Blackmore-Gillan: dvojice, která se nesnese, ale nedokáže bez sebe být

Rivalita Iana Gillana a Ritchieho Blackmorea v Deep Purple je jedním z nejznámějších konfliktů rockových dějin a vydala by na několik celovečerních filmů. Jediným problémem by bylo rozpoznání, kdo z nich je hrdina a kdo padouch. Na jedné straně charismatický frontman Gillan se svými vtípky a šibalským úsměvem a na druhé zachmuřený muž v černém Blackmore, roky si pěstující image zlého muže. Na tento první dojem však nelze dát. Tak jednoduché to však nikdy nebylo.

Pokud hráli v kapele oba, většinou to byl Gillan, kdo tahal za kratší konec. Blackmore měl dlouho výhodu v tom, že byl zakládajícím členem, nadto velmi ceněným pro svou hru. Jenže i s celým jeho uměním se kapela první dva roky existence, s čestnou výjimkou jednoho singlu, bezúspěšně plácala ve snaze definovat vlastní hudební styl. Opakovaně se ukázalo, že ani všemu otevřená éra šedesátých let není jejich konceptu progresivního rocku s prvky klasické hudby příznivě nakloněná. Blackmore místo toho toužil hrát přímočařejší rock, ale byl to až příchod stejně naladěného Iana Gillana, který mu to umožnil. Společně vytvořili tři skvělá studiová a jedno živé album. Skvěle se doplňovali právě na pódiu, klasické bluesové schéma zvolání-odpověď dovedli při vokálně-kytarových soubojích až na hranici možného.

Jenže místo spokojenosti se sebou samými mezi nimi začaly růst neshody. Oba to byli dominantní alfa samci, oba chtěli skupinu řídit. Postupem času se ukázalo, že pro oba není v jedné kapele místo. Zůstávala jen otázka, kdo skončí, protože odchodem hrozili oba.

V tomto prvním klání vyhrál Blackmore. Jednou z jeho výtek vůči Gillanovi bylo tvrzení, že jeho pronikavý tenor je příliš operní, zatímco on toužil po hlubším bluesovějším hlasu. Je pravdou, že hudba Deep Purple měla silný bluesový základ, většina jejich pokusů o bluesovou píseň s Ianem za mikrofonem (za všechny jmenujme třeba Place in Line) však vyznívala spíše legračně.

Gillan tak v polovině roku 1973 skupinu opustil. Před tím to však Ritchiemu pořádně nandal v textu písně Smooth Dancer. Nahradil ho David Coverdale, jehož hlas blues doslova přetékal. Jenže ten po nějaké době, společně s baskytaristou Glennem Hughesem, „unesl“ Blackmoreovi skupinu do vod soulu a funku a frustrovaný kytarista za sebou v polovině roku 1975 také práskl dveřmi. Mnozí to tehdy pokládali za konec kapely a čas jim dal za pravdu. Vzniklo ještě jedno album Come Taste the Band (jediné v celé historii, na němž se nepodílel ani Gillan, ani Blackmore), fanoušci ho však nepřijali a kapela to zabalila.

Téměř desetiletou pauzu pak oba sokové vyplnili sólovými projekty s jednou paradoxní výjimkou. O Vánocích 1978 se Blackmore vydal za Gillanem, aby se stal zpěvákem jeho kapely Rainbow. Ten se naopak snažil kytaristu přetáhnout do vlastního souboru Gillan. Dodejme, že ani jeden neuspěl.

V jedné skupině se setkali až v roce 1984, kdy se překvapivě a s velkou slávou dala dohromady klasická formace Deep Purple. Oběma to přišlo vhod – Blackmoreovi Rainbow svůj počáteční potenciál rozpustili v personální nestabilitě a Gillanův záskok v Black Sabbath také nevypadal perspektivně.

Když v listopadu toho roku začalo turné obnovených Deep Purple, všude je vítaly davy fanoušků, nadšené tím, že kapela je stejně dobrá jako kdysi. Shledání si pochvalovali i samotní členové a všichni vzpomínají, jak se mezi nimi okamžitě rozproudila stará chemie.

Stejně tak se však brzy probudila i stará zášť. Nepomohl od ní ani fakt, že album Perfect Strangers bylo velmi úspěšné, ani mírnější pracovní program, díky němuž se nevídali tak často. Známým se stal takzvaný špagetový incident: Gillan vzal z bufetu špagety určené pro Blackmorea a vylepšil je ohromnou dávkou kečupu. Když to Ritchie zjistil, vzal jídlo a šel za ním s otázkou: „Tos udělal ty?“ „Jo,“ odpověděl zpěvák a v další vteřině dostal špagetami do obličeje. Mnoho nechybělo, aby se poprali, jak líčí Blackmore ve videu níže:

Podobné příhody jsou dnes k smíchu, tehdy však začaly kapelu potápět. Ian se opět ocitl na šikmé ploše. Zatímco on měl pocit, že všichni odmítají jeho nápady, ostatní ho považovali za potížistu. Snad si připadal nedoceněný. Ačkoliv za jeho hlas, rozsah a techniku by většina zpěváků i zaprodala duši, v Deep Purple byl Gillan vždycky trochu ve stínu virtuozity Blackmorea a Jona Lorda, což i sám přiznával. Oni byli v kapele od začátku, jeho naopak už jednou vyměnili. A na sklonku osmdesátých let se to stalo podruhé.

Gillan měl však na své straně fanoušky, s jeho oblibou mohl málokdo soupeřit. Poznal to i jeho náhradník, Joe Lynn Turner, poslední zpěvák Rainbow. Natočil s kapelou desku Slaves and Masters, z níž se stala do té doby nejméně úspěšná nahrávka Deep Purple. Ostatní členové zprvu Joea vítali s nadšením… brzy však poznali, že to není zpěvák pro ně. Neúspěch desky jim jen dodal. Ocitli se před dvěma nepříjemnými úkoly – jak se Turnera zbavit… a jak přilákat zpátky Gillana!

Ten mezitím opět rozjel sólovou kariéru a vracet se nehodlal. „Radši si hodím mašli, než se tam zase vrátit,“ prohlašoval. Nestál o další dusno a konflikty s nevypočitatelným Blackmorem. Ani Ritchie nebyl dvakrát nadšený – zjišťoval, že Gillana není lehké se zbavit, vždycky se mu do kapely vrátil. Teď na něj tlačil management, fanoušci i nahrávací společnost, kteří si jeho návrat přáli. Blackmore si navíc uvědomoval, že jen s Ianem má skupina ten správný říz. A tak se zaťatými zuby ustoupil a oba se znovu ocitli na jednom pódiu.

Právě tam rivalita obou kohoutů skončila. Oba rádi dělali tomu druhému naschvály, dávali například falešné signály k nástupu kytary či zpěvu. Všechno vyvrcholilo koncertem v Birminghamu 1993, nešťastnou shodou okolností natáčeným na video. Když Deep Purple začali hrát úvodní Highway Star stáli na pódiu jenom čtyři. Blackmore se objevil až v polovině písně, mechanicky zahrál sólo, vychrstl kelímek s vodou na kameramana a zase zmizel. Svým mdlým výkonem pak kazil i zbytek vystoupení.

Blackmore byl na jedné straně geniální virtuóz, ale zároveň nepředvídatelný individualista. Chtěl, aby byly věci po jeho, jinak ztrácel zájem. Díky němu byly koncerty Deep Purple vždycky na hraně – člověk si nemohl být nikdy jistý, co se stane a to včetně samotných muzikantů. Svým způsobem to bylo vzrušující, ale s postupem let také stresující. Nikdo nevěděl, v jaké náladě Blackmore přijde, co bude hrát, zda neodejde v polovině koncertu z pódia a podobně.

Během let se mu však podařilo všechny přesvědčit, že je nepostradatelný a bez něj kapela zanikne. Díky tomu je dokázal držet v šachu, když potřeboval. Zkusil to i v roce 1994, kdy demonstrativně spálil své vízum do Japonska a prohlásil, že tam neodjede koncertovat. Očekával, že ho budou přemlouvat. Jenže se to nestalo. Všichni ho už měli plné zuby. Věděli, že s Ritchiem nemá skupina budoucnost? Ale má ji bez něj?

Svým způsobem je zachránilo, že Blackmore odešel uprostřed turné. Další smluvený koncert se měl odehrát za dva týdny, a tak kapela rychle sháněla záskok. Zachránil ji Joe Satriani a později Steve Morse, jehož přítomnost zklidnila atmosféru a skupina tak mohla pokračovat dál a hraje dodnes.

Od Blackmoreova odchodu uplynulo už třicet let, přesto se někteří fanoušci nevzdávají naděje, že Ritchieho znovu uvidí v sestavě. Povzbudilo je v tom i jeho otevřené přání zahrát si alespoň jeden koncert v Deep Purple. Kapela však tuto jeho nabídku nepřijala. Ian Gillan musí dodnes občas čelit dotazům, zda se se svým starým rivalem ještě jednou sejde na jednom pódiu. Jednou řekl: „Je to jako kdyby někdo manželům po rozvodu říkal, ať se dají z nostalgie zase dohromady. Takhle to ale nefunguje.“

Zdá se, že propast mezi Blackmorem a zbytkem skupiny je příliš hluboká a ke shledání nedojde. K prolomení ledů mohlo dojít při uvedení kapely do Síně slávy. Pozvala i Blackmorea, ten však nedorazil. Historie nás však zároveň učí, že u Deep Purple není nic nemožné. Jakkoliv se nyní Blackmoreův návrat zdá nepravděpodobný, nebuďme překvapeni, když k němu dřív nebo později dojde.