„Kdo si myslí, že jsou?“ Jak Deep Purple stvořili své nejnudnější album

Na přelomu let 1972 a 1973 se Deep Purple ocitli na svém komerčním vrcholu. Natočili svou klíčovou studiovku Machine Head a následně vydali kultovní live album Made In Japan, pokládané dodnes za jednu z nejlepších živých nahrávek v rockové historii. Tvrdá dřina a neustálé koncertování jim konečně přinesly své ovoce. Měly ale také svou stinnou stránku. Náročný program skupinu vyčerpával a způsobil ponorkovou nemoc. Mezi členy se objevovaly neshody a hádky. Nastoupit v téhle náladě do studia a vytvořit další desku (která navíc měla navázat na tak úspěšné předchůdce) zavánělo průšvihem.

A ten se bohužel také dostavil, byť to tak ze začátku nevypadá. Obal, stejně jako u Machine Head, nebyl žádná sláva – pět koncertních momentek jednotlivých členů umístěných do poletujících bublin. Název Who Do We Think We Are vtipně odkazoval na rozhořčené dopisy, jež skupině přicházely od jejích odpůrců. „Většina z nich začíná větou ‚Kdo si Deep Purple myslí, že jsou?‘ prozradil tehdy v rozhovoru bubeník Ian Paice.

Úvodní Woman From Tokyo ještě nabízí klasické Deep Purple s hutným riffem, třemi slokami a zpěvným refrénem zabalené do zhruba šestiminutové stopáže. Zajímavým detailem je úvodní pasáž, v níž si kytarista Ritchie Blackmore pohrává s ústředním riffem za přizvukování varhan Johna Lorda, než celá skupina začne pospolu hrát. Tyto improvizační pasáže, z nichž postupně vyrostla konkrétní píseň, byly typickým prvkem tehdejších koncertů Deep Purple a její zařazení na vinyl se stalo zajímavým zpestřením desky.

Navzdory zažité představě nereflektovala vzpomínky na japonské turné, protože byla napsána ještě před touto koncertní šňůrou. Celkem po zásluze se z ní stal největší hit alba a kapela to ocenila tím, že ji vůbec nehrála živě. Což je v situaci před japonským turné dvojnásob nepochopitelné.

Druhý vrchol tohoto elpíčka čeká až úplně na konci a od úvodní stopy se snad nemůže více lišit. Zatímco Woman From Tokyo můžeme označit za klasickou pecku z dílny Deep Purple, Our Lady je pomalá a elegická. Žádné bouřlivé kytarové riffy ani sóla. Jen hutné Lordovy hammondky, houpavé tempo a zasněný metaforický text zpěváka Iana Gillana. Spekulovalo se, že inspiraci našel v duchovní oblasti a onou Lady má být Panna Marie.

Celkově se jedná o jednu z nejneobvyklejších písní v katalogu Deep Purple. Žádné druhé Child In Time se z ní ale nestalo. Na koncertech se neobjevila a skončila v zapomnění. Je to dvojnásobná škoda, protože skupina zde ukazuje svou málo vídanou tvář na hony vzdálenou obvyklé rychlé a hlasité produkci.

Pokud úvodní a závěrečná píseň tvoří vrcholy Who Do We Think We Are, pak všechno mezi nimi se bohužel krčí v údolí průměrnosti. Na zbylých pěti skladbách je znát, že skupina nehraje naplno. Přesněji řečeno hlavně jeden člen. Ritchie Blackmore tehdy dával otevřeně najevo, že ho to v Deep Purple příliš nebaví a jeho hra to odráží více než výmluvně. Několik písní působí, jako by v nich vůbec neúčinkoval, a když už se dostal do hlavní role, jako například v Rat Bat Blue, jeho výkon je mdlý. Ústřední riff je sice typický a dá vzpomenout jeho pozdější výkony v Sail Away nebo The Shed, ale na rozdíl od nich mu chybí náboj a moment překvapení.

Blackmorem uvolněné místo tak zaplnil Jon Lord úchvatným, takřka dvouminutovým sólem. Začíná pomalu, jako by váhavě, následně ale rozjede precizní part připomínající slavný „Let čmeláka“ a celé vystoupení zakončí divokou improvizací jako na koncertech. Je to jediný světlý moment písně, jíž trnovou korunu nasadil text. Stejný Ian Gillan, který vytvořil slova k Our Lady, tady dost hrubě zpívá o ženě, jíž svedl a následně vyhodil z bytu („až za sebou zabouchneš, hleď, abych tě tu už nikdy neviděl“).

Zajímavostí jsou hned dva „diss tracky“ v seznamu. První s názvem Mary Long se vysmíval prudernosti postarších Britů. Fiktivní Mary Long vznikla spojením jmen dvou veřejných strážců morálky – Mary Whitehouse a lorda Longforda. Jak už to tak bývá u lidí, kteří rádi nařizují ostatním, jak by měli žít, na druhého po čase prasklo, že po večerech navštěvoval striptýzové kluby, zatímco přes den bojoval proti obscénnosti. Což Gillan s gustem umístil do textu. Opět si nebere servítky, když se v refrénu netaktně ptá: „Jak jste přišla o své panenství, Mary Long? Kdy přijdete o svou stupiditu?“

V druhém případě s názvem Smooth Dancer zacílil do vlastních řad a vyřizoval si účty s Blackmorem. Oba kohouti tehdy začali zjišťovat, že jeden dvorek je pro ně dva příliš malý a délesloužící kytarista se celkem neskrývaně snažil zpěváka vyštvat. Gillan na oplátku tvrdě zaútočil. Sloky tentokrát nejsou vulgární, zato plné osobních výčitek. V obou písních text zatlačuje do pozadí hudbu, protože ta navzdory všem snahám kapely nemá mnoho co nabídnout. Chybí jí ostré hrany a moment překvapení dřívějších nahrávek. Už nešokuje, už jen proplouvá ušima.

Malérem na hraně parodie se stala Place In Line. Deep Purple se už po několikáté pokusili natočit bluesové číslo, tentokrát však narazili na limity zpěváka. Ian Gillan byl sice vokální extraligou, ale jeho operní kontratenor se do blues vůbec nehodil. Nadto zpívá hlubokým upjatým tónem, který spíše působí, jako by z toho měl legraci a chtěl snažení ostatních sabotovat. Když ve druhé třetině píseň přidá na tempu a Gillan se přesune do přirozenějších poloh, situace se trochu zlepší. Kapela včetně Blackmorea předvádí uvolněný výkon; sice zábavný na poslech, ale opět ničím mimořádný.

Pouze u písně Super Trouper se zdá, že se na chvíli ozvali Deep Purple z roku 1970. Otevře ji kytarový riff a následuje agresivní zavalitá sloka. Zní to slibně, ale pak se ozve zasněný a příliš „zefektivněný“ refrén. Píseň ani nestihne vyrůst v něco překvapivějšího, protože skončí po necelých třech minutách.

Hodnotit Who Do We Think We Are je složité. Určitě ho nelze označit za skvělé, ale stejně nefér je mluvit o něm jako o propadáku. Má to objektivní důvody. Kapela byla unavená náročným pracovním rozvrhem, chyběly jí nápady a kvůli rozklíženým vztahům mezi členy muselo být nahrávání složité a plné kompromisů.

Deep Purple jinak hrají spolehlivě a jako vždy. Právě v tom je ale hlavní problém. Mnohé písně neznějí špatně, ale působí všedně. Jako esence průměrnosti Deep Purple. Jako byste umělé inteligenci zadali vygenerovat typickou tvorbu Deep Purple. Album má své světlé momenty, ale zároveň příliš sází na jistotu, chybí mu nečekané zvraty a pocit balancování na kraji propasti tak typický pro předcházející elpíčka.

Mnozí by namítli, že Deep Purple nahráli i horší alba, na většině z nich jim ale chybí buď klíčový člen klasické sestavy, nebo mladický zápal. Tady ale ještě obojí měli, proto si bohužel Who Do We Think We Are titul nejnudnějšího alba Deep Purple zaslouží.

Informace v článku vycházejí z knihy Stevea Pilkingtona Deep Purple & Rainbow: všechna alba, všechny skladby 1968-1980.