Článek
Dvoudenní festival Woodstock se stal pojmem. Zná ho nebo o něm někdy slyšel prakticky každý a v obecném povědomí se jedná o snad nejznámější hudební akce. Přestože proběhly větší a úspěšnější hudební události, ty dva srpnové dny roku 1969 jsou v historii zapsány největším písmem. Pro účastníky a současníky to byl zároveň důležitý životní i kulturní mezník. Takový, jaký se už nebude opakovat.
Že tato poslední věta nemusí být pravdivá, se čtvrtstoletí po původním konání, pokusili dokázat organizátoři festivalu Woodstock 94‘. Idea byla jednoduchá – tak jako v roce 1969 sezvat velká hudební jména své doby a nechat je během dvou dnů vystoupit na velkém pódiu před davem natěšených lidí. A protože každý musí z něčeho žít, také vydělat nějaké peníze.
Nešlo přitom o lacinou napodobeninu, žádný „Woodstock z Wishe“. Organizace se chopilo původní trio strůjců z konce šedesátých let – organizátor Michael Lang a podnikatelé John P. Roberts a Joel Rosenman. Na tomto místě dodejme, že vzpomínkové akce na Woodstock se konaly už dříve, konkrétně v letech 1979 a 1989, oslavující vždy další dekádu od upořádání. Do té doby však měly podobu pouze jednorázového koncertu a byly brány především jako vzpomínkové akce. Obnovení v roce 1994 bylo naopak skutečným festivalem, jenž měl starému mýtu vdechnout nový život.
Zvětralé ideály
Sentiment a odkaz na „originální“ festival byly přesto nosným sloupem celého podniku. Ukázalo se to nejpozději při pohledu na plakát. Ten doslova kopíroval původní jednoduchý hipísácký design drozda sedícího na krku akustické kytary. Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát se dva drozdové usadili na elektrické kytaře. Zachována jinak zůstala výrazná červená barva i nápisy „Dva dny hudby a míru“.
Právě v poselství se ale skrývala největší potíž. Mládež v devadesátých letech byla úplně jiná, měla jiný pohled na svět a proměnu jejího vkusu nejlépe ilustrují tehdy populární žánry – buď ponurý grunge nebo nově se probouzející další vlna punku. Ideály hippies byly už dávno překonané a hlásil se k nim málokdo. Odvolávat se na ně znamenalo brnkat na nostalgickou strunu původních květinových dětí, které zestárly, založily rodinu a usadily se na předměstí – udělaly tedy přesně to, proti čemu se původně bouřily.
Filozofie míru a lásky dostala koneckonců zabrat už v samém závěru šedesátých let. Nejprve brutální vraždou těhotné herečky Sharon Tate, kterou ubodala zfanatizovaná sekta Charlese Mansona, a následně „Woodstockem z pekla“ – tragickým festivalem v západoamerickém Altamontu, kde tekla krev, a zemřeli čtyři lidé. Tyto dvě tragédie obecně ohraničují konec zlaté éry hippies i všeho, čemu věřili.
V „dobrém“ duchu tradice se naopak odehrávala organizace. Protože navzdory mytickému oparu kolem původního festivalu, celá tehdejší akce měla významné problémy, kdy došlo například ke kolapsu dopravy v blízkém městě. Na ty se ale pochopitelně vlivem selektivní lidské paměti převážně zapomnělo. V roce 1994 se situace moc nezlepšila. Zážitek mnoha lidem zkazilo už drahé vstupné 135 dolarů, což byla okázalá facka starým hipísáckým představám o životě bez peněz. Možná proto je spousta lidí vůbec nezaplatila. Oficiálních platících mělo být asi 164 tisíc, ale celkový počet návštěvníků se odhaduje na 350 tisíc. Organizátoři totiž nebyli schopní areál ohlídat, stejně jako zabránit tomu aby se dodržoval původní zákaz přinášet si vlastní jídlo a pití.
Ti, kteří přišli, ti, kteří neměli přijít a přišli, i ti, kteří přišli s vlastním jídlem, se dostali do areálu rozprostřeného na dvou polích nedaleko městečka Saugerties severně od New Yorku. Zázemí bylo mizerné a nedostatečné. Většina peněz totiž šla na pohádkově vysoké honoráře pro účinkující, například Metallica si za hodinu a půl hraní vydělala dva miliony dolarů. Sestava účinkujících byla celkově velmi dobrá. Přijeli někteří „pamětníci“ původního festivalu jako Crosby, Stills & Nash, Santana, The Band nebo Joe Cocker. Současné populární umělce zastupovala například již zmíněná Metallica, Red Hot Chilli Peppers, nebo Nine Inch Nails. Překvapením bylo účinkování Boba Dylana, jenž se měl účastnit původního Woodstocku, ale nakonec se nedostavil. Jeho vystoupení patřilo k nejlepším v programu.
Navzdory všem problémům by snad ještě všechno dopadlo dobře, kdyby nepřišla poslední a největší pohroma. Za tu ale pořadatelé nemohli. Páteční program proběhl za horkého a suchého počasí, v sobotu odpoledne však přišla bouře a silný déšť se na všechny návštěvníky bez ustání snášel po celý zbytek programu. Pole se proměnila v bažinu a nepříslovečná studená sprcha zkazila většině návštěvníků náladu. Před deštěm nebylo během koncertů možné se schovat a celá akce si později vysloužila nelichotivou přezdívku Mudstock '94.
Frustrace účastníků kulminovala v neděli během odpoledního koncertu Green Day. Mladá kalifornská kapela vydala v lednu toho roku své průlomové album Dookie a našla díky němu cestu k mezinárodnímu úspěchu. Nezbytně s tím souviselo zavržení ze strany jejich domovské punkové scény, podle níž se Green Day zaprodali. Ale ani ve Woodstocku je nečekalo přátelsky naladěné publikum. Měli v něm pochopitelně i své fanoušky, ale ti zůstali v menšině. Jejich set ironicky otevřela píseň Welcome To Paradise.
Publikum v prvních řadách začalo snaživě pogovat, ale provozovat tenhle nekoordinovaný tanec na rozblácené louce nejspíš vedlo k mnoha pádům a potyčkám. Situaci moc nezlepšila ani samotná kapela, když začala návštěvníky provokovat a posmívat se jim. Už během druhé písně jako odpověď přiletělo několik velkých trsů trávy obalených blátem. Kapela se však nenechala zastrašit a zdálo se, že se rozhořčeným publikem docela dobře baví, protože je začala povzbuzovat k dalšímu házení. Možná, že se zaprodala, ale na své punkové DNA nezapomněla.
Zub za zub
Frontmana Bilieho Joea Armstronga nezastavilo, ani když dostal během písně When I Come Around blátem přímo do kytary. Při písni FOD už začali někteří fanoušci lézt přímo na pódium a koncert se proměnil v anarchii. Poslední písní předčasně ukončeného setu se stala Paper Lanterns, během níž začal Armstrong bláto a trávu házet zpátky do publika, stáhl kalhoty a ukázal mu holý zadek. Nakonec vyzval všechny, až jednohlasně zakřičí „držte už hubu!“ a že po tom odejdou. Tak se také stalo. Zmatek, který po tomto cirkuse propukl, pak způsobil, že ochranka si basáka Mikea Dirnta spletla s výtržníkem (blátem byl pokrytý stejně jako oni) a při potyčce mu vyrazila několik zubů.
Navzdory této bolestivé zkušenosti Green Day na Woodstocku vydělali asi nejvíc. Záběry kapela bombardované blátem obletěly rychle celou Ameriku a zajistily kalifornskému triu tolik pozornosti, že to nesvedlo ani celé platinové Dookie. Byla to vskutku punková tečka za celým nepovedeným hipísáckým festivalem. Od většího průšvihu ho zachránilo pouze to, že o pět let později se konal Woodstock '99 a ten byl ještě horší…
Mimo uvedených internetových zdrojů čerpá článek informace z bookazinu Green Day: Kompletní příběh
