapela pokusí píseň ozvláštnit krátkou instrumentální sekcí, v níž se už dají postřehnout zárodky jejich pozdější hudební tvorby. V tomhle konkrétním případě se však příliš nehodí a oproti předchozí části působí těžkopádně. V závěru se píseň znovu tiší a končí tklivým partem Ritchieho Blackmorea, který byl naopak zvolen velmi dobře.
Na této verzi Deep Purple je zajímavé, že mnohem více odpovídá představě jejího autora. John Lennon sice napsal skladbu narychlo a na objednávku – jako titulní píseň chystaného druhého filmu Beatles. Navzdory tomu se otevřel mnohem více než kdy dřív a vytvořil tklivou píseň, jež byla jeho upřímným voláním o pomoc.
Ač se to může u hvězdy světového významu zdát zvláštní, frontmana úspěšné kapely tehdy pronásledovalo mnoho problémů. Za jeho suverénním chováním se skrývala hluboká nejistota. Trápil ho osobní život, nebyl dobrý manžel ani otec. Jako volnomyšlenkářský rebel se navíc usadil v Surrey, symbolu britského maloměšťáctví a toto prostředí ho ubíjelo. Kvůli přejídání tehdy také znatelně přibral (později to označil za „období tlustého Elvise“). Styděl se za krátkozrakost, a ačkoliv byl za horších světlených podmínek téměř slepý, nechtěl nosit brýle.
Beatles však v té době preferovali na singlech rychlejší skladby a tak původní pomalé tempo zrychlili, aby skladba byla komerčně úspěšnější. Lennon si Help velmi cenil a společně se Strawberry Fields Forever je označil za „jediné inspirované vlastní zkušeností, namísto stylizace sama sebe do situace, kolem níž se pak postaví prima příběh, což považuju za podvod“. Později ji plánoval natočit znovu, podle svých původních představ, tento záměr však nikdy neuskutečnil.
Deep Purple se k Beatles vrátili i na druhém albu, kam natočili další „broučí“ singl We Can Work It Out. Přestože šlo opět o skladbu se silným emočním sdělením, tentokrát Rod Evans selhal. Jeho hlasový projev byl suchopárný a odtažitý, pouze v refrénu se pokusil o procítěnější podání, výsledek však zdaleka nepůsobil tak přesvědčivě jako Help.
Zbytek kapely si brzy uvědomil Evansovy nedostatky. Zpívat sice uměl, ale nehodil se do tvrdšího stylu, jímž se kapela postupně začala ubírat. Jeho hlasovému projevu chyběla nápaditost, ve složitějších kompozicích se ztrácel. Jeho nástupce Ian Gillan ho tak zastínil po všech stránkách. Z Evansova krátkého působení v Deep Purple však zůstala tři studiová alba a na nich několik výkonů zasluhujících uznání. Jeho interpretace Help je jednou z nich.
