Článek
Ritchie Blackmore, svérázný samorost a jeden z nejlepších rockových kytaristů oslavil v minulých dnech jubilejní osmdesáté narozeniny. Za svou dlouhou hudební kariéru stál u zrodu řady skvělých písní, které mu zaručily nezpochybnitelné místo v rockovém Pantheonu. Jednou z nejlepších, ne-li tou vůbec nejlepší, je Stargazer z roku 1976.
Skladba se objevila na druhém studiovém albu Rising jeho skupiny Rainbow, kterou založil po odchodu z Deep Purple. Deska samotná je dodnes ceněná jako metalový klenot, nemalou zásluhou právě díky Stargazeru. Nahrála ji asi nejlepší sestava často se měnících Rainbow, v níž se sešly hned tři těžké váhy – vedle samotného Blackmorea zpěvák Ronnie James Dio, jehož silný tenor posouval tvorbu na úroveň klasické hudby a bubeník Cozy Powell se svým dunivým bubnováním dodávajícím bluesovému fundamentu kapely brutální těžkotonážní základ.
Stargazer byl od počátku plánován jako monumentální záležitost. Blackmoreovi učarovala píseň Kashmir od Led Zeppelin, jež vyšla na skvělém albu Physical Graffiti o rok dříve a chtěl vytvořit něco podobného.
Instrumentál je mohutný už od samého začátku. Zahajují ho Powellovy rachotivé bicí s kytarovým slidem, které jsou uměleckým dílem samy o sobě. Pro zdůraznění naléhavosti a atmosféry si Blackmore přizval i mnichovskou filharmonii, která dodává zejména refrénu mrazivé kouzlo. Skvěle ladí s příběhem, o němž bude řeč později.
Skutečný vrchol ale přichází zhruba v polovině po druhé sloce a refrénu. Blackmore vstupuje na scénu se svým snad nejlepším kytarovým sólem. Napsal ho ve frygické dominantní stupnici, jež se často užívá v arabské hudbě. Právě vliv Blízkého východu a také středověku je na prvních dvou albech Rainbow mimořádně znát. Zde se výrazně projevuje první z nich s takovou silou, že posluchače dokáže skutečně zavést do orientálních zemí.
Zotročen Čarodějem
Tím skvěle doplňuje text. Protože podstatnou část kvalit Stargazerudodává právě strhující příběh z Diova pera. Jeho hlavním hrdinou je muž, dlouhých devět let zotročený tajemným Čarodějem. Společně s tisíci dalšími má za úkol postavit obrovskou věž až do nebe, z níž by jeho pán mohl vzlétnout ke své šťastné hvězdě. Otroci tvrdě pracují s vyhlídkou, že je vezme s sebou. Omámeni jeho kouzlem mu bezmezně věří a pokračují ve stavbě „v horku i v dešti, pod biči s řetězy na rukou…“ přestože vidí, jak mnoho z nich umírá.
Když jsou konečně hotovi, nábožně sledují Čaroděje, jak stoupá až na její vrchol. Marnivý vládce sám uvěří ve své mimořádné schopnosti. Ale když má přijít jeho velká chvíle, místo odletu se zřítí dolů. V hrobovém tichu dopadne na zem a zemře. Hlavní hrdina je v šoku. Vidí krev prýštící z mrtvého těla a dochází mu, že Čaroděj nebyl nadpřirozenou bytostí ale obyčejným člověkem. Pozná, že byl obelhán. Pronáší znovu slova o šťastné hvězdě, tentokrát však ironicky. Ví, že nic z toho se nevyplní.
Propadá zoufalství, zlomen pod vysokou věží, na níž tolik let otročil. Prohlíží si své zbídačené ruce. Když vzhlédne, spatří nad věží vycházet duhu. Její záře mu projasní mysl a vrátí mu svobodnou vůli. Znovu si uvědomuje sám sebe a vydává se na cestu domů. Jak s těžkým srdcem opouští děsivé místo svého utrpení, hudba postupně slábne, až se docela vytratí.
Zapomenuté intro
Dio se do toho vložil naplno a jeho vokální výkon zaslouží uznání. Když na pozadí bouřící hudby zazpívá „I see the Rainbow rising… look there, on the horizont“ naskočí vám husí kůže. Píseň hluboce zapůsobila i na Rogera Glovera, Ritchieho bývalého spoluhráče z Deep Purple. Přestože se nerozešli úplně v dobrém, když se po pár letech znovu setkali a Blackmore Gloverovi svůj nejnovější kus přehrál, byl Roger nadšený: „To je umělecký dílo!“ prohlásil.
Zajímavostí je, že k monumentálnímu obrazu Stargazeru měl původně významně přispět i klávesista Tony Carey. Tehdy teprve dvaadvacetiletý nadaný klávesista vytvořil minutové intro také s nádechem Orientu. Podobně byla zahájena i celá deska, protože Carey takto hraje v úvodu první skladby Tarot Woman. Intro Stargazera bylo nahráno, do závěrečného mixu se ale nedostalo. Těžko říct proč. Možná se nechtěli opakovat, možná jim přišlo zbytečné, možná to byla Blackmoreova schválnost, protože s Careym se dvakrát nemusel.
Kapelník sice postavil své Rainbow na stejném základu jako Deep Purple, tam byl však klávesista Jon Lord jeho rovnocenným partnerem, zatímco v Rainbow zůstali všichni v jeho stínu. Největší šanci z něj vykročit měl právě mladý a drzý Carey, který kromě Tarot Woman exceluje i v A Light In The Black.
Druhou skladbu je nutno blíže zmínit, protože představuje volné pokračování příběhu. Vypráví o osvobozených otrocích, kteří po Čarodějově smrti pátrají po smyslu života, „po světle uprostřed tmy“. Hudebně je to ale plně jiná písnička, oproti valivému Stargezeru A Light In The Black svižně uhání vpřed. Dohromady mají přes čtvrt hodiny, takže tvořily celou B stranu desky Rising.
Mimořádnost obou skladeb samozřejmě znamenala velké potíže při jejich hraní na koncertech. Rainbow se o to zpočátku sice snažili, ale obě písně ze setlistu brzy vypadly. Jak vysvětlil Blackmore: „K závěru Stargazeru potřebujete orchestr. Zkoušeli jsme ho hrát na pódiu, ale výsledek byl zoufalý.“ Je to vlastně ironické, že nejlepší skladba Rainbow byla tak dobrá, že ji už nedokázali zopakovat. Pokusů bylo ještě několik, žádný se však atmosféře studiového originálu nepřiblížil.
