Článek
S Ritchiem Blackmorem není jednoduché vyjít. I on sám to ví. Říká o sobě, že vždycky chtěl být nepředvídatelný, ale dosáhl pouze toho, že je předvídatelně nepředvídatelný. Člověk nemůže věřit všemu, co říká, protože je těžké poznat, kdy mluví vážně a kdy si dělá legraci. Ačkoliv je prý vnitřně spokojený člověk, pěstuje si image zasmušilého samotáře. Na koncertech se neusmívá, protože hudba je pro něj vážná věc, a ne zábava. Pod touto slupkou se skrývá svérázný smysl pro humor a kanadské žerty, o nichž dodnes kolují legendy.
Po odchodu z Deep Purple roku 1975 měl Blackmore o svém dalším směřování jasno. Potřeboval jen výjimečného zpěváka, který by jeho hudbě propůjčil hlas. Obrátil se proto na amerického pěvce Ronnieho Jamese Dia, jehož hlas velmi obdivoval. Znali se už z dřívějška, neboť Diova kapela Elf často předskakovala na koncertech Deep Purple. Spolupráce se osvědčila, a tak místo původně plánovaného singlu vzniklo hned celé album. Doprovodnou skupinu tvořili zbylí členové Elfu (s výjimkou kytaristy Edwardse) a celá formace dostala název Rainbow. K němu se na doporučení manažera připojil přídomek „Ritchieho Blackmorea“. I když šlo o reklamní heslo mající za cíl vyleštit značku, bylo zároveň i velmi symbolické, jak ještě uvidíme.
První album Rainbow bylo skvělé, hudba kombinovala hard rock se středověkými a blízkovýchodními motivy a texty prodchnuté středověkem se hemžily tajemnými hrady, spanilými dámami a mocnými čaroději. Pikantní bylo, že nahrávání probíhalo tajně ještě v době, kdy byl Blackmore členem Deep Purple, takže vyjít mohlo až v létě 1975. Při přípravách na turné ale kytarista nemilosrdně vyhodil všechny členy s výjimkou Dia. (respektive dva vyhodil a třetí raději odešel sám). Tato první sestava Rainbow do té doby neodehrála jediný koncert. Zvláštně proto působí vnitřní část obalu první desky, kde jsou jednotliví členové zachyceni při živém hraní v předcházejících kapelách. Radikální obměna předznamenala další fungování Rainbow. Její noví členové museli vedle hudební virtuozity také dokázat vyjít s Blackmorem.
Nevyměknem
Mezi „držáky“ se zařadil třeba Cozy Powell. V polovině sedmdesátých let byl velmi uznávaným bubeníkem, který měl za sebou účinkování v kapele Jeffa Becka i několik sólových singlů. Jeho snadno rozpoznatelné rachotivé bubnování přidalo muzice Rainbow na síle. Stačí jmenovat intro skladby Stargazer nebo obdivuhodný osmiminutový výkon v ďábelsky rychlé A Light In The Black. Nadto sdílel s Blackmorem stejný smysl pro humor a kanadské žertíky a stala se z nich obávaná dvojka, před níž si nemohl být nikdo jistý. Například baskytarista Jimmy Bain, jemuž Blackmore podpálil postel v momentě, kdy na ní spal.
Rozkol přišel, když se Blackmore po pár letech rozhodl nasměrovat Rainbow k jednodušším komerčnějším nahrávkám. Pro líbivou populární hudbu měl slabost, u svého bubeníka však narazil. Cozy třeba ostře protestoval proti Since You’ve Been Gone, coveru populárního šlágru Russe Ballarda a odmítal jej živě hrát. Po velkém úspěchu singlu v hitparádě musel své kritické komentáře omezit, nicméně krátce na to z kapely raději odešel. Až do svého předčasného konce se pak pohyboval ve vodách rocku, spolupracoval například s Black Sabbath, Cinderellou, Whitesnake Brianem Mayem nebo Glennem Tiptonem z Judas Priest.
Z podobných důvodů Blackmoreovu sestavu opustil i Ronnie James Dio. Jeho odchod byl ještě zásadnější, protože Dio byl duchovním otcem kapely a jeho texty definovaly Rainbow úplně stejně jako Ritchieho kytara. Písně v jeho podání byly často výpravné příběhy, po textové a vokální stránce je nejlepším důkazem epický Stargazer. Jako zpěvák se představil nejen jako energický rocker ale i jako jemnocitný pěvec v krásných baladách jako Catch The Rainbow. Ačkoliv s Blackmorem tvořili charakterově protipóly (v Rainbow se o nich mluvilo jako o „andělovi a ďáblu“), dokázali spolu několik let velmi plodně spolupracovat. Ohledně jeho odchodu kolují rozporné zvěsti. Podle některých byl vyhozen, jiní namítají, že odešel sám, protože nesouhlasil s novým směřováním. Kritici zase tvrdí, že ve skupině podněcoval střety kvůli vlastnímu egu. Tak či tak, po jeho odchodu už Rainbow nikdy nebyli jako dřív. Žádný další zpěvák už nebyl tak komplexním zpěvákem a textařem jako právě Dio.
„Jsem prospěchář“
Spolehlivým spoluhráčem se naopak stal Blackmoreův bývalý kolega z Deep Purple Roger Glover. Paradoxně, protože to byl právě nezdárný kytarista, který způsobil jeho vyhazov v roce 1973. Tehdy chod skupiny paralyzovaly hádky mezi Blackmorem a zpěvákem Ianem Gillanem a oba hrozili svým odchodem. Nakonec to byl Gillan, kdo kapituloval a Blackmore podmínil své setrvání tím, že bude vyhozen i Glover, který v roce 1969 přišel současně s Gillanem. Zakládající trio Blackmore-Lord-Paice pak mělo začít nanovo s jiným zpěvákem a basákem. Tak se také stalo.
Po pár letech se oba opět setkali a Glovera zaujala aktuální hudba Rainbow. Jak sám řekl: „Jsem prospěchář a tohle mi přišlo dost ku prospěchu. Proč chovat zášť vůči někomu, kdo je skvělý hudebník? Rozhodl jsem se, že mu odpustím.“ Roger se nejprve připojil jako producent čtvrtého alba Down To Earth a následně i jako baskytarista. V Rainbow zůstal až do jejich prvního konce a skladatelsky se podílel na většině písní. Jeho cit pro melodii rozhodujícím způsobem utvářel nové písně Rainbow, komerčně zajímavější, ale už bez hradů a kouzel.
Bez respektu a bez holiče
Mezi ty, kteří naopak neměli v Rainbow na růžích ustláno, patřil klávesista Tony Carey. Ritchie sice uznával jeho hru, ale lidsky si neseděli. Careymu vedle talentu nechybělo ani sebevědomí a podle Blackmorea byl sebestředný a arogantní. Často se stával terčem jeho leckdy krutých vtípků. Jednou ho například ve spánku zavřeli nahého do kontejneru a poslali lodí na oceán.
Po nahrání druhého alba Rising, kde měl Carey několik skvělých momentů, se ho Blackmore zbavil, ale brzy zjistil, že nemá k dispozici žádného stejně schopného hráče. Musel tedy skousnout rty, znovu povolat Tonyho a ten natočil pár písní i na třetí album Long Live Rock’n‘Roll. Aby si Ritchie zachoval tvář, alespoň tyto jeho zásluhy zamlčel na obalu desky. Carey se o Blackmoreovi dodnes vyjadřuje bez servítků, byť mu neupírá jeho hudební kvality.
Legendami je opředeno i krátké angažmá zpěváka Grahama Bonneta. V roce 1978 se stal náhradou za Ronnieho Jamese Dia. Měli podobný hlasový projev, problémem však byla vizáž. Bonnet byl nakrátko ostříhaný hladce oholený švihák v obleku. Blackmore na něj neustále tlačil, aby tento „Las Vegas styl“, jak tomu sám říkal, změnil, chodil méně upravený a nechal si narůst dlouhé vlasy. Bonnet to odmítal a dodnes koluje historka, jak Blackmore postavil k jeho pokoji ostrahu, která měla dohlédnout, aby se nevyplížil z hotelu k holiči. Když se mu to přesto podařilo, rozčilený kapelník Grahama vyhodil. Zpěvák historku mnohokrát vyvracel, přesto dodnes mezi fanoušky koluje. Bonnet odešel v nahrávání dalšího alba společně s Cozym Powellem a oba nějaký čas spolupracovali.
Jeho náhradou se stal Joe Lynn Turner, který představu rockového zpěváka naplňoval přece jen lépe (byť jeho dlouhé vlasy byly jen parukou) a s Rainbow natočil poslední tři alba nesoucí se v duchu přímočařejšího rocku. Rainbow už v té době ztratili svůj dřívější spirit a také jejich status postupně slábl. V roce 1984 Blackmore činnost kapely ukončil a společně s Gloverem se připojili k obnoveným Deep Purple.
Nepředvídatelné návraty
V polovině devadesátých let se Rainbow dočkali v úplně nové sestavě vzkříšení a natočili zatím poslední studiové album Stranger In Us All vracející se ke staré hard rockové tradici Rainbow. Navzdory jeho kvalitě i příznivému přijetí trvala tato inkarnace Rainbow jen dva roky. Blackmore dal v té době raději přednost renesančně folkového projektu Blackmore’s Night, v němž účinkuje se svou manželkou Candice.
Zatím naposledy se kouzlo Rainbow probudilo v roce 2016, kdy se opět sešla zcela nová sestava v čele s charismatickým zpěvákem Ronniem Romerem a poprvé po mnoha letech zplodila i několik studiových nahrávek. Její činnost nebyla nepravidelná, protože vše záviselo na náladě Blackmorea. Před pár měsíci kvůli tomu Romero ohlásil svůj konec.
Nad dalším účinkováním Rainbow tak visí otazník. Jisté je, že dokud bude Blackmore hrát, jeho kapela se může vždycky vrátit. U předvídatelně nepředvídatelného Ritchieho ale člověk nikdy neví…
Informace v článku vycházejí vyjma uvedených internetových zdrojů z knihy Stevea Pilkingtona Deep Purple & Rainbow: všechna alba, všechny skladby 1968-1980.
