Album Machine Head od Deep Purple je skvělé i po padesáti letech

Události, jež natáčení předcházely, není třeba převypravovat. Požár kasina, v němž hrál koncert Frank Zappa, a mohutné kotouče kouře valící se po vodní hladině daly vzniknout skladbě Smoke On The Water. Legendární píseň s ikonickým riffem byla přitom původně odsouzena do role vycpávky.

„My jsme nikdy nebyli singlová kapela, singly nám nešly. Ale v té době jsem byl přesvědčený, že se nám se skladbou Never Before podařilo vytvořit dobrý hitový singl,“ vzpomínal v roce 2010 varhaník Jon Lord při jednom z rozhovorů k výročí 30 let od vydání kompilace Deepest Purple. Když však kapela tento lehký komerční kousek předvedla nahrávací společnosti, dostalo se jim odpovědi, že si musí dělat legraci, že hitem přece bude Smoke On The Water. Kapela se nedala zviklat a trvala na svém, ale čas velmi rychle ukázal, jak se mýlili.

Při poslechu Never Before lze chápat víru kapely, že bude úspěšná… ale stejně tak je hned jasné, proč propadla. Je to obyčejný rockový kus, z něhož silně čiší právě snaha komerčně zabodovat. Je sice líbivá a kapela ji hraje se sebejistotou, ale nepředvádí žádný oslnivý výkon nebo překvapivý moment. V hitparádě to Never Before dotáhla na slabé 35. místo a kapela ji rychle stáhla z koncertů, kde ji zpočátku snaživě propagovala.

Podobný osud stihl další nepříliš zásadní song, pomalu a valivou Maybe I’m Leo. Ve studiovém provedení skladba postrádá náboj, což jen dokazuje, proč pro živá provedení nebyla ideální. Nejzajímavější moment přináší jinak mlhavý příběh, v němž Ian Gillan zpívá „Maybe I'm a Leo but I ain't a Lion“, volně přeloženo: „Možná jsem lev ve znamení zvěrokruhu, ale nejsem žádná šelma“.

Machine Head je pozoruhodné i tím, že z jeho sedmi skladeb hrála kapela hned šest, což dříve také nebylo běžné. Vítaným přírůstkem se stala úvodní Highway Star, která na posluchače tvrdě útočí od prvních vteřin. Píseň přijíždí za zvuku hřmotných akordů, postupně nabírá sílu a s typickým Gillanovým řevem se začíná jedna z nejúchvatnějších hardrockových skladeb. Šestiminutová óda na rychlost není žádná hlubokomyslná báseň, její slova ale dokonale ladí k instrumentaci, kterou korunují úchvatná sóla v podání Lorda a Blackmorea. Skladba si okamžitě našla pevné a zasloužené místo na koncertech, za pozornost stojí zejména verze z živého alba Made in Japan a koncertů z turné Perfect Strangers.

Koncertním držákem se stala i závěrečná Space Truckin‘. Třebaže je vystavěna podobně jako Highway Star, její pozice není zdaleka tak pevná. A není nutné posmívat se jejímu textu napsanému pod dojmem úspěchů vesmírného programu. Problém tkví v poněkud sterilním studiovém provedení, které jí zdaleka neumožnilo využít celý svůj potenciál projevující se právě při živých vystoupeních.

Opačným příkladem je Lazy. Tato rozvleklá více než sedmiminutová skladba naopak dokonale ukazuje koncertní schopnosti kapely převedené na vinyl. Začíná spíše mimovolným jamováním a sólováním Lorda a Blackmorea, a i když se k nim přidá rytmická sekce, stále zní spíše jako improvizace. Po téměř čtyřech minutách se připojí i zpěvák Gillan s textem, který však písni zásadně nepřispívá. A když následně zbytečně vytahuje foukací harmoniku, je zmatený dojem kompletní. To však nic nemění na tom, že píseň je po celou dobu mimořádně zábavná a na koncerty se zkrátka musela dostat, neboť lépe než jakákoliv jiná umožnila kapele divoce improvizovat.

Jedinou živě neprováděnou skladbou se stala Pictures Of Home, zapomenutý klenot z Machine Head. Tady Gillan naopak zpívá silnou osobní zpověď o své osamělosti v zasněžených Alpách daleko od domova a kapela mu zdatně sekunduje, zejména varhany Jona Lorda hučící jako studený horský vítr dodávají písni mrazivý nádech. Pomyslnou třešničkou na dortu je kytarový riff, který Blackmore údajně objevil při poslechu krátkovlnného rádia z Bulharska. Stejně jako všichni velcí kytaristé si dokázal „vypůjčovat“ a nápady a podněty, aby je pak přetvářel podle svých představ.

Zhruba 37 minut stopáže alba měla původně doplnit i balada When a Blind Man Cries, ale Ritchie Blackmore ji na album nepustil. Píseň se stala pouze B stranou singlu Never Before, ale pak nadlouho zapadla. Kapela opět projevila špatný úsudek, protože zbytečně upozadila nádhernou skladbu, jakkoli lze namítat, že by mezi ostatním materiálem působila velmi odlišně. Smutek a zmar působivě prýští z každého taktu. Blackmoreova kytara tklivě pláče a Lordovy varhany temně duní téměř jako předzvěst blížící se smrti slepce, který zůstal opuštěný. Ian Gillan podává text velmi působivě a opět potvrzuje, že byl mistrem spojení slov s hudbou a přesně věděl, kdy stačí jednoduché verše, kdy se hlouběji zamyslet a kdy zabrnkat posluchačům na emoce.

Smoke On The Water si nelze než nechat na samotný závěr. V čem albu tak přispívá? Její síla spočívá v tom, že spojuje typickou a netypickou produkci Deep Purple. Ústřední riff je doslova esence hry Ritchieho Blackmorea, kapela však následně netradičně vrství ostatní nástroje (zejména baskytarový nástup je velmi působivý) a skladba získává na síle. Další zlom přichází v refrénu, který je sborový a ideální pro koncerty, což u Deep Purple jinak rozhodně nebylo zvykem. Po třech řádcích pak na místo čtvrtého rovnou opětovně udeří riff a celé se to opakuje. Také Blackmoreovo kytarové sólo zaujme svou kompozicí – po silném nástupu se zdánlivě zklidňuje, ale ve skutečnosti se pouze kumuluje, aby v závěrečné třetině naplno udeřilo. A když blackmoreovsky odeznívá, hlavní slovo si opět bere riff.

Tajemství úspěchu Machine Head však nespočívá pouze ve výjimečné kvalitě písní. Ty měli ostatně i oba předchůdci, alba In Rock a Fireball. Svou roli hraje zdánlivě nedůležitá věc – způsob nahrání, velmi odlišný od natáčení In Rock a Fireball. Obě alba se totiž rodila velmi dlouho s velkými časovými prodlevami vyplněnými neustálým koncertováním. Machine Head naopak vzniklo během soustředěné třítýdenní práce. Je pravdou, že Deep Purple dokázali z dlouhého procesu vzniku udělat přednost (In Rock díky němu doslova praská energií a Fireball nabízí široké žánrové rozkročení), ale natáčení Machine Head na břehu Ženevského jezera je ukázalo i jako kapelu schopnou tvrdé a intenzivní studiové práce. Díky tomu dokázali vytvořit silný jednotný zvuk a album tak působí velmi kompaktním dojmem a o jeho kvalitách nelze ani po více než padesáti letech mít žádné pochybnosti.