Článek
Po nějaké době k nám opět zavítala stálice rockové scény Deep Purple. Jejím původním cílem byl Slavkov, ale zhruba měsíc před konáním koncertu pořadatel oznámil, že z kapacitních, ekonomických a jiných důvodů musí místo koncertu přesunout. Naposledy je potrápila silná bouřka a celý koncert se musel přeložit na pondělí, což se pochopitelně u fanoušků nesetkalo s moc kladným ohlasem.
Horko
Průtrž mračen tento rok skutečně nehrozila. „Epická bitva rockových císařů“, jak byl dvoudenní festival Slavkov Open Air anoncován, se tak z malebného a rozpáleného zámeckého parku přesunula do rozpáleného Brna. Klimatizovaná hokejová hala naštěstí dokázala návštěvníky ochránit před tropickými teplotami toho dne panujícími.
Změna nastala oproti minulému vystoupení i v sestavě skupiny. Kytarista Steve Morse odešel před rokem kvůli nemoci své manželky. S Deep Purple přitom hrál od roku 1994, tedy téměř třicet let. Před tímto odchodem se osazenstvo změnilo před dlouhými dvaceti lety, tehdy zakládající člen Jon Lord odešel na odpočinek a přivedl místo sebe zcestovalého klávesáka Dona Aireyho. Sestava Gillan-Glover-Morse-Airey-Paice se tak stala nejstabilnější v dlouhé historii kapely.
Tato velkorysá časová období ukazují, že z dříve nevyzpytatelné (v tom dobrém i špatném slova smyslu) skupiny se stala sehraná, hladce šlapající formace, která přesně ví, co může nabídnout a také to fanouškům nabízí.
V tomto bodě by bylo dobré zdůraznit jednu věc – stesky po Ritchiem Blackmoreovi a Jonu Lordovi a tvrzení, že „bez nich už to nejsou Deep Purple“ v tomto článku nebudou. Zaznívají a asi budou zaznívat pořád, ale člověk si z nich moc kloudného nevezme. Kapela prošla v uplynulých desetiletích postupnou proměnou a větší logiku než porovnávat ji s hvězdnými roky v sedmdesátých a částečně v osmdesátých letech tak dává poměřit je s jejich působením v posledním dvacetiletí.
Nový kytarista, Simon McBride ze Severního Irska, se stal důstojným nástupcem Stevea Morse. Hraje věren tradici Deep Purple, ale zároveň nepostrádá vlastní osobitost. Se svou kytarou se ale nestal zdaleka dominantním elementem a v tomto směru ho leckdy zastínil zkušenější klávesista Airey.
Skvělá kapela
Deep Purple nastupují svou typickou hlukovou stěnou, následovanou valícími se bubny Iana Paice. K nim se přidává Roger Glover se svou baskytarou a rozjíždí se Highway Star, nejlepší koncertní otvírák, s jakým kdy skupina přišla. Bez zbytečných prostojů ji hned následuje Pictures Of Home, dříve opomíjená Popelka dnes po zásluze pevná část koncertního setlistu.
Zpěvák Ian Gillan přichází na pódium až v průběhu úvodní skladby. Jeho projev je minimalistický a řeklo by se introspektivní, neboť se soustředí hlavně na svůj zpěv a prožitek z něj. Je však v dobré náladě, pokukuje po divácích v předních řadách a usmívá se. V instrumentálních pasážích se leckdy ze scény úplně ztrácí a vrací se, až když znovu nadchází jeho čas, tleská do rytmu a užívá si umění svých spoluhráčů.
Simon McBride na pravé straně pódia sází jeden riff za druhým. Čiší z něj sebejistota, předvádí sóla se studiovou čistotou. Neváhá improvizovat a připojuje se i k zpěvu. V závěru se společně s Aireym v průběhu Hushpouští do oblíbené improvizace „zvolání-odpověď“ mezi kytarou a varhanami.
Nalevo tvrdí muziku Roger Glover. Je pořád stejný, s šátkem na hlavě a spokojeným úsměvem na rtech sleduje diváky. Vždycky byl showman, zároveň však zůstává lidský a při drobné chybě se usměje a lehce pokrčí rameny.
Kam dál…
Hbité prsty Dona Aireyho se skrývají za klávesami, jeho umění však divákům přibližuje kamera promítající jeho úchvatnou produkci na obrazovku za kapelou. Dostává dva velkorysé prostory pro sólovou pasáž, do níž začlení i úryvek ze Smetanovy Vltavy, jenž vyvolává nadšenou reakci. Najde si i chvíli, aby připil na zdraví. Pro kapelu je klíčovější, než by se mohlo na první pohled zdát. Hlavní roli v Deep Purple sice hrála většinou kytara, ale jsou to právě dunící Hammondovy varhany v pozadí, které definují zvuk této hard rockové legendy. Je to jasné od prvních tónů.
A za tím vším hrají bicí Iana Paice. Už není tak divoký jako dřív, ale pořád spolehlivě pohání všechny své spoluhráče kupředu.
Dohromady je vystoupení celé kapely úžasné a fanouška úplně strhne. Písně následují jedna za sebou, hit za hitem (většinou ze starší produkce) a vytvářejí jedinečnou magickou atmosféru, z níž se vytrácí pojem o čase a prostoru. Existuje jen tohle místo a tahle hudba. Produkci v příhodných chvílích doplňují projekce na velké LED obrazovce a při divoké improvizaci Aireyho varhan víří psychedelickými barvami. Je to alespoň závan atmosféry sedmdesátých let a divokých barevných kulis Beat Clubu, v němž klasická sestava Deep Purple před více než padesáti lety excelovala.
Mdlé publikum
Smůlou však bylo, že tato magie se jen málo přenášela na publikum. Navzdory tomu, že hala praskala ve švech a na ploše před pódiem skoro nebylo k hnutí, lidé na kapelu reagovali překvapivě málo. Víc než vztyčených rukou přitakávajících do rytmu tak nad hlavami diváků svítily mobily natáčejících dunící a rozmazané tmavomodré nic. Těžko říct, jak to působilo z pódia, kapela se přesto několikrát pokusila obecenstvo přimět k větší aktivitě. Asi nejlépe se to podařilo Rogeru Gloverovi. Basák rozjel vlastní instrumentální pasáž pouze za podpory bicích, pobíhal z jednoho konce pódia na druhý a jeho entuziasmus nakonec dokázal rozproudit i dav před ním. Také McBride rozezpívával publikum riffem závěrečné Black Night.
Zdrženlivé přijetí českého publika se vůbec nedalo srovnat s nadšením publika v Brazílii nebo Argentině, jakkoli to lze vysvětlit větším temperamentem latinskoamerických fanoušků. Někteří z těch českých působili, jako kdyby na kapele byli už včera a dnes přišli jen proto, že ještě měli koupený lístek. Zvlášť ohlušující byly tlumené reakce na úvody téměř všech písní a také skandování a zpěv většinou moc dlouho nevydrželo. Byla to zbytečná kaňka na jinak velmi dobrém vystoupení stále energické skupiny, která přesně ví, co má za sebou, co umí a tak to svým fanouškům předává…
