Článek
Eponymní alba Led Zeppelin a Black Sabbath jsou vedle svých nesporných hudebních kvalit oceňována ještě z jednoho důvodu – ač debutová, představila už hotové kapely s uceleným a ujasněným zvukem a image. Byla pevným základním kamenem jejich raketového úspěchu a kultovního statusu.
Deep Purple jako skupina se dali dohromady zhruba ve stejné době jako dvě výše jmenované party ale ikonické riffy a la Smoke On The Water jim byly vzdáleny jako vysoké hory a hluboké řeky. Také sestava byla ještě jiná. Základ tvořili zkušení studioví muzikanti Jon Lord a Ritchie Blackmore, kteří byli po mnoha letech nahrávání pro jiné umělce připraveni urvat si vlastní díl slávy. Doplňoval je teprve dvacetiletý bubeník Ian Paice, s nímž tvořil rytmickou dvojici basista Nick Simper. Zpěvákem byl Rod Evans.
První album: Bloudění mezi ruchy
Na jaře roku 1968 se pětici podařilo získat nahrávací smlouvu s americkou společností Tetragrammaton, ačkoliv v době uzavření smlouvy vydala společnost zatím jen jediné album. Byla však ambiciózní a zdálo se, že peněz má také dost. Na domácím trhu měla jejich debutový kousek distribuovat společnost Parlophone, u níž kdysi začínali i Beatles. Pro obal se Deep Purple navlékli do křiklavých svršků ze známého londýnského butiku Mr. Fish Emporium. „Chtěli jsme mít výraznou image,“ vysvětloval to později Jon Lord. „Mysleli jsme si, že vypadáme fakt dobře, podle spousty lidí jsme ale vypadali jako pitomci.“
Hudebně je prvotina Deep Purple neujasněnou směsicí různých stylů a žánrů. Kvalita vlastního repertoáru kolísá. Na jedné straně je tu povedená instrumentálka And The Adress zahajující celé elpíčko, rozmáchlá Mandrake Root, s níž si začnou záhy divoce pohrávat na koncertech, na straně druhé líbivé, ale ničím nezajímavé popové slaďárny Love Help Me nebo One More Rainy Day. Pozdější instrumentální virtuozita tu zatím spíš nepatrně probleskuje. Představu o autorských možnostech nové kapely hodně zamlžil velký počet coverů. Byť ke všem přistoupila originálně, bylo těžké přesvědčit posluchače, proč by měli dát přednost jejich verzím Hey Joe, I’m So Glad nebo Help.
Album je dnes známé především díky předělávce písně Hush. V Americe se stala velkým hitem a dotáhla to až na čtvrté místo hitparády. Její úspěch výrazně nakopnul i pozitivní přijetí celého alba. Ale pouze za oceánem. V Británii nejen Hush, ale i celá deska nazvaná The Shades of Deep Purple, beznadějně propadla. Deep Purple v prvotní fázi kariéry zaujali mnohem víc Američany než domácí publikum, které si je dlouho nedokázalo zařadit. Vysloužili si dokonce nelichotivou přezdívku „Vanilla Fudge pro chudé“.
Druhé album: příliš ambiciózní
Druhé album nazvané honosně The Book of Taliesyn se pokusilo pozvednout úroveň kapely výš. Předně zaujal fantastický obal, který vytvořil budoucí univerzitní profesor, shodou okolností se jménem John Vernon Lord. Artušovsko/středověkou atmosféru jeho kreace se skupina pokusila následovat úvodní písní Listen, Learn, Read On. Až absurdně vážně pojaté velkolepé dílo možná dávalo naději, že by se mohlo jednat o promyšlené koncepční album. Tato představa se však hroutí hned poté, co dozní poslední tóny úvodní písně. Zavinil to opět nedostatek autorského materiálu. Na pořad tak znovu přišly covery – americký trh měla zaujmout předělávka Kentucky Woman od Neila Diamonda, britští fanoušci zase měli skočit pod dalším hitu původně od Beatles – We Can Work It Out. Ani jedno se nepodařilo. V samotném závěru skupina monumentálně rozpracovala hit River Deep, Mountain High od Ikea a Tiny Turnerových, jejich desetiminutová verze je ale plná zmatečné instrumentální výplně.
Promarněného potenciálu byla škoda, protože původní tvorba se oproti debutovému albu výrazně zlepšila – objevuje se divoká instrumentálka Wring That Neck (její název byl v Americe upraven na Hard Road, protože ten původní se strýčku Samovi zdál příliš násilnický). Za pozornost stojí i atmosférický Shield a především pomalá a procítěná Anthem, v níž kapelu podpořila smyčcová sekce a jak Lord, tak Blackmore zde předvádějí skvělou hru.
Třetí album jednoduše nazvané Deep Purple bylo už jen zoufalou snahou zajistit skupině na domácí půdě alespoň nějakou popularitu. Selhalo v tom stejně jako dva jeho předchůdci, tentokrát však pohořelo i v Americe. Svůj vliv na tom mohl být i obal, představující fragment ze slavného středověkého obrazu Zahrada pozemských slastí. Mnohé obchody ho odmítly prodávat nebo vystavit ve výloze.
Pro Deep Purple to bylo obrovské zklamání. Dvojnásobné kvůli tomu, že tentokrát představili pouze jeden cover a její vlastní písně jsou v kontextu rané fáze jejich kariéry považovány za nejvydařenější. Začínají už slibnou Chasing Shadows s nápaditými perkusními rytmy a znepokojivým textem z pera Jona Lorda. Varhaník stál i za působivým love songem Blind. Ten v nejmenším nepřipomíná pozdější Deep Purple, už proto, že hlavní roli hraje cembalo. Blackmore vstupuje na scénu s výrazným sólem podpořeným kvákadlem, které s nadšením používá napříč celým albem. Zpěvák Rod Evans, který měl v rockovém pojetí výrazné mezery, exceloval právě v takových písních, jeho projev písni přesně odpovídá.
Právě na třetím albu už kapela začíná vystrkovat rockové růžky. Mělo to jednoduchý důvod. V únoru 1969 vyšlo eponymní album Led Zeppelin a jeho ohromující drážky ukázaly Lordovi a Blackmoreovi, co všechno je možné hrát. Písně jako The Painter a především Why Didn’t Rosemary tvořící silný zemitý střed desky by se neztratily ani v pozdější tvorbě. Zejména druhá jmenovaná zaujme skvělým a zdánlivě nekonečným Blackmoreovým sólem. Skupina ji napsala poté, co v kině shlédla film Romana Polanského Rosemary má děťátko. Posledním zamáváním experimentálnímu období je rozmáchlý dvanáctiminutový April. Spíše než k psychedelii má však blízko ke klasické hudbě. Blackmore i Lord hrají jemně a povzneseně a jejich souhra trochu připomíná vrcholné období Genesis. Rokenrol v tom není žádný, na kvalitě mu to však paradoxně neubírá.
Málo času, málo dobré hudby
Důvodů, proč první alba Deep Purple neuspěla, bylo víc. Tím asi největším byl nedostatek kvalitního materiálu. Nedošlo k němu ale tak, že by kapela nedokázala žádný napsat. Stál za tím spíše přístup nahrávacích společností ve stylu: „Máte patnáct minut dobré hudby? Skvělé, natočíme desku.“ Zbylých pětadvacet minut pak nutně musely vyplnit buď covery nebo velkoryse natažená vlastní a méně kvalitní tvorba.
S tím souvisel i časový tlak. Třebaže šlo o tři plnohodnotná studiová alba, dělí je pouze osmnáct měsíců. Všechna vyšla v rozmezí roku a půl a natočena byla v krátkých intervalech, kdy kapela zrovna nebyla na turné. Překotné nahrávání jim tak na kvalitě nepřidalo.
Slabinou kapely byli i její členové. Přesněji řečeno Nick Simper a Rod Evans. Simper byl sice poměrně zdatným hráčem, podle Lorda a Blackmorea byl ale málo kreativní a nedokázal se posouvat dál. Zpěvák Rod Evans sice zpívat uměl, jeho texty však bývaly často plytké a jejich prezentace rozpačitá. Také jemu chyběla nápaditost a v komplexnějších věcech se ztrácel.
Méně rachotu, více hudby?
Stojí tedy první tři alba Deep Purple za poslech? Pokud jste fanoušci jejich hlasitého hard rocku, divokého jamování a působivých vokálních výkonů Iana Gillana, pak pravděpodobně ne. Tato alba vám nabídnou „esenci Deep Purple“ ve velmi skromné dávce navíc výrazně zředěné jejich progresivně psychedelickými tendencemi. A než si tyto fragmenty vyzobávat, je lepší si po tisící pustit Machine Head.
Pokud jste však žánrově otevřenější nebo se nebojíte experimentů, není důvod se těmto prvotinám vyhýbat. Ano, k dokonalosti mají daleko, jsou někdy přehnaně ambiciózní nebo nevědí, jak by měly znít. Silná jsou hlavně ve skladbách pomalejších, komplexnějších nebo procítěnějších, což je disciplína, jíž se Deep Purple na začátku sedmdesátých let úplně vzdali a už se k ní nikdy nevrátili. Exceluje tu zejména Jon Lord, který byl autorem velká části skladeb a jeho rukopis ovlivněný velikány klasické hudby je tu znát. Lord sice klasiky citoval i později, to už však jeho varhany rachotily přes zesilovač Marshall. Tady ještě zní čistě a podařilo se mu takto zkrotit i divokého Blackmorea. Muž v černém hraje jemně i divoce, vždy ale v intencích dané písně.
Srovnávat tvorbu první a druhé (a jakékoliv další) sestavy nemá žádný smysl, jsou to naprosto odlišné disciplíny. Co do oblíbenosti je vítěz jasný. Ale z hlediska hudebního zážitku mají první tři alba Deep Purple také co nabídnout.
Informace v článku čerpají z knih Deep Purple & Rainbow: Všechna alba, všechny skladby 1968-1979 a Deep Purple: Smoke On The Water od Davea Thompsona.
